Jednou v životě nalíčená a humbuk okolo toho

Včera v 20:42 | Surikata |  TT
Neříkám, že zrovna lpím na šminkách. Nemaluju se a zdůvodnuji to tím, že nehledám chlapy a nechci se oplácávat chemií a obírat o čas.

Sorry jako, ale když jednou udělám výjimku, nechci bejt někde za blbečka a zajedu ke kámošce, aby mě nalíčila, páč nepotřebuju, aby se mi furt někdo někde vysmíval, dostává se mi trapných výslechů, komu se chci líbit. Fakt ubohost! Každej ví moc dobře, že chlapy nehledám, je mi dobře o samotě, nechci sex a porod a tyhle věci. Že nikomu nebudu dělat sexuální atrakci. A oni na mě vyvalí takovouhle trapnost!

A to dotírání, že už bych taky mohla mít dítě nebo s někým chodit, ne manžela, ale už se s někým vodit za ručičku. (smajlík - obracím oči v sloup.)

Kurva, já si budu dělat, co chci, do prdele! Co JÁ uznám za vhodné. Navíc už mám rozhodnuté zůstat pannou na do smrti. Protože to prostě dělat nebudu, takovýhle věci, když nechci. Nebudu dělat něco jen proto, že to tak dělá většina. Malují se přece i ty, které o muže nestojí (těch je samozřejmě málo).

Ano, bohužel zůstanu v 60 sama. Co naplat? Třeba můžu žít s kamarádkou nebo nějakým asexuálem, nebo chlapem homosexuálem, kterýho nebudu vzrušovat. A dítě si můžu třeba adoptovat nebo uměle oplodnit. Nic se mnou nehne, jsem rozhodnutá se sebou nebojovat.


Jsem nasraná, tak tento článek přizpůsobím tématu týdne. Trochu se do něj totiž i hodí.

Svůj vnitřní hlas dobře poslouchejte. Varuje vás a říká vám, co VY cítíte. Když půjdte sami proti sobě, nebudete to vy a nebude vám dobře. Nebudete se cítit jako "vy". Budete "někdo jiný". Nebude vás život těšit. Někdy si ho třeba celej zkurvíte, když uděláte něco, co ve skutečnosti nechcete a o čem jste pochybovali. Některé věci se nedají vrátit.

Já se prostě nemám potřebu přetvařovat. Já jsem já. Když neposlechnu svůj vnitřní hlas, někdy toho pořádně lituju. Třeba když se nechám někým zblbnout nebo ovlivnit. Vnitřních hlasů máme více a některé jdou proti sobě. Zjednodušeně je dělíme na pozitivní vnitřní hlasy a negativní vnitřní hlasy.

Můj vnitřní hlas třeba říká, že bych se chtěla vrátit do jednoho zájmového kroužku. Druhý se k tomu přidává, že to ne, protože se ztrapním, poseru to a podobně. (Prostě se bojím, stydím). Třetí hlas říká, že bez pokusu nikdy nebude výsledek. Všechny hlasy spolu zápolí, až jeden z nich dlouhodobě převládá (strach), nebo jiný mé obavy překryje.

Někdy vás někdo do něčeho nahuntuje a vy toho litujete. Nebo se "chcete podobat ostatním, ne tolik vyčnívat", jdete sami proti sobě a pak toho litujete, protože vám to nic pozitivního nepřineslo. Buďte sami sebou a nenechte se zviklat.

Vrátím se zpět ke svému zevnějšku: Natřela mi teda obličej krémem a pudrem, dala oční stíny (černé) a řasenku. Najednou je ze mě nejspíš děvka, nebo co. Ta, co nikdy netentononc a nemá to ani v úmyslu - tak ta podle nich tentononc! Nojo, jsem celá "žhavá", až mě někdo tentononc!!! Kurevsky se těším na tu bolest a na těch pět minut nudy v posteli. Postel využívám pro odpočinek, chodím tam čistá a ne, že si ji ještě upotím sexem, čímž získá nevábný odér -_- Tam já chodím spinkat a nepotřebuju k tomu dvojici, jo, třeba psa bych brala, aby ležel vedle mě, ale už to nikdy nebudu moct udělat s tím komkrétním psem, protože už, chudák, došel na konečnou.

Poslouchejte svůj vnitřní hlas.Jedině vy sami totiž přesně víte, co vám vadí a co vyhovuje.
 

Lesní město

Pondělí v 21:22 | Surikata |  POVÍDKY
Moje "foglarovka". Jelikož jsem ji kdysi poslla do soutěže, nazývejme ji povídkou. V případě, že bychom to chtěli nazývat knihou, mám ještě druhou kapitolu. Další kapitoly zatím nevznikly.

Lesní město

Vilín šel z práce domů. Bylo už pološero. Elektrické pouliční osvětlení zrovna nedávno zapli. Vilín šel od jedné lampy ke druhé a jeho příjemný hezký obličej ošlehl kužel pouličního světla, jak občas minul některou z lamp.
Chvílemi projelo nějaké auto nebo se na chodníku mihl chodec, s kterým se Vilín střetl.
Ještě několik ulic, ale Vilína to baví. Mohl by použít auto, ale to je neekologické. Také je to neekonomické a nesportovní.
Auto měl jen na delší cesty.
Vilín chodil touhle cestou den co den a nikdy ho nenapadlo vyjíždět kvůli tomu z garáže. Ne z pohodlnosti, ale z hospodárnosti, tolik byl šetrný.
Přemýšlel nad pracovními věcmi a nad tím, až bude moct psát. Literalizace, to je to, čím žil.
Nevím, jestli to slovo existuje, nebudu se po něm pachtit. Vilín tomu tak říkal, bavilo ho to totiž. Psát!
Vilín psal povídky, básně a fejetony a publikoval to na internetu. Jeho druhé povolání byl spisovatel.
Teď ale zase minul počmáranou autobusovou čekárnu s vulgárními nápisy. Bylo mu líto těch lidí, z nudy takhle pustošících veřejný majetek, litoval ztracený čas vandalů, jež se ze zoufalství a z neschopnosti nálezt prospěšnou zábavu odsoudili k takovémuto protizákonnému jednání.
Ale vrchol všeho byly rozkopané, popsané zdi místního hřbitova, které uviděl teď.
A tam teď Vilín šel.
Kolik jich tam je?
Byli tam čtyři kluci. Někteří z nich kouřili, jiní netrpělivě přešlapovali. Chystali se na další a mnohem horší krok. Rozhodli se, že budou rozkopávat lucerny.
To slyšel Vilín z průchodu ve zdi, kde právě stál.
"Dělej rychle, už to dokuř. Může někdo přijít," nabádal čísi hlas.
"Nevyšiluj," odporoval chlapec, kterému to bylo určeno. "Vždyť si můžeš taky dát!"
"Jděte někdo na hlídku!"
"Já ´du."
Vyšel klučina a... srazil se s Vilínem.
"Á..." zaječel.
"Poplach!" zakřičeli kluci uvnitř. Ozval se dusot.
Kluk se vzpamatoval a pelášil za kumpány.
Vilín ho však chytil za ruku.
"Stůj a neboj se," řekl mu. "Nic se ti nestane."
"Nebudete volat policii?"
"Nebudu. Pojď dovnitř, ať nejsme vidět."
Chlapec se váhavě hnul. "Fakt nebudete volat fízly?"
"Nebudu. A tykej mi, je mi jen dvacet," odpověděl muž. "Jmenují mě Vilín."
"Mě Roman," vypadlo z chlapce. Když si uvědomil svou nepromyšlenost, lekl se.
"Dobře, Romane. Budeme k sobě upřímní a budeme si důvěřovat. Já jdu jen domů z práce. Ale tohle mě zarazilo," pohlédl na zeď. "Hele, jestli opravdu nemáte co dělat, můžete spravit tu zeď."
Znuděný Romanův výraz ho pobavil.
"Nebude to ovšem zadarmo," pronesl ten muž. "Můžete se přihlásit na obecním úřaduVýboru, že to chcete opravit. Jestli chcete peníye, tak to uděláte.A vyděláte si peníze. Nikdo nebude vědět, že jste to udělali vy. Ale lepší, než opravovat něco, co bylo zničeno úmyslně, je stavět něco nového. Postavte si chatu v lese. A tam se můžeme scházet a dělat užitečné věci."
"A jaké."
"To se nech překvapit," mrkl na něj Vilín. "Řekni to i svým kamarádům. Pro ně platí ode mě to samé, co pro tebe. Ahoj." Odlepil se od hocha a prošel dírou ve zdi na ulici.
O tři dny později se hoši skutečně přihlásili o práci na opravě zdi a Vilín z chlapců sestavil klub, jako byly Rychlé šípy. Dali si název Bodygardi města. Vydávali časopis Ochránce Prahy, dělali veřejně prospěšné práce a tábořili v lesní chatě, kterou nechal Vilín hochy postavit. Posléze jejich přičiněním vyrostly další stavby jako srub ve stylu tělocvičny, skalka osázená květinami, ohniště a lesní studánka. Za rad a pomoci Vilína vybudovali Lesní město, kam chodili i turisté a kde Bodygardi města tábořili, učili se a dělali výdělečné činnosti, jako například pěstování rostlin.


Gudula v Myší pasti

9. ledna 2018 v 21:23 | Surikata |  POEZIE
Vypadala jako nula,
V Myší pasti v chudobě a špíně žila.
Po své malé dcerce toužila
A když ji měla,
Tak ji chránila,
Jen chvíli, než zemřela.
Gudula

Kněz lakomý, sexuchtivý
Osud nebyl spravedlivý
Silný příběh Quasimoda
Tesknivě zní nocí jeho vzlyků óda.

Frollo shozen z ochozu už nehlesne
Quasimodovi zrak poklesne.
"Ach, všechno, co jsem miloval!"
Neměl sílu, aby se s tím vyrovnal.

Ruka obepíná kostru,
Její majitel, vlastník hluchý a hrbatý brach
Ušlechtilý je, ač podobá se monstru...
Rozpadne se v prach

 


Modrý život

9. ledna 2018 v 20:30 | Surikata |  MODRÝ ŽIVOT

Úkoly:

1) Včasný příchod
2) Duolingo 5 min./cokoli jiného z AJ
3)sportovní výkon (časově delší/maxivýkon v krátkém čase), 3 min. (Cesta malých kroků - Tomáš Jehlička)
4) trénink paměti (lze i Duolingo
5)čtení knihy (české/anglické)
6)pomoc druhým, dobré skutky
7) radostný prožitek
8) spánek aspon. 8 hod., žádné ponocování

To stačí, víc bych jich nesplnila. Nejtěžší bude jednička pochopitelně :)

Občas sem napíšu zmínku o průběhu, zda mám k rytířům ještě daleko...

A začnu jako lovit bobříky. První bude bobřík odvahy a bude spočívat v tom, že musím oslovit skauty, že chci zase skautovat (naše i přespolní).

Další vymyslím časem.

Buďˇpřipraven.

Promáznu blogík

9. ledna 2018 v 20:01 | Surikata
Seigu, amígové!

Ne, nepila jsem nic. Ale mám stres, že by si někdo známý mohl přečíst mé články, z nichž některé jsou trapné, co si budeme povídat. Tak to projedu a promažu, jako už tolikrát. Ty rubriky, ač je neustále upravuji, jsou stále divné a nepřehledné. Tak co už s tím konečně něco udělat? No jasně! Jdu na to, howgh.

Surinka

Skautský slib

3. ledna 2018 v 22:35 | Surikata |  TT
Složila jsem svůj skautský slib v r. 2010. Skauting je pro mě něco posvátného, jenže jsem byla "nucena" odejít, jelikož se naše družina rozpadla. Stále a stále ve mně dříme ta holka v hloubi duše zapálená pro skauting. Zažila jsem tam zážitky na celý život, jsem citlivá. Poslední dobou (od léta) si prohlížím staré fotky z té doby. Tohle je pěkné téma, a proto se rozepíšu, co mě dlouho tíží a nedává mi spát. Fungovaly jsme asi sedm let a kvůli tomu, že jsme šly každá na jinou SŠ, jsme se rozpadly. Hodně členů oddílu odešlo, stalo se jim to samé. Jedna z mých rádkyň má už teď po 7 letech dokonce syna.

Teskním po tom, stále mám nenaplněné touhy, nenaplněné sny. Vím, že už se to nikdy nevrátí, ale můžu začít znovu a jinak. Do vedení mě nikdo nepotřebuje, vedoucích je dost, řekla bych. Po rozpadu družiny jsem se ještě několikrát objevila na několika akcích, na 2 jsem velice nepatrně vypomohla. Pak už jsem dva roky na 1 pravidelné akci nebyla, nevěděla jsem termín. Dneska jsem jim vzdálená a i když pozůstalost založila v r. 2016 roverský kmen, nemyslím si, že bych do nich zapadla. Nechci jim lézt do zelí, i když akce mohou mít zajímavé. Měla jsem vždy představu o vlastní družině, ale protože jsem nedochvilná, tak mi ji tenkrát na tom posledním táboře s družinou, v r. 2010, nechtěli dát. Chápu, že by děti venku zmrzly, než bych přišla na sraz třeba s půlhodinovým zpožděním.

