Září 2011

3) Tišší hluk než ticho

23. září 2011 v 20:39 | Surikata |  Floccin, který zachrání svět
Co mě překvapilo, byl druhý příjezd Carfloccina. Zase tím svým malým, podle situace zbarveným a na floccin jedoucím floccincarem. Dokonce na stejné zastávce.
Byla jsem opětovně po škole, tentokrát mimořádně dlouho, a při běhu na autobus jsem zakopla a brutálně si odřela kolena. Nezbytně jsem se vrátila do školy, aby mi to vydezinfikovali, a když jsem konečně došla na zastávku, autobus už zam pochopitelně nebyl. Chvíli tam sedím, liduprázdnost, až náhle sem jako minule z trávy vjede malé floccinauto.
,,Zdravím vás, slečno přítomnosti," praví Carfloccin poté, co otevře okno od auta. Tentokrát na sobě roušku nemá.
,,Rovněž vás srdečně zdravím," odvětím nadšeně.
,,Pojďte ke mně do auta a pojeďte se mnou," vábí mě.
,,Kam máte namířeno?"
,,Nasedněte a uvidíte."
Otevřu pravá přední dvířka a uvelebím se pohodlně na sedadle. V ten moment se automaticky zmenším natolik, abych se s úspěchem vešla dovnitř. Způsobil to floccin, kterým mě Carfloccin nasprejoval minule. Carfloccin šlápne na plyn.


Zastavili jsme. Pocítím hlad, jenž mě dusí. To samozřejmě přeháním, prostě mi jen dojde, že mám v břiše prázdno. Carfloccin to pozná, protože mi zakručelo v břiše.
,,Máte hlad?" prohodí. ,,To budete muset chvíli počkat. Když už jsem vás sem jednou vzal, musíte být se mnou. A já teď jdu někam, kde jídlo nebude. Víte, proč jsem vás sem vzal?"
Němě zakroutím hlavou.
,,Ze stejné příčiny, jako jsem s vámi minule konverzoval. Přinesete do přítomna senza zprávy, které zlepší situaci postiženým lidem. A nejen jim. Peníze půjdou do Afriky, starým lidem i na pomoc ohroženým. Prostě těm, kteří to bezprostředně potřebují. Ale teď se chystám na senzační show, kde nám bude představen nový vynález. A ten byste, myslím, ocenila i vy, protože máte ráda ticho. Budete o tom moci básnit. Psát do novin. Být v televizi. Jediný problém tkví v tom, že vám možná nebudou věřit. To se dá napravit tím, že vám podám přesvědčivý důkaz. Vlastně vy si jej opatříte sama. Stačí, když si mě vyfotíte."
Nechápu plně význam jeho proslovu, ale zašmátrám v tašce a vytahuji mobilní telefon. Carfloccin vylézá z auta a stoupne si před dveře, takže i když já se ocitám z vozu venku a tisknu spoušť mobilu, je na snímku k vidění i miniauto.
Nebudu vám říkat, jak to v budoucí době vypadalo, ani kudy do budoucna vedla cesta. Je to jedna z těch věcí, které si Carfloccin nepřeje zveřejňovat. Důležité je, že mám prestižní zprávy a že se o nich dozvídají média.
Vyrážíme dále neznámým tajuplným světem. Cestou vidím mnoho nových a nepochopitelných věcí, které v přítomnosti nespatříte. Nicméně o těch si možná, dovolí-li to Carfloccin, povíme zas někdy příště.
Přemýšleli jste už někdy o tom, jak by to vypadalo, kdyby bylo ticho hlasitější než rámus?" začala slavná vynálezkyně svou senzační show. ,,Uvažuji o tom vždycky, když chci mít klid a když mi ten klid někdo narušuje. Netolerantní sourozenec si pustí po celém domě muziku ve chvíli, kdy si čtu knížku, nebo dělám jiné aktivity vyžadující ticho. Ale co když je venku nehorázná zima a mokro? Pak nezbyde, než zůstat doma a rezignovat. Tohle ještě není nejhorší. Existují celé tisíce nejrůznějších faktorů způsobujících neklid. To mě přimělo zinventorovat perfektní předmět, zařízení, jež udělá ticho hlasitějším. Jakýsi pohlcovač veškerého rámusu, který hluk ztiší a ticho naopak zvýší. Zdá se vám to nemožné? To neznáte Loud Floccselence Pilification a můj přepychový přístroj zvaný hlasotich!"
Přehlídka probíhala v romantickém lese pod širým nebem. Kdo by to nepochopil, tak tam samozřejmě byly stromy a když se řekne širé nebe, neznamená to nic jiného než bez střechy nad hlavou. Jak se liší budoucí les od toho současného? Nejsou v něm odpadky a zvěře je dostatek, žádný živočišný druh není ohrožen na životě (tzn., že tam nejsou zvířata ohrožená výhynem). Nikdo tam hlasitě nehulákal, nikdo tam nehromoval hlasitou hudbou. Nikdo si netroufl ani šeptnout. Tedy jen v tuto chvíli, kdy zraky všech směřovaly k lady Pilificationové.
Svůj přístroj měla lady zakrytý prostěradlem, aby nebyl vidět ani do poslední chvíle. Chtěla vidět výrazy všech: jak se budou tvářit, až s ním vyrukuje.
Teď se přiblížila k věci a sejmula ochranné prostěradlo. Jak loudselence vypadal? Asi vás zklamu, ale slavná inventorka si nepřeje, abych podobu jejího vynálezu jakkoli zveřejňovala. Jen ten princip, na kterém pracoval, ten vám povím.
Loud stiskla čudlík svého úžasného hlasotichu a řekla: ,,Našel by se mezi vámi ochotník, na němž by se účinky přístroje mohly ukázat? Není se čeho obávat."
Již při prvních Loudiných slovech se chtěly ozvat ochotné výkřiky. Každý by byl měl chuť do toho jít, ale nikdo si to nemohl prosadit. Proč? Nikdo z těch křičících totiž nebyl slyšet! Zaslechnout se daly jen ty výroky, které vyšly od těch klidnějších. Bylo vidět, jak ,,křičící" lidé otevírali horlivě ústa, ale bylo jim to očividně na nic. Neprosadili se a lady už nemusela nikoho vybírat, protože už vlastně nebylo co ukazovat.
Někdo si dovolil zapískat na píšťalu. Někdo tam dokonce zatroubil trumpