Zlo zabíjí

Dnes v 1:58 | Surikata
Tady bude novej horor, napíšu ho zítra, musí teprve vzniknout.
 

Neumím počítat!

Včera v 22:43 | Surikata |  POEZIE
Neumím počítat!
Dojde mi kyslík
Zblázním se

Chcípnu!
Nespočítám nic!
Jenom nadávky, co padají na mou hlavu!

Neumím počítat!
Dojde mi kyslík
Přestávám dýchat!

Vrah za stromem

9. května 2018 v 22:19 | Surikata |  BALADY, HORORY
Dálnice byla prázdná, nikde nikdo. Auta zde projedou ve frekvenci 2 za půl hodiny. Místo je jako dělané pro únosy, kort když je večer a tma houstne.

Kolem šumí stromy, v dálce svítí plynová lampa, občas zahouká sýček, někde něco bouchne... Kdo žije okolo dálnic, o tom se moc neslýchává, ten je zapomenut. Pátrají po něm, ale jinde.

Simona jela z Prahy domů do Příbrami - nejspíš píchnutá guma. Auto po úmorném úsilí šoférky ještě v klidu zastaví v odstavném pruhu. Štěstí, že jela poměrně pomalu.

Všude je ticho, ale takové divné. Matoucí. Jako kdyby něco čekalo ve vzduchu. Jako kdyby něco bylo ukryto za těmi stromy... Nějakej stín, nebo si to jen vsugerovává. Ženská jedna bláznivá! Kdy dostane rozum?

Anebo přece? Něco se tam pohnulo. Stín trochu víc vyskočil k ní. Co teď, proboha? Zamknout se v autě? Vyrazí sklo, tady jí nikdo nepomůže...

Ať to zkurvený auto jede! Píchlá duše, to jí ještě teď zcházelo. Jako by nestačilo, že už teď má zpoždění.

Má doma malé dítě a manžela, který se na ni těší. Kolikrát jí říkal, ať změní práci, že tohle dojíždění pozdě v noci domů není nic úchvatného. Varoval ji. Teď si to uvědomila.

Je to jedinej odstavnej pruh, měla štěstí, že dojela až sem.

Teda než ta obluda vyskočí...

"Je tam někdo?" zavolala do tmy.

Nic. Jen ticho noci. Kdyby aspoňv projelo nějaké auto! A pomohlo jí přezout tu pneumatiku! Ona to prostě nezvládne, nemá ani baterku. Nemůže si ani zapnout varovky, protože je kus od auta. A do auta ani nestihne doběhnout. Až se ta příšera za ní rozběhne, bude to mít spočítané.

Ještě, když o tom píšu, mám z toho husí kůži a musím mít rozsvíceno.

"Húúúú - hú..." zahouká kdosi u stromu.

Hraje si na sovu, nebo je to výsměch a zastrašovací gesto. Strašně miluje svého muže. V duchu se pomodlí otčenáš a v mysli se loučí se životem. Ve skrytu duše děkuje za svou rodinu a přeje si, aby manžel se synem byli zdraví, i kdyby ona teď umřela.

A ono jako naschvál prostě nejede ani jedno auto. Má jen cigarety, jen tak může dát případný signál. Počkat. V kapse má píšťalku. Ale je naivní na ni teď zapískat, když nejede žádné auto. A přes hluk motoru někdo těžko uslyší píšťalku.

"Kdo je tam?" pronese do tmy vystrašeně. "Já vím, že tam někdo je."

Dlouhé, táhlé ticho trvající několik sekund, ale jí to připadá jako věčnost. Potřebuje svého muže, který leží doma u televize a těší se, až dorazí domů. Dočká se jí ještě ale?

Náhle ticho prořízl nečekaný hlasitý zvuk. Jako kdyby zařehtal kůň. Pocházelo to od stromu, za nímž stála obluda. Nečekala to, strašně ji to polekalo. Škubla sebou a málem v mdlobách se sklátila, ale ustála to ještě. Ještě nesmí dát vrahovi příležitost. Ještě nesmí všechno "vzdát". Ještě musí zkusit bojovat. Ona, hrdá žena, která v životě tolik dokázala!

Proč u sebe nenosí aspoň blbej nůž? Nebo tak proslulej pepřovej sprej?

"Vím, že tam jste. Já se vás nebojím. Vylezte!" Její pusa říkala úplně něco jiného, než chtěla, ale stejně by jednou ta obluda vylezla.

Začal jí zvonit v kapse telefon. Chtěla se podívat na displej, ale bála se. Ale aspoň ten, kdo volá, uslyší její volání o pomoc. Najdou ji pak mrtvou nebo ji nikdy nenajdou, ale budou vědět, že se jí něco stalo. Že byla v těžké chvíli.

Hořce litovala, že nemůže hovor přijmout.

Avšak vyzvala už zrůdu, aby vylezla, tak si troufne i zvednout telefon.

Rychle ho vytáhne z kapsy kmitne pohledem na displej, přičemž stiskne tlačítko "Přijmout".
"Ano, miláčku? Po - - -" Ale pomoc už říct nestihne, protože její slova jsou najednou uťata.

Znásilnil a zabil ji její vlastní muž, který měl duševní poruchu a jeho manželka ho vzrušovala tolik a jeho mrazivé násilnické pudy, které tak dlouho v sobě potlačoval, už nedokázal udržet na uzdě, jel nejprve z domova do Prahy, propíchal jí pneumatiky a rychle jel napřed nazpět - k prvnímu výjezdu, protože věděl, že bude nucena zastavit právě zde.

Manželku rozřezal motorovkou a zakopal ji v lese a se synem odjel do zahraničí, odkud se už nikdy nevrátil.. Sebral se s celým jejich majetkem a emigroval za hranice a od té doby už o něm nikdo neslyšel.
 


Štěstí je zdraví, život

9. května 2018 v 19:25 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Lidé se většinou rodí zdraví, a tak je to jen dobře. Ale zdraví si želbohu nemůžeme uchovat až do smrti. Výjimky jsou nenadálé případy, kdy člověk nezemře přirozenou smrtí, nebo náhlé infarkty bez příčiny. Většinou umíráme přirozeně, tak by to mělo být. Kdo je zdráv fyzicky, toho v pozdním věku většinou postihne Alzheimer, jen se o tom moc nemluví. Nabízí se otázka, proč člověk během života z různých příčin onemocní a proč zemře na nemoc. Proč nemůže prožít celý život zdráv a zemřít úplně bez úhony.

Řada lidí si svého zatím nepodlomeného zdraví neváží. Žijí vesměs nezdravě, ale nic jim není. Zato jiní zase zdravě jedí, sportují a mají plno zájmů a bohužel taky plno nebo "méně plno" nemocí. Proč takovýhle paradox? Ale tím nechci říct, že bych chtěla, aby ti lidé bez dostatku pohybu a zdravé životosprávy měli něčím onemocnět. Jenom nechápu, proč lidi mají nemoce, i když se ničím neprovinili, do jim je přiděluje a podle jakého "paragrafu"?

Jsme u otázky života a smrti, takže buď je to všemocný Bůh, jehož jsme děti (nemyslím to ironicky), nebo je to nějaká jiná síla, souhrnně Příroda. "Kdo" dohlíží nad tím, aby na Zemi všechno klapalo, jak má? Kdo? Čas se nikdy nezastaví - nebo někdy přece? Proč lidi umírají, a moje nejoblíbenější: Co by bylo, kdyby nic nebylo?

Dále je třeba zohlednit tu velkou náhodu, štěstí, že tu zrovna my jsme. Je to dar a jiní tohle štěstí neměli. Někdo neměl možnost ani vzniknout, někdo neměl příležitost narodit se zdravý a hned zemřel, nebo má celoživotní následky/omezení a nemůže vést plnohodnotný život, někdo byl o svůj tehdejší krásný život připraven mocnou lidskou ješitností - a tedy zabit, rychlou nebo mučivou smrtí. Otázkou je, jak si nějaký člověk může myslet, že má nárok na to, někoho zabít, a necítit se třeba ani vinen.

Je veliké štěstí, že zrovna my tu jsme. Vznikli jsme v určitou chvíli na určitém místě. Měli jsme štěstí, že naše chromozomy to všechno vyhrály, spojilo se zrovna to, co udělalo NÁS. Kdyby se spojilo něco jiného, už by to udělalo někoho jiného. Být to jindy, už bychom to nebyli my. Tělem chodí denně miliardy takových buněk. Takže jsme měli štěstí, že zrovna kombinace těch dvou "správných" dala vzniknout NÁM.

Vyjmenovala jsem dva z nejzákladnějších bodů, které pokládám za štěstí.

Noc v satanově pasti - kosti budou chrastit

6. května 2018 v 23:22 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Noc v satanově pasti
Kosti budou chrastit
Kdo sem jednou vkročil
Jeho život skončil.

Letos jako vloni
Mrtvoly tu voní
Čerstvý pach krve
Teď jako prve
V nozdrách čpí
A ty víš
Že žádný princ na bílém oři
Ti nepomůže, leda k hoři.
Brány pekla nerozboříš.

Žádný princ na bílém koni
Tě, milá paní,
Nezachrání!
Nikdo Ďábla nedohoní!
Naopak, zemře v útrapách a ohni!


Kdo vkročí do té staré klece
Nedojde dalece!
Pohltí ho temná síla
Nespasí ho ani princ,
o němž každá dívka snila!


Ďábel!
Kdo vejde do té barabizny,
Zemře!
Obrostou ho divizny....

Satan je ztělesněné Zlo
Ne princ a nepřišel líbat tě na čelo...
Před Satanem neutečeš
Ani když se před ním svlečeš...


Ta barabizna byla prokleta dávno již. A dosud prokleta jest. Byl na ni totiž vyslán ďábel. Kdo tam jednou vkročil, nevrátil se.


Petr - syn se nudil, a tak zašel o pár domů dál za přítelem.

,,Čau Lubore. Rodina dnes odjela na dovolenou." Petr stojí ve dveřích, opřen o futra.

"Proč jsi nejel s nimi?"

"Nechtělo se mi. Mám rýmu."

Lubor ho zbytavě pozoruje. ,,Proč nepozveš Simonu?"

"Podvedla mě. Rozešli jsme se."

"Máš jinou?"

"Markétu."

"A?"

"Marodí."

Lubor spěšně koukne na svůj oděv - tedy spíš jen na narychlo natáhlé trencle - a řekne: "Můžu jít takhle, nebo chvíli počkáš?"

Petr kejvne.

Zajde dovnitř, Petr čeká, myslí na Simonu. Konečně se na prahu objeví Lubor.

"Tak jdem."

Nasadí si boty a odejde ochotně s Petrem. U Petra doma se oba přezují a kráčejí po schodech vzhůru.

"Tady je nějak temno, ne?" Lubor pronesl.

"Tak rozsvítíme."

"Ne. Počkej," zarazí ho Lubka.

"Na co?"