Na konci srpna na mě přišly deprese, úzkost tak celkově z mých "nulových" kvalit. Sebevědomí kleslo hluboko, pesimismus mě bravurně ovládl. Bylo mi na nic. Připadala jsem si neužitečná a budižkničemu. Chci se vrátit do skauta, za tím, co je hluboko v mém srdci. Hledala jsem "náhražku", jiného koníčka, jinou partu. Stále hledám. Hledám i v jiných oddílech, prohlížím si webovky nejbližších. Hluboko ve mně se ozývá touha po dobrodružství, které mám na dosah ruky. Jen udělat ten jeden těžký krok: dát o sobě vědět. Sebrat v sibě odvahu.

Budu si dál v mysli žít skautingem, stavět na jeho hodnotách, občas si ze smutku obléknu svůj skautský kroj, který jsem si vzala jednou na karneval. Na skautský karneval. A to proto, že jsem tam doprovázela svou sestru a chtěla jsem svůj kroj použít. Tak jsem šla na karneval za skautku.

Nyní je mi 22. Jak se bude moje cesta ubírat dále? Najdu zas skauting? Pořád mám v sobě nutkání, dětinskou touhu napsat těm oddílům, co mají rovery a oldskauty, jestli by mě nepřijali...

Jste na tom někdo podobně?

Údolí zvířat

1. ledna 2018 v 18:32 | Surikata |  AUTORSKÉ PÍSNĚ

Píseň, hymna složená ve 4. třídě


Údolí zvířat


Tam, tam v údolí,

žijí zvířata,

víte, co je skvělý?

Že mají mláďata.



Sýkorka a ježek se zebrou

jdou, jdou a jdou

do Údolí zvířat

a zůstanou tam napořád.



Andulka k nám přiletěla z Afriky,

v Africe se naučila africké triky.

Velbloudi se k nám přidali z Indie,

naše slavné údolí teď ožije.



Naše údolí,

naše roklina,

víte, co je skvělý?

Ta naše končina.



Sýkorka a ježek se zebrou

jdou, jdou a jdou

//: do Údolí zvířat

a zůstanou tam napořád ://





- repetice se zpívají 2x

The bells ring in Christmas - Na Vánoce zvoní zvony aneb Zvony zvoní na Vánoce

1. ledna 2018 v 17:57 | Surikata |  AUTORSKÉ PÍSNĚ

Moje druhá píseň v angličtině i češtině.
Nebo vánoční americká koleda z pera české blogerky.

The bells ring in Christmas



1) I´m seeing the snow falling into the ground

The wind´s blowing, I love the sound.

In thlis Christmas, everywhere it´s a white

cover. Everything you remember, itś bright.



2) Are you seeing the un-believed beauty anywhere?

It is even in the every Square.

I wanna it have never stopped.

Everywhere the snow is a lot.



Ref: So let´s go out to build the snowman.

To enjoy hte snow so much as you can.

No, it´s not a dream.

Let´s go to celebrate it. I like we are a team.



3) The bells are ringing - ding, dang, dong.

People´re singing beauty songs.

Santa is going to come soon.

The candles´re brighting as the full moon.



4) How long they are going to ring yet

then Santa´s sladge appear before?

Very enjoying will set

in and she won´t fall down and will more and more.



………………………………………………………………………………..



Na Vánoce zvoní zvony

aneb
Zvony zvoní na Vánoce


1) Vidím sníh, co padá na zem

skrz zmrzlé okno - ochozem.

Vítr fouká, miluju tu krásnou melodii,

co tyhle Vánoce navodily.

Bílá pokrývka všude leží,

co tě napadne, svítí a září.



2) Vidíš ten neuvěřitelný, všudepřítomný monument?

I na náměstí, v tento moment,

je bílo.

Chci, aby to nikdy neskončilo.



Ref: Tak pojďme ven sněhuláka postavit

a užívat si sníh, jak nevíc můžem.

Ne, není to sen.

Jsem ráda, že jsme tým, tak to pojďme oslavit.



