Ptáček

13. září 2018 v 18:49 | Surikata
V červenci jsem šla ufiknout jednu zlomenou větev a viděla jsem na větvi jednoho ptáčka. Seděl na stromě dlouho bez hnutí. Nakonec po dlouhé době uletěl. Byla jsem však těsně u něho a fotila ho z bezprostřední blízkosti.

Komp je teď pomalej, nahrávání fotek a videí mě odradilo, respektive ta doba, když se to seklo, tak někdy příště.
 

Kde se dá všude vysrat

11. září 2018 v 18:44 | Surikata
Tenhle školní rok je pro parkování velmi složitý. Na placeném platit je opruz, hodiny se musí přetáčet a všude je to zacpaný. Jela jsem teda do centra, leč nesnesu rozptylování lidmi, když mě sledují při manipulaci s autem, a navíc parkuji jen tam, kde mi to prostě vyhovuje.

Jenže ve středu na mě přišlo strašný sraní. Škola byla daleko a střeva se hlásila o slovo, jenže prdel věděla, že to dlouho zatlačit nedokáže a v nejbližších vteřinách sopka vybuchne. A je dobře, že mám spolehlivou prdel, protože kdyby to má prdel nevěděla, tak by sopka vybuchla někde na cestě, z čehož koukají jen problémy.

Tak rychle za město! Jenže stihnu to? Nemůžu to v životě stihnout. Je těžký to zadržet, a ještě těžší je při tom řídit.

Naštěstí brloh bezdomovců poskytl prostor pro mé vysrání. Opět bylo dílem štěstěny, že byl nocleh pouličních spáčů neobsazen. Válely se tam jen bundy, bordel a nějaké flašky jako důkaz, že zde někdo bydlí. Snažila jsem se jim ten bordel moc nezveličit - šla jsem trochu dozadu. A tam to ze mě všechno vylezlo. Když se to stane v lese, obvykle to něčím přikryju (jako slušný občan), ale tady jsem to z úcty k bezdomovcům neudělala!

Pak už jen změnit parkoviště a najít nové, odtud to bylo beztak zbytečně daleko!

Je těžké najít ve městě "latrínu", proto bylo mé štěstí, že byla zrovna tam, kde jsem měla zaparkováno. Pak jsem jela pryč, protože to bylo stejně placené parkoviště a taky proto... že nikdo nemusí vědět... že tak velké hovno vysrala tak drobná bytost! Šlo mi hlavně o mou reputaci! A tu jsem zachránila! Děkuju!

Neměla jsem čas lovit kapesník, mikina byla po ruce. Rychle! Auto jsem zamkla, to je jasné. Doběhla jsem, jak se říká, za pět minut dvanáct.

Musím říct, že kdyby bylo kde zaparkovat, vysrala bych se ve škole a nepřišla bych tam deset, ale v osm hodin! Pak jsem seděla v autě a přemýšlela jsem, musela jsem se přezout, protože jsem jela v kroksech, a prostě jsem to měla hroznou dálku do tý školy! Načež jsem se ještě musela vracet pro zapomenutou tašku!

Přespávačka ve stanu

28. července 2018 v 3:45 | Surikata

V neděli 22.7., po práci jsem šla na net a napadlo mě narychlo domluvit stanování. Řešila jsem to do půl 4. V 9 mě vzbudily servírky kvůli nějakým ponožkám. Furt jsem řešila, kdo pojede, tak jsem byla napíchlá na Messengeru a přijela domů ne zrovna nejdřív.

Se ségrou jsme jely autem do krámu. Já koupila buřty a chleba, Lucka nákup. Z krámu rovnou na poštu, kde bylo před tím zavřeno. Chlap vepředu to brzdil a zdržoval. Chlap za ním byl rychlej. Rychle jsem doma sbalila krosnu, Kuba už tu byl, přijel po půl 2. Vyrazili jsme cca ve 3 hod.