"To by nebyla žádná prdel. Vyvoláme duchy, ne?""

"Pche. Jsi pako," zkritizoval ho jeho kamarád. "Ale je mi to jedno. Já se nebojím."

Petra zajímalo, koho vyvolají.

"Mně je to jedno. Hlavně ať je pořádný vzrůšo, i kdyby to měl být duch někoho, kdo nikdy neexistoval."

Pročež Petr vyprskl a řekl, že by rád vyvolal Satana.

Stanuli v Petrově pokoji. Jakmile nastane tma, rozjede se to na plné oprátky.

,,Připravíme to tu trochu. Já dojdu dolů pro svíčky a zápalky. Ty sežeň zaříkávadlo."

Seběhl z místnosti a přinesl balíček karet Bang!

,,Zahrajem si Bang!, ne? Abychom zaplnili čas zbývající do tmy," navrhl Petr.

,,Raději Město duchů, to nám víc přiblíží očekávanou atmosféru noci."

,,Dobře, Lubore. Přinesu to." Otevřel jednu ze zásuvek, ale úděsem strnul. Na velkém kuse ohořelého papíru tam bylo ohněm něco napsáno. Petr již věděl, co, a to ho vyděsilo. Lubor na nic nečekal a přiskočil k zásuvce, aby se podíval, co se stalo.

,,JSEM NA VÁS PŘIPRAVEN," stálo tam ošklivým písmem, ,,ĎÁBEL."

Lubor obrátil oči v sloup. "Fakt trapný, Petře."

,,Co já? Já nemohl vědět, že budem někoho vyvolávat."

"Haha. Fakt dobrej vtip."

"Někdo si z nás dělá srandu."

"Nojo, duch už je tady."

,,Prve to tu ještě nebylo," řekl Petr.

"Anebo jsi to neviděl. Byl tu někdo, když jsi šel pro mě. Třeba si z nás dělá prdel Simona."

"Jdi do prdele. Nikdo nemoh' vědět, koho budem vyvolávat."

Lubor udělal lhostejné gesto. ,,Věděl jsi, že budu souhlasit s tvým návrhem vyvolávat duchy, a měl jsi již předem připravenou otázku, koho vyvoláme. Počítal jsi s tím, že řeknu ďábla, a nastražil jsi tady tenhle papír!"

,,Ne, Lubore! Lhal jsem ti snad někdy, člověče? Proved' jsem ti snad někdy takovou lumpárnu?"

,,Ne, ale dnes ses rozhodl pro změnu."

,,Nemá cenu se s tebou hádat, ale až se něco stane, dáš mi za pravdu."

,,Už se něco stalo," vysmíval se Lubor. ,,Z ničeho nic se tu objevil děsivý papír," dodal pohrdavě.

,,Lubore, jsi hrozně nedůvěřivý," řekl Petr vyčítavě. ,,Nechápu tě. Vždycky jsme si přece rozuměli."

,,Ovšem až do chvíle, kdy tě napadlo nastražit na mě tuhle blbou léčku," odvětil Lubor chladně.

,,Pojďme hrát to Město duchů," změnil Petr téma rozhovoru, protože věděl, že by tohle mohlo skončit tím, že by se jeho a Luborovy cesty mohly rozejít napořád.

,,Konečně rozumný návrh," řekl ulehčeně Lubor.

,,Uvidíš, jak tě odrovnám!"

,,To se ještě uvidí," usmál se spiklenecky Lubor.

Pustili se do karetní hry. Hru dlouhou dvacet pět minut nakonec skutečně ukončila výhra Petra, který byl v roli bandity a zvítězil nad šerifem.

,,Jdu na záchod," ohlásil Lubor Křepelka, seběhl ze schodů, otevřel dveře a zamířil k záchodu. Hned na to se z Petrova pokoje ozval zděšený výkřik.

,,Co to na mě zase zkouší," mručel si pro sebe Lubor, umyl si ruce a zamířil nahoru. Byl přesvědčen, že Petr na něho zase kuje nějaké pikle.

Otevřel dveře a spatřil zaraženého Petra, sklánějícího se nad nějakým papírem.

,,Co to máš zase za papír?" zeptal se Lubor lhostejně.

,,Další dopis od satana," pronesl Petr velmi nejistě.

,,Zase jsi mi nachystal nějakou léčku? Víš dobře, že na tvoje pikle nejsem vůbec zvědavej, Petře. A víš taky dobře, že jsem ti nic neproved'."

,,Jistěže jsi mi nic neprovedl," připustil Petr, ,,ovšem já tobě taky ne, Lubore. Přečti si ten papír." Podal list Luborovi. Ten si jej nedůvěřivě prohlédl.

UVIDÍŠ, JAK TĚ ODROVNÁM.

,,Pěkný fámy!" rozzlobil se Lubor na Petra. ,,Již předem jsi počítal s tím, že spolu budeme hrát Bang!, a už předem sis tu větu připravil na papír. Můžu ještě vědět, kam jsi ho schoval?"

,,Já přirozeně nikam, ale našel jsem ho v druhém šuplíku."

,,Dobře," zmírnil se Lubor, ,,jsou tu tedy ještě tři šuplíky a všechny prázdné. Teď se podívám, jestli jsi něco nedal zas do těch předchozích dvou. Ne, nic tam není. Je ale ovšem dost možné, že jsi další papíry schoval někam jinam. Ale to je jedno. Ta věta patří mně, nemýlím-li se?"

,,Copak já vím?"

,,Jistěže ta věta patří mně, sebe bys přece odrovnat nechtěl."