3) Zvony cinkají - cinkylinky,

lidé si zpívají krásné songy.

Santa brzy přijde,

svíčky svítí, jak když měsíc vyjde.



4) Jak dlouho budou zvonit, než se objeví Santovy sáně?

Vystupňuje se v obří radost,

která neopadne.



2x Ref

Je toto dílo bez chyb? Prosím, upozorněte mě na chyby.

Santa Claus in mountains - Santa Klaus v horách

1. ledna 2018 v 17:22 | Surikata |  AUTORSKÉ PÍSNĚ

Moje píseň v angličtině i češtině.
Nebo koleda, chcete -li.

Santa Claus in mountains


The mountains are full of bright snow,

so much of it I never didn´t saw.

I guess, there´s a Santa Claus

coming to us and even being in us.

I know he is who gives pressents

without a diference.



Yeach! Santa Claus

is coming hears an aplaus.

I´m seeing his sleigh

and clear and smart a well-known light.

That´s absolutely an exacting sight

Everything yout´re seeing, is bright.



Merry X-mas, I wish all ones.

I´m well-known to an all house.

I´m well-known to an all folk sattling

that don´t know a battling.



………………………………………….



Santa Klaus v horách



Hory, plné zářivého sněhu….

Tak moc - jsem ještě neviděla

Myslím, že tam je Santa Klaus,

a přichází k nám, je i v nás

Vím, je to ten, kdo dává dárky

všem, bez výjimky.



Jo! Santa Klaus

přicháhí a slyší aplaus.

Vidím jeho sáně

a světlo čisté a známé

Pohled naprosto vzrušující,

Všechno, co vidíš, je zářící.



Veselé Vánoce přeji vám

Každý dům mě zná

Každé lidské osídlení

Neznající zápolení.


How much mistakes there are? :)

Kolik je tam chyb? :)

Melodie soba polárního

23. prosince 2017 v 21:54 | Surikata
V polární oblasti, kde hory pokrývá hustý sníh, žil jeden malý sob. Nebyl to jen tak ledajaký sob. Odehrál se kdysi veliký příběh, jenž vám nyní zvěstuji.

Mrazy ty byly tenkrát kruté, ne jako dnes. Pod tlapami křupal bílý prašan. Nad Arktidou vládl silnou rukou král země Ledovous. On byl bohem Arktidy, a zlatá hvězda, jíž byl pánem, ukazovala směr každému, kdo v oněch drsných, nehostinných pohořích, i zasněžených údolích, zabloudil a nemohl najít cestu zpět nebo tam, kam směřovaly jeho šlépěje. Král to byl moudrý, vzdělaný a dobrý. Hodný na ty, kdož dobří byli. Zlý na ty, jejichž skutky byly zakryty tmou a přetvářkou. Byla na ně seslána osidla zkázy. Bůh Arktidy to věděl. Četl lidem myšlenky, i zvířatům, a věděl o všem, co se kde děje. Všechno viděl ze svých nebes.

Příkladem těch špatných bytostí byl onen malý sob. Sob polární, silný, houževnatý tvor plný majestátu. Jeho srst, bílá jako křoupající sněhová nadílka, ať už lavina, v Arktidě běžná, nebo závěje, neméně typické, byla svým majestátem absolutním protikladem jeho charakteru; kladné, světlé morální vlastnosti soba totiž silně pokulhávaly.

Onen sob měl srdce pokaždé jiné. Někdy jemné, medové, jindy tvrdé, jako z kamene, chladné, s nízkým, chraplavým hlasem.

Budeme mu říkat Sobče, i když spráně by mělo být Kolouch. Sobče mu ale všichni okolo něho říkali.

Jeho srdce mělo schopnost vyluzovat zvuky. Podle toho, jaké svědomí zrovna měl. A to všechno dělal nenuceně.

Malý sob byl egoista. Vládce Ledovous to věděl.

Začalo to vlastně jeho donebevolajícím sobectvím. Všechno, od hajzlpapíru po hovínko, bylo jeho. Vánočka, všechny stromy v lese, noprostě všecko, všecičko. Všechno to bylo jenom jeho a nikdo, nikdo na to nesměl sáhnout. Běda, kdyby si od něj někdo jenom něco VYPŮJČIL! To by bylo zle! To by Sobče soptilo a puklo lakotou. To by Malý kolouch nepřenesl přes srdce, každého by zadávil. Kdybyste mu na něco sáhli, přinejmenším by s vámi rok nepromluvil, ne-li něco horšího.