Přijeli jsme do K., zaparkovali a šli k lomu. Bylo to tam takové divné... Vnitřně jsem cítila, že se mi tam koupat nechce. U ohniště byl nějaký plastový kanystr. Co když je tam něco vylitýho? A ty divný pásky okolo... Když jsme přišli k těm páskám, verdikt byl rychlej: Policie ČR, zákaz vstupu. Měli to ale dát i z tý druhý strany, protože my jsme přišli tou druhou cestou, kde žádný zákaz nebyl. Cestou pryč jsme potkali jedoucí policejní auto.

Hledali jsme jezero, ale našli jsme prd. Všichni mě obvinovali, takže fakt super. Já sem nejela jen tak nadarmo, tak to stanování prostě bude, řekla jsem.

Jenže tam zas prý nás můžou odtáhnout. Tak jsme přeparkovali na normální parkoviště. Cestou si nás (hlavně mě) lidi detailně prohlíželi. Měla pravdu Lucka v tom, že to bylo tím, že když čumim já na ně, tak čumí oni na mě.




Vybrali jsme krásné místo pro stan, Lucka to postavila skoro sama, i když to ještě nikdy nedělala. Byla hustá. Já s Kubou jsme šli shánět dřevo a postavit ohniště, ona zatím připravila buřty. Za stmívání jsem se ještě vrátila do auta pro další petky s vodou na uhašení ohně. Nechtěli jsme plýtvat čajem. Někdo tam pěstoval oheň také, byl cítit oheň. Pak to utichlo. My ještě seděli u našeho ohně. Kuba pustil nějaké karaoke písničky, mezi nimi Príbeh nekončí. Oni moc zpívat nechtěli, tak jsem se toho ujala já, trochu i Kuba.


Po uhašení ohně jsme šly se ségrou okouknout, jak to vypadá s druhotáborníky. Zda už odešli, či zda tu spí taky.

Vypadalo to, že je zde pusto. Oheň uhašenej a nikde nikdo. Tak jsme to celý neobcházely, ale procházely jsme rovnou zříceninou. Chudáci lidi, spali tam dva ve spacácích a jeden (muž) rozsvítil baterku.


Byla jsem tak trapná, že jsem se zeptala: "Pardon, vzbudili jsme vás?"

Po pár vteřinách kladná odpověď.

Bohužel jsem byla trapná tak, že jsem se ještě zeptala: "Můžeme tudy projít?" V tu chvíli mi nedošlo, že to není průchozí. Až teprve poté, co mi to řekl, se mi rozsvítilo. Řekla jsem ségře, že to obejdeme, z úcty k nim. Protože kdybychom se vrátily, kudy jsme přišly, vypadalo by to jako sviňárna, že jsme je schválně přišly vzbudit.


Vyčistili jsme si zuby, my zalezly do stanu a Kuba si lehl venku. Svojí karimatku jsem mu půjčila, velkej spacák si vzal též, Lucka můj, já deky. Pod námi byly 2 deky. Dvěma dekami jsem se přikryla. Kuba měl zrovna dovolenou, tak proto s námi mohl být.

Ráno jsme brzy vstali. Poměrně rychle jsme se sbalili a uklidili. Petky byly prázdné, vše jsme v klidu unesli. Jeli jsme k nám a já plánovala turistické trasy. Byla to ztráta času, protože k jejich uskutečnění stejně nedošlo. Lucka jela do P. za kamarády a my chtěli jet do H. za tou turistikou a za koupáním, ale raději jsme jeli natankovat. A šli jsme na Novák se projít a vykoupat. Nabrali jsme Lucku a jeli k rybníku na C. Tam to bylo nádherné. Kuba se už znova koupat nechtěl. Doma jsme chtěli stanovat za barákem, ale bylo zbytečné znovu stavět stan. Tak jsme chtěli aspon opéct u potoka buřty, ale Lucka to nakonec odmítla a beztak se stmívalo. Kuba přespal u nás a ráno jel k prarodičům, já do práce.


Zážitky se mi líbily, i když vím, že jim moc ne, ale já jsem si to užila. Bohužel jsem nic nevyfotila, protože jsem předpokládala, že budou fotit oni, byli jsme domluveni i na natočení videa, ale to by museli chtít i oni. Nějaké fotky nafotili, ale nepodělili se se mnou o ně, takže nic. Prý stačí jen vzpomínky. Nakonec mi to Lucka konečně poslala, tak je sem zpětně dávám. Jsem ráda, že jsem znovu mohla spát pod stanem. Naposledy se tak stalo před 6 lety. Zopakovala bych to, ale Kuba už nebude mít volno.