,,Nevím, jestli je ta věta míněna tobě, Lubore, ale jedno je jisté: jeden z nás je ve velkém nebezpečí! Přespíš tu s námi? Myslím se mnou a se Simonou."

,,Udělám ti tu radost a přespím tu," odpověděl trochu s výsměchem Lubor. ,,Jde ti přece o život."

,,Satane, jestli tady jseš, dej nám znamení!" zněla Petrova rázná výzva.

Zaslechli zvuk přijíždějící motorky. Najednou oba dva strnuli, když si uvědomili, že šeredný zvuk motoru se dostal až sem, do Petrova pokoje. Slyšeli motorku před sebou, ale vidět nebyla. Lubor se díval strnule na Petra. Zvuk motorky v místnosti trval cca minutu, načež stejně rychle, jako přišel, tak i odešel.

,,Tak už mi věříš?" vyhrkl Petr chvějícím se hlasem.

,,A-ano," odvětil Lubor s tlukoucím srdcem. ,,Petře, ty jsi ho vyvolal ještě dřív, než jsi se stavil pro mě!"

,,Přísahám, že ne!" zajíkl se Petr a bylo na něm vidět, že nelže.

Co se tedy stalo???

,,Podívej se do šuplíků," hlesl Lubor, neboť sám se toho neodvážil.

Se strachem velkým jak Brno přistoupil Petr ke stolu se zásuvkami a otevřel jednu po druhé. V poslední z nich byl papír s ohořelými okraji! A na něm napsáno:

PŘIJEL JSEM Z PEKLA SVÝM MOTOCYKLEM A POSTARÁM SE O TO, ABYSTE ZEMŘELI!

,,Lubore, musíme odtud zmizet!" vykřikl Petr a hnal se po schodech dolů, jak nejrychleji to šlo. Prudce zmáčkl kliku, ale bylo zamčeno! A klíče nikde.

,,Je zamčeno!" vykřikl na Lubora ženoucího se po schodech za ním.

,,Otevři okno!" zařval Lubor. ,,Utečeme oknem!"

Vběhli do kuchyně, kde bylo okno, jímž se dalo bezpečně vyklouznout ven. Ale nešlo otevřít!

,,Prokletej barák!" zaúpěl Petr. ,,Sám ďábel ho proklel!"

,,Pojďmě nahoru, Petře!"

,,Ne, Lubore! Nechci číst další výhružné dopisy!"

,,To budeš muset i tady," řekl Lubor, ukazuje na ohořelý papír položený na sporáku.

Z BARÁKU SE NEDOSTANETE ŽIVÍ. ZEMŘETE OBA VE TŘI HODINY RÁNO.

,,Petře, musíme nahoru! Zavoláme tvým mobilem našim!"

Ale již cestou po schodech našli Petrův mobil roztříštěný na cucky.

,,Jdeme spát!" zavelel Lubor. ,,Jestli mám dnes umřít, zemřu ve spánku!"

Když se však dohrabali nahoru, našli na Petrově posteli další vzkaz:

NEZEMŘETE VE SPÁNKU. ROZŘEŽU VÁS MOTOROVKOU. ZAŽIVA.

Podívali se zaraženě na sebe a strnule klesli v mdlobách k zemi.

O den později se vrátili Novákovi z dovolené. To proto, že je to u moře už nebavilo.

,,Proč je odemčíno?" divila se matka.

Otec pokrčil rameny.

,,Petříku, už jsme tady, kdepak jsi?" zavolala maminka sladce.

Nikdo se neozýval.

,,Pojďme nahoru," rozhodl otec.

Sotvaže otevřeli dveře, ranila je mrtvice. Na zemi ležely kusy dvou zakrvácených lidských těl, vnitřnosti se válely všude okolo. Vzduch byl prosycen pachem krve a benzínem z motorovky. Oba kluci byli snadno identifikovatelní, uši a nos byly uřezány, hlavy oddělené od těla, ale nebylo pochybností, že jsou to oni dva. Vedle nic ležela holka s infarktem, kterou se už nikdy nepodařilo oživit. O kus dál se šklebila zakrvácená motorovka a u ní ohořelý papír. Ten si už rodiče nepřečetli.

A pokud si ho sem tam někdo přečetl, daleko už nedošel, do pár vteřin zhebnul. Těla tady hnila a rozkládala se, a stále se hromadila. Když dosahovala až na ulici, lidé konečně pochopili, že do toho domu nesmějí vkročit.

Dům byl obkroužen mouchami, mrtvoly oblezlé brouky rozkladači, těla pomalu tlela, všude smrad, sousedé se museli odstěhovat, bezďáci nemohli příbytek obsadit.

Ta barabizna byla prokleta dávno již. A dosud prokleta jest. Byl na ni totiž vyslán ďábel. Kdo tam jednou vkročil, nevrátil se.

Koncentrační tábor Mauthausen a Linz - exkurze

6. května 2018 v 8:13 | Surikata |  KECY
V pátek 27. 4. 2018 jsme v rámci naší školy jeli na jednodenní exkurzi do Rakouska. Já jsem vzala svého kamaráda Kubu z bývalé školy, aby se také někam podíval. A také proto - a to především - protože se stydím. Byl to jeho první výlet za hranice. Já už jsem v Rakousku 1x byla, blízko Lince (Georgen - Gussen) bydlí tátova sestřenice. Jinak jsem v zahraničí ještě nikdy nebyla, tohle byl můj 2. výlet a shodou náhod opět do Rakouska.