Taková přemíra egoismu zavinila, zapříčinila, že na každou svini - bez výjimky - se vaří voda. A na malého soba - byla to sice doba - ale i jeho přešla zloba. Ta pomyslná vroucí voda ho spálila - nebo ho sežehly ty palčivé, probleskující paprsky zimního slunce, které toho dne prahlo, jako by nevědělo, co je odpočinek?

Musel tomu učinit přítrž. A tak seslal z nebe svého posla - malého skřeta Kokrhlela. On učinil rukou tajné, magické gesto. V té se pak objevil drobný elektronický přístroj. Byla to taková kamera, kterou měl instalovat do těla soba. Ale nebyla to jen tak ledajaká kamera. Ona totiž měnila svou podobu i melodii. Nikdo, ani sob, neměl ponětí o této tajné transformaci. Neboť skřet přišel v noci a malý sob spal.

Od této chvíle se začaly dít prapodivné věci. Malý sob, ač byl těžší o nějaký ten gram, si ničeho nevšiml. Brzy se však mělo ukázat, jaké to mělo důsledky. Ledovous nemohl čekat, až Malý kolouch začne okrádat chudé, nebo dokonce konat zločiny. Kamera, kterou poslal skrz skřeta, měla zabránit katastrofě - totálnímu zhroucení jeho povahy. Mělo zabránit skoku jeho v jádru dobré povahy do propasti.

Sob se probudil, sluníčko stálo vysoko. Zároveň mrzlo, rampouchy visely ze splavů. Rybníky byly zamrzlé. Řeky zamrzaly za chůze. Chladný vzduch bodal chřípí jako nějaký meč. Kdejaká tůňka a potůček byly v jednu chvíli jeden led. V jednu chvíli zamrzly jako slovo na rtech. Takový mráz nikdo jakživ nezažil.

Rozhodl se, že půjde zabít veverku. Její kožich a jídlo mu pomůžou přežít zimu. Vlastní zdroje mu totiž docházely. Věděl, že má obrovský sklad lískových a vlašských ořechů. Byla to jeho sousedka, beztak tady jen slídí a špehuje. Co si kdo povídá, to ona ví, a dělá drby. Všechno to bude jeho, pokud zabije veverku.

Přišel ke stromu a zaklepal na kmen.

"Veveruško, pojď, jsou Vánoce!" zavolal.

Veverka líně vykoukla zpod větví: "Co je? Já nemůžu. Neotravuj mě."

"A co děláš?" zavolal sob trpělivě. "Jen pojď dolů. Zvu tě na rande."

"Jaký rande? Dej pokoj! Já nemám čas!"

"A co děláš?" opakoval sob.

"Co?

"Co děláš, ptám se. A proč se tak odvracíš a nedíváš se mi do očí, když s tebou mluvím? To se nedělá!"

"Nech mě být!"

"Co děláš?"

"Co ti je do toho. Surfuju."

"Ach." Sob si odfrkl. "Tak mladá, a už závislá! Neseď furt na té větvi, přesedíš si zadek. Pojď na cukroví! Trochu pohybu, číčo."

"Neříkej mi číčo. Já už jsem tak přecpaná, že už do mě nic nenacpeš."

Nacpu do tebe nůž.

Ale fuj! To byla ošklivá myšlenka. Kamera v srdci Malého soba to zachytila. Z míst, kde měl Malý kolouch srdce, se ozvaly úderné tóny výstrahy. A vtom se jeho srdce ozvalo. Proměnilo se v basu a nejhlubší tón klavíru. Probudil se v něm duch elektronické kytary.

"Pojď..."

"Já jsem na wifině!" opakovala. Či lépe řečeno vykřikla nevrle.

"Vánoce ofline? Ale fuj!" zaprskal Malý sob. "Jen pojď hezky dolů. Cukroví voní a svíčky hoří."

Ale vtom jeho srdce jaksi zabručelo znovu. Takový tón basy, nebo něčeho podobného.

"Pojď, veveruško! Nebude! Nebude!"

Jenže její kukuč se už znovu neobjevil.

Proč se mi to děje? přemýšlel Malý sob. Byl výjimečný, a to proto, že měl neobvyklé srdce. Jeho srdce totiž vždycky vyzradilo jeho charakter.