 


Rekonstrukce blogu

22. července 2018 v 13:14 | Surikata
Během následujících 2 dnů blog kompletně pročistím, vymažu sračky nebo tajnosti a připíšu nové články. To, co mám na papírech, atd.
Můj blog zažije rekonstrukci.

Suri

Články z mého života

21. července 2018 v 3:11 | Surikata
budu sem psát normální články, nebudu nic tajit. bude rubrika zážitky nebo spíš události atd. normálně používat názvy míst atd. jedn a rubriika bude Foto. Vymažu taa

Bytíz - věznice

16. července 2018 v 10:19 | Surikata

Video, jak to tam vypadá, jsem stáhla z youtube. Obrázky nemám - zákaz focení

Gelotina

11. července 2018 v 3:30 | Surikata
(kdo se houpá na gelotině....)

Kolik lidí si utáhlo
smyčku kol krku
Kolik lidí upláchlo
smutku a breku.

Kolik lidí vzpomnělo
na mrtvé zoufalce,
kterým z nich se zželelo
a kterým je do tance?

Kolik lidí rozšafně (nehalasně)
krk od hlavy půlí,
doteď žili šťastně
a teď jim hlavy zuli.

Kolik bylo omylů, křivd a všeho zlého,
když ho kati pověsili za jiného.
Kolik pravých zločinců žilo si dál šťastně,
gelotina spustila se polohlasně, sklapla poloslastně.

Kolik krve zřelelo se
dopadnouti na zem.
kolik očí zhasuilo se,
vyklováno rázem?

Jsou to váhy ž
života a smrti,
co tě záhy
ne/usmrtí.

Je to kladina,
přes niž ne/přejdeš,
je to kladina,
z níž ne/vzejdeš.

Je to život
nebo smrt
Je to přívod elektrod
Či dokonce vrt? Života hlt?
Je to blud
Je to sud
a červeň jablek jako stud.
Rozpálená hruď.
Rozsypaná suť.
Je to duť.
Je to železa chuť
Je to skřice chuť.

Na pranýři
Dolů shlíží.

Sebevražda

22. června 2018 v 14:12 | Surikata |  POEZIE
Kolik bylo v mém životě rvaček
Kolik vyřčených sraček
Jako když jede vláček
Už mi zvoní umíráček.

Kudla v hrudi
Trochu studí
Ale necítím to
Končím tímto.

Přišlo to jako blesk
Přepadl mě stesk.
Všechno jsem zvorala
Jako kůra jsem okorala.

Duše, která cítí bolest
Slyší už jen větru šelest.
V červné díře v tmavé kobce
V černé rakvi, v temné hrobce.

Jak spatřím čepele lesk
Slyším lidu potlesk.
Pod zemí v hebké pelesti
Nože už nechřestí.


Exkurze do ZOO

22. června 2018 v 13:52 | Surikata

Dobříš ve chvíli, kdy všichni čekají v Praze, až konečně přijedeme.


Ještě sem přidám víc obrázků.

Mám na papíře připraven článek, ale musím se k tomu dostat a najít ho.

Taky čekejte článek o exkurzi v Bytízu - tento článek musí teprve vzniknout.

Kocába

20. června 2018 v 21:26 | Surikata |  POEZIE
Obec ta na Příbramsku leží,
v žádném mořském pobřeží,
leč Kocába tu napřahá své meče,
tu bez křeče
líně vleče
se, jak teče.
A bez ostychu ve tmách bílého dne se vzpíná
a žár a oheň jí v nitru vzlíná,
hučí ve tmách bílého dne jak sprcha,
rychlým tempem do ztracena prchá,

kterým směrem dál se ubírati bude - kdož ví
Nikdo neví, neodpoví
Do daleka se rozpíná
Prostírá a vypíná
Kocába je naše řeka krásná
Někdy je hlasná a někdy polohlasá...


Kam dál