S Kubou to bylo na poslední chvíli, napsal mi to, že pojede, ve středu, musel něco řešit ohledně pracáku, takže jsem se za podpory mé skvělé třídy ve čtvrtek s Bambi domluvila. Mě samotnou k tomu museli téměř "donutit", abych jela, nejdřív se na něco přihlásím, ale pak mě vyděsí neznámí lidi a tak. Nakonec nelituju, že jsem jela. A taky byl problém s občankou, protože jsem ztratila peněženku, v níž byla, našla jsem ji v ten samý den, co jsem dělala novou, po příjezdu domů a vyzvedla v onen čtvrtek. Eur jsem měla 45, ale utratila jsem z nich jen 4 eura. S Kubou to bylo nahnuté, a to proto, že jsem mu včas nenapsala o té pojistce, resp. že ji může zaplatit i v SE, nemusí kvůli tomu do PB. Odpověděla jsem mu ve čtvrtek ve 4 hod. odpoledne po příjezdu domů, nikde už nebyli, tak to musel uhradit elektronicky. Jinak by nesměl jet. Přiznám se, že jsem měla depku, že fakt nepojede. Naštěstí jela naše skvělá třídní a 3 lidi ze třídy a celkově ti lidé byli v pohodě, takže jsem překonala depku. Na naši školu chodí inteligentní lidi, kteří proti mně neměli nic :).

Odjezd byl ofiko v 7, ale my měli speciálně přijít o čtvrt hoďky dřív. Já vždycky všechno zkoním, a tak jsme se spíš o tu čtvrthoďku zpozdili. Kuba jel ze SE busem, v PB byl v 6:35. Slíbila jsem mu, že tam budu do 15 min. Na kruháči u Skalky mi volá Bambi, kde jsme. Je 7:03. Řekla jsem, že tam jsem za chviličku. V rozčilení mluvím v jednotném čísle, protože zároveň řídím a jedu poměrně rychle. Dopravní předpisy ignoruji, obec přeletím ve 120 km rychlosti. Na Jiráskách pod hodinami ale Kuba není. Měla jsem se tam s ním sejít. Volá podruhé Bambi a slyší mě, jak říkám, že tam jsem do 2 minut, o čemž se dá asi pochybovat, a tak se Bambi ujistí krátkým "Fakt?" Ujišťuji ji, že ano, a v duchu se divím, že není ani naštvaná. Rychle hodím auto na zákaz a rozbíhám se k busu. Ukáži Bambi OP a naháním Kubu dole. Aby si ukrátil čekání na mě, nestál jen pod hodinami, ale různě tam chodil, teď stál na druhé straně, čekal na zelenou. Nevěděl, kde je ta škola, nezná moc PB. Konečně jdeme do autobusu. Všichni jsou taktní, nikomu nevadí, že odjíždíme téměř v 7:30. Ale své v tom sehrálo i to, že holky ze třídy Kubu viděly, neboť ho znají už ze ZOO, takže na nás zájezd počkal.

Po cestě žáci pouštěli fajn písničky, takže kilometr míjel kilometr v klidné atmosféře hudby. Co se mi líbilo, bylo i to, že zpívali také (Michal David, Ivan Mládek, Kabát,...) Při cestě busem k nám tu a tam mluvil průvodce z cestovky, říkal nám příjemným hlasem, co a kdy bude následovat, atd. Jeli s námi 2 řidiči. Kuba s sebou táhl notebook, aby nám později doma přeinstaloval Windows 10 a zadal kód Key pro Word apod. Jelo celkem asi 43 lidí, včetně maminky a tchýně naší Bambi.

Video o tom koncentráku nám bohužel začali pouštět až na hranicích, takže člověk moc nekoukal z okna, aby nepřišel o ten dokument. Mně ten dokument přišel dost zajímavý, hodně jsem se z něj dozvěděla, odvysílala ho prý ČT, ale název nám neřekli. Pamětníci tam vyprávěli zážitky z Mauthausenu.

Když jsme byli na dosah, řekl nám průvodce, že cesta, kterou projíždíme, byla pro mnohé cestou smrti. Tudy kráčeli vězni z vlaku, z toho transportu. Mnozí zemřeli vyčerpáním, esesáci tudy pak projeli a posbírali mrtvá těla a zavazadla. Zaparkovali jsme a udělali fotku na náspu. Pak šli někteří na WC, někteří si možná i něco koupili, pročež nastala komentovaná prohlídka naším průvodcem. Vešli jsme tou branou a viděli jsme garáže, kde měli Němci svá vozidla, kéž bych si toho pamatovala víc. Bylo to takhle celý kolem dokola.

U schodů, které vedly vzhůru, byl památník (podrobnosti už bohužel nevím). Vystoupili jsme nahoru a šli k takové soše Žida, kde jsme si připomněli písničkáře Hašlera. Průvodce nám barvitě líčil různé zajímavosti a pak nám o něm pustil na jeho počest Nohavicovu písničku. Tím jsme panu Hašlerovi, který zemřel v koncentráku, vzdali čest.

Pak jsme šli k té zdi, kde probíhalo rozdělování. Kdo dostal kalhoty, šel rovnou do pece, kdo i pracovní košili, toho si nechali na práci. Každý den museli pracovat za nelidských podmínek v dolech, nosit teď nevím kolika kilové kameny po těch dlouhých schodech, které jsme neviděli a kam jsme nešli, protože byly v rekonstrukci, sám ten jeden nacista prý jednou jeden kámen nahoru vynesl, aby "dokázal, že to není zas taková fuška". Všechno probíhalo rychle. Dole byly sprchy, ze kterých tekla skutečná voda. Tady je umyli a oholili, sebrali jim zlato, pokud nějaké měli a ještě ho neodevzdali. Je to takový divný pocit, když stojíte někde, kde se děla takováto zvěrstva, a když si představíte, kolik lidí na místě, kde se teš normálně chodí, zemřelo za podmínek naprosto nehumánních.