Od té doby totiž podle toho, jaký úmysl zrovna měl, zaznělo z míst, kde měl srdce, různero tónu jako z různých nástrojů. Bylo to zvířátko v dobré náladě? Zazněl lahodný, hřejivý tón třeba kytary nebo flétny.

Kamera v srdci soba měla za úkol snímat jeho myšlenky a duševní rozpoložení. Byly-li dobré, změnila kouzelná kamera jeho srdíčko na kytaru nebo housle. Byly-li však ošklivé, nebo dokonce zlomyslé, vyčarovala kamera boha Míry - Ledovouse basu nebo miniaturní elektrokytaru. Nástroje tyto byly tak maličké, že tvor ani nepostřehl nárůst tělesné hmotnosti.

Když mu jednoho dne přinesla matka pamlsek, jeho srdce hrálo jemně, hřejivě. Odkudsi z útrob malého soba zazněly housle melodické sólo. Bylo příjemné na poslech, hrálo, dokud sobče prožívalo radost, rozvahu a vděčnost.

Když chtělo zvíře něco ukrást nebo lhalo, tóny jeho osrdí to daly najevo svým rytmem a dynamikou, zvuky, které vyluzovalo jeho osrdí, ho prozradily. Trvalo to většinou, dokud pohnutka Sobce Soba trvala. Začalo to vlastně jeho donebevolajícím egoismem. Všechno bylo jenom jeho a nikdo si to nesměl vzít. Běda, kdyby si od něj někdo jenom něco VYPŮJČIL! To by bylo zle! To by Sobče soptilo vzteky a lakotou! To by Sobče prostě nepřeneslo přes srdce. Kdybyste mu na něco sáhli, rok by s vámi nepromluvilo.

Taková sobeckost zapříčinila, že na každého se vaří voda. A na malého soba - byla to sice doba - ale i jeho přešla zloba. Ta pomyslná vroucí voda ho spálila - nebo ho sežehly ty palčivé, probleskující paprsky zimního slunce, které toho dne prahlo, jako by nevědělo, co je odpočinek?

"Co já teď budu dělat, když mi srdíčko mění melodie? Nemění mi taky arytmie? Juj, to je nadělení! Honem k doktorovi!"

Šlo tedy zvíře k veterináři, MVDr. Marku Kořenovi.

"Hmmm, to je divné," podrbal se doktor na bradě, "to jsem jakživ neviděl. Co s tím?" Projížděl mu bříško takovým tím lékařským přístrojem, kterým se odhalují nemoci. Zatvářil se odevzdaně a bezradně. Budu vás asi muset rozpárat."

Malý sob sebou trhl.

"Ano, rozpárat vás jako staré..."

"Prosím úctu!" přerušil ho pacient.

Doktor se odmlčel. "Jistě. Promiňte. Ale bez skalpelu to nepůjde." Objednal ho na operaci.

V den operace, poté, co mu podal nějaká afrodiziaka, ho "vyvrhl". Tedy, vyňal mu srdce, na němž byla přiklepnutá malá kamerka, a znovu malého soba zašil. Když se pacient probudil, srdíčko mu už nehrálo. Potom odešel domů.

Bůh Arktidy to viděl a seslal podruhé svého skřeta. Sob se tedy ze ztráty melodie srdce dlouho neradoval.

Pak přišel k doktoru jiný člověk, a ten měl stejný problém. A pak další a další. Všem se ozývaly z těla hudební nástroje, jako by to by nějaký orchestrion. Doktor rozhodl, že to nemůže být nemoc.

Tou dobou padal sníh a všude byla bílá poleva, nikde ani trochu čokolády, tedy bahna. Venku hluboko pod nulou, medvědi v nejhlubším spánku, zvířata v norách a brlozích. Všude hrály krásné, tklivé tóny instrumentální hudby. Bylo to tak pěkné, až uši přecházely. Na stromech rampouchy jako halapartny z doby husitské. Husté pokrývky sněhu, chladné poryvy větru. Všude bylo tak bílo, tak zasněženo. A všichni se snažili být k sobě dobří, aby jim neřinkalo srdce jako hlas mručivého medvěda nebo falešně, jako nesoulad nesehraných muzikantů a uječených zpěváků, kteří to nevybrali s hlasem. Byly totiž Vánoce. Svátky klidu a míru, a předzvěst lepší doby.

Kam dál