Dále byly po obou stranách ty baráky, kde bydleli. Byly určeny pro 300 lidí, ale narvat jich tam dokázali i 2000 nebo až 3000. Byla tam kamna a bylo nařízeno v nich v zimě topit, ale po večerce už musela být kamna vymetená. Když jste ztratili jídelní misku, byl to "důvod" k zabití. Když sem přijeli první den, slyšeli zvenku podivné ťukání, jako kdyby pršelo. Pak zjistili, že jsou to mrtvoly, které jsou oknem vyhazovány z baráků. Brzy si na to prý zvykli.... Překvapující bylo, že zde byl i nevěstinec, čili bordel. Chodit tam mohli za nějakej ten průkaz ti vyšší. Byly tam jednotlivé kabinky, každá z oknem (nyní to bylo jako jedna místnost).

Průvodce nám vyprávěl o Češích a jejich osudech, zavedl nás do místnosti, kde prováděl Eichmann své šeredné "lékařské" pokusy, nebo jim píchal smrtelnou injekci do srdce. Osoby tam tedy přišly v domnění, že jsou skutečně na lékařskou prohlídku (všechno tam bylo tak situované), dokonce i při údajném "měření výšky" měli pocit, že je jdou skutečně měřit. Opak byl pravdou; byla v tom zavedena zbraň a dostali tedy kulku do hlavy.

Hodně je tam toho přestavěno, Osvětim je prý víc původní. Pak jsme šli do toho krematoria. Byly tam 2 velké pece, pietní svíčky a po stěnách obrázky obětí. Je to hrozný, když si představíte, kolik lidí tady - a v celém koncentráku - úplně zbytečně zemřelo. Němci měli největší averzi k Rusům, Češi byli co do neoblíbenosti na 4. místě. Zemřeli zde lidé "nepohodlní režimu", Židé, Romové, homosexuálové, atd.

Dozvěděla jsem se zde hodně věcí, které jsem nevěděla. Např. měli na klopách odznaky, zbarvené podle toho, za co jsou uvězněni. Tedy jinou barvu měl např. Žid a jinou homosexuál. Nástupy se konaly řadu let 3x denně, ale pak zjistili, že je pro ně ekonomičtější dělat je jen 2x denně, protože nač dělat nástup, když můžou ještě pracovat a při nástupu jich zase opět nějaký počet odpadne na úkor té práce. Nebo jim dávali salám, který pěkně voněl, a při okusu se zjistí, že jsou to lisované piliny. Já se o tuhle tematiku hodně zajímám, protože je to katastrofální historie, kterou by měl každý znát, i na to skládám básničky a účastnila jsem se jedné literární soutěže, kde jsem sklidila úspěch, celkově je to něco tak strašného, že by se na to nemělo zapomenout.

U východu z krematoria byly takové jakoby "stoly", nebo spíš desky - černé - a bílými písmeny tam stála jména těch, kteří v koncentráku zemřeli. Byly tam i knihy, kde je možné dohledat si předka, před tou místností s pecemi byla ještě výstava různých nástrojů, které se tam používaly (třeba ta injekce, atd.)

Pak jsme jeli do Lince, cestou byly zácpy, koukali jsme na 2. film právě o tomto městě. Tam nám instruktor pověděl o různých pamětihodnostech a zavedl nás na vyhlídku na město, kde bylo muzeum. Šli jsme takovými zajímavými uličkami, které si myslím, že u nás nejsou, prostě takovými pěknými úzkými, pěkné bylo, jak všude jezdili lidé na kolech, bylo to tam jiné, než jsme zvyklí, co se týče provozu, nikde žádné přechody, všude jezdí všechno, a teď nevím, zda tam byly chodníky, ale ty jistě jo. :) Bylo také super, že si nás nikdo nevšímal, divně neprohlížel, prostě pohoda... Do toho muzea jsme nešli, jen jsme tam stáli nahoře a dívali se do daleka. Při cestě do toho muzea mě zaujal párek žhavě se líbajících lidí, přišlo mi to vtipné. Kuba řekl jen: "No jo, tak buď zticha," a to jsem do něj jen jemně šťouchla, abych ho na ně upozornila, a tiše jsem se zasmála.

Byla tam - teď nevím z čeho - taková miniatura města, kde chyběl ten kostel. Učitelé tam do toho kostela, jak jsem pochopila, pak ještě šli, my jsme měli od 15:00 do 16:45 rozchod. Já jsem chodila s Kubou, líbilo se mi, jak zpěvák s kytarou zpívá krásným hlasem pěkné anglické písně. Měl takový pěkný hlas a dole něco na peníze, ale já měla nejmenší keš pětieurovku, což mi bylo líto dávat takový dýško. Nevěděli jsme, co si koupit, všechno bylo drahé, nakonec jsme si dali v Mekáči hamburgery. Kuba platil kartou a zjistili jsme, že se dá domluvit tím, že vlastně ani nic nevykoktáte a stačí, když na vás obsluha mluví anglicky a vy jen přikyvujete, nezmůžete se na slovo :)

Cesta domů mě nebavila, strašná nuda, hrozně dlouhé, ale opět se zpívalo, takže fajn, s Kubou jsme asi měli kecy, které Bambi nepochopila, protože po výstupu před školou, když Kuba zaplatil a poděkovali jsme, Bambi za odchodu řekla: "Příště už určitě pojedete hned a nebudete si vymýšlet, že nepojedete, Kubu můžete vzít zas a teď už jeďte rovnou domů." Co myslela tou poslední větou? Těžko říct...

Jeli jsme tedy k nám, vzala jsem baterku a šli jsme ještě poměrně za světla do lesa. Vzala sem ho na V. skálu, tam jsme si sedli a pokecali, trochu jsme se protáhli, byla už dost tma, a o půlnoci jsme dorazili domů, kde přespal. Druhý den udělal ten Windows, rychle jsem ho odvezla na bus, protože jsme nestíhali, a domů jsem přijela s tetou a sestřenicí, které tím busem přijely.

Konec blogu?

1. května 2018 v 19:03 | Surikata
Zdravím veškeré blogové příznivstvo i nepříznivstvo!

Při procházení všech článků na mém blogu jsem došla k zjištění, že je trapnej!

Tady bohužel nejdou měnit adresy jako na Blogspotu! Pouze promazávat obsah, ale je mi líto odstranit i ty hodně čtené a komentované články!

Tak co kdybychom to zrušili???

Aby to tu bylo fajn, musela bych odhodit zábrany! Psát prostě o všem, o čem bych psala, kdybych se tak strašně nestyděla!

Možná bych mohla změnit zaměření a začít psát prostě otevřeně. Ale nejdřív bych musela téměř všechno pročistit a nechat jen to NEJ.

A závěr?

Je mi líto rušit blog, který má slušnou historii. Nevím, co s tím.

Asi nepsát trapně.

Psát něco normálního.

Být normální.

Jaké knihy budu letos psát, když ta první je v prdeli

26. dubna 2018 v 0:04 | Surikata
Když jsem ztratila knihu, tak jsem se rozhodla, že zkusím vydat básnickou sbírku. To bych mohla udělat tento rok, za který jsem chtěla vydat svůj western. To se opět protáhne, protože jsem to prostě zkurvila a ty změny nemám :( Jediná výhoda - uklidila jsem si pokoj, papíry s knihou jsem uklidila a nešáhnu na ně tak rok. A nosit budu při sobě vždy blok na nápady a mít to vše pohromadě a nedělat už chyby. Nikdy už to nebude tak cool, ale co se dá dělat. Vydám šitku, ale lepší, než nevydat nic. Nebude to mít asi takovou délku, protože už je autorka prostě vyšťavená, zklamaná a téměř oběšená. Tak už to nebude mít ten skvělej humor, no prostě jsem kráva.
Takže teď budu psát hodně básně, hlavně ty pesimistické, protože ty umím procítit, no a vydá se to, ať to lítá! Ať lítá jedna kniha za druhou! Žádný sraní! Western bude za dlouho, ztráta nejnovější verze bolí jak čert, smyčka okolo mého krku je téměř utažená, ale když nevyšel western, musí vyjít básničká sbírka nebo sbírka povídek nebo pohádky pro děti nebo prostě sci-fi kniha o Floccinaucinihilipilificationu. Dát dohromady všechno, co mělo kdy úspěch, a vydat to! Třeba Sebrané spisy (a moje jméno) a bude tam všehochuť. Tu povídka, tu básnička, tu něco, co vyšlo v novinách... Jdu za svým snem! Tak moje první kniha nebude western! Bude třeba až pátá! A před tím vyjde sbírka básní, knížka ve stylu foglarovky... (Kdybych já si jen vzpomněla, kde ten Štěpán Moknouš skončil), dát nějak dohromady Vilína, udělat z toho třeba co já vim, příběh na pokračování. A do té knihy sebraných spisů nacpat oba mé slavné komixy, některé nové přimalovat a prostě to někam dotáhnout, chci být prostě spisovatel!

Být jako chlap

25. dubna 2018 v 22:14 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Žena s chováním chlapa... To jsem já. A kdo takovej neni, ten to nepozná... :D

Dneska jsem poměrně rychle našla dvě světle modré ponožky, po příjezdu domů s úžasem zjišťuji pár rozdílů :D Obě nesou nápis SPORT, ale v jiných barvách, a ještě i jiné detaily tam jsou, ale barevně to ladí :) Když někdy prostě za Boha nic stejného nenajdu, tak vemu, co je po ruce, hlavně at je to čistý a někdy holt stačí stejná barva nebo aspon 2 jakékoli ponožky čisté :D V kroksách, co nosím ve škole, to neni vidět :)
Mě třeba baví mluvit jako chlap, ty tóny, ta hloubka, často se musím snažit mluvit jemně, hlídat se, nepoužívat mužský styl řeči, mužské nadávky, krotit se v krkání :D Ba ne, to už nedělám, ten fenomén mě přešel, ale bylo to u mě populární ještě ve dvaceti :D Jinak nevidím žádnej problém si někde venku na ulici odplivnout, všude jsou beztak samé plivance, ale lidi si pak myslí, že vystupuju jako chlap, tak se musím ovládnout :) Většinou mě to nutí flusnout, když někdo v mé blízkosti kouří a já to vdechnu. Nebo flušu po nějakém sportovním výkonu a totálně mě točí, když mi rodina vyčítá, že mám doma bordel větší než chlap. Jak dělají ten genderovej rozdíl, to je mi nepříjemné, neztotožňuji se s tím. Každej je prostě nějakej a nevím, proč by holka nemohla mít bordel, mimochodem, na dámských záchodech, jak známo, bývá nepopsatelej bordel.

Já jsem se i v dětství spíše bavila s kluky, kluky jsem byla obklopena a s nimi mě to bavilo, v pubertě holky prahly po šamstrech a jejich rytířské ochraně :D, no snažily se mi vysvětlit, že mě kluk bude ochraňovat a nezapomenutelná je věta: "A Péťo, ty nechceš nikdy kluka?" Ptaly se mě tak ve čtvrnácti přibližně. Takže to znamená, že jsem svou budoucnost měla rozlousknout už ve čtrnácti, teď už mě nikdo ochraňovat nebude :D "Chceš mít někdy kluka?" Já už ani nevim, co jsem ji odpovídala. Já jsem po ničem takovém netoužila. A už tehdy mi dávaly nenápadně najevo, že se chovám dost jako kluk. Že jsem taková jiná.

Ano, líčení stojí čas a peníze. To je taky můj oblíbený argument. A kromě toho je to chemie, kterou moje tělo nepotřebuje. Dráždí to oči atd. Nothing for me.

Jak jste si všimli, jejich pro ně nejdůležitější otázka v té době byla, zda chci vůbec někdy kluka, obtěžovaly mě s tím, div, že mě nechaly vyspat :D Byly to nálety jako roj sršánů, ale ustála jsem to, i to, že si neholím nohy, jsem musela "obhajovat", stejně to nepochopily, mlely si svoje :D Nikdy jsem zkrátka neměla důvod něco takového udělat, přijde mi to bez hlavy a paty a s hygienou to nesouvisí. Navíc jsem asexuální, takže jestli se to nelíbí mužům, co já s tím? :D Tak at na to nekoukají!

Nedokážu si sebe představit jako sexující osobu, je to spíš sci-fi, protože mě nic takového opravdu nebere :D

Proč je tolik důležitej sex?

25. dubna 2018 v 19:55 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Představte si, že byste byli úplně bez sexuálního pudu. Zajímalo by vás druhé pohlaví? Věřím, že ano.

Výjimky samozřejmě existují, i mezi asexuály, ale držme se té úvahy objektivně. Stejně, jako chce dítě matčiny doteky, tak i dospělý člověk chce dotyky a troufám si říct, že v mnoha případech chce "pouze" ty dotyky, nic "víc". Nutnost skončit v něžném a vášnivém objetí a splynutí v jedno tělo je sice klišé, ale také vypěstovaná "nutnost". Ve skutečnosti to ne vždy bývá "nutnost".

Protože je zcela přirozenou potřebou člověka cítit vedle sebe lásku a blízkost druhé osoby. Tu vás někdo vezme za ruku, tu vás někdo obejme a tak, gesta, po nichž každý touží, ale která "nahrazuje" partnerský sex. V mnohých případech je to uspokojující, ale někdy ta něžná gesta bez sexuálního podtextu prostě chybí. Kolikrát čtu na FB statusy, že lidi potřebují jen "obyčejné" obejmutí... Lidi si myslí, že tím nejvyšším je sex, ale prostě není.

Proč je sex důležitej? No je to prostředek pro kopulaci, zachování druhu, tvoření dětí. To je poslání této činnosti, ne vydělávání peněz, zvyšování ega počtem sexuálních objektů nebo boj proti nudě.

Již dávno jsem vcelku zklamána pochopila, že je pro lidi sex něco jiného, že je to soutěž, prostředek pro udržení partnera a ukojení vlastní potřeby, navození líbivé a příjemné atmosféry, uvolnění a sportovní výkon.

Kdybyste tedy byli bez libida, nikdy byste nezažili ten chtíč, co s vámi cloumá, ten tlak, ty všechny tělesné projevy, které se s vámi dějou, když jste sexuálně nažhavení. Nikdy byste v podstatě neprošli pubertou, zůstali byste dětmi, stali by se z vás dospělí se schopností se rozmnožovat, ale pouze když byste si byli jisti, že už chcete dítě. Pak byste zas tuhle schopnost vypli. Ubylo by vražd se sexuálním motivem, znásilnění, týrání, žárlivosti a nenávisti k ostatním sexařům. Lidé by se měli víc rádi, nemusely by existovat ochranné zábrany proti graviditě, vyhozených dětí v popelnici by ubylo i jeblých matek, které si to udělají, ale pak to nemilosrdně a zcela bez emocí a mateřského pudu oddělají. Když mají pudy sí dítě udělat, měly by mít i mateřské pudy, naprosto se vymykají biologické normalitě.

Teď to musím dopisovat z hlavy, protože se mi ten zbytek textu neuložil. :( Bylo to zrovna dobře napsané :( Tak to jen zkrátím a nebudu už to tak barvitě líčit jak kripl.

A teď přijde ta nejdůležitější otázka: Je sex opravdu lepší než to všechno ostatní? Co je na něm lepšího? Je opravdu lepší něco někam strčit, je to vrchol lásky?

Bohužel to bylo před tím tak dobře napsané, že už to sem přesně tak ani nebudu zkoušet znovu psát. Prostě jsem tam psala, že i lidi píší třeba na FB, že jediný, co potřebujou, je "obyčejné" obejmutí. A taky jsem ve vás chtěla vyvolat zamyšlení nad tím, co byste se svým partnerem dělali, kdybyste neměli sexuální pud, co nesexuálního byste dělali a že by ubyly ty vraždy se sexuálním motivem a tak, ale vypisovat to znova nebudu, když se mi to neuložilo. Nedávno se mi neuložila kniha a to mě sere víc...

Kam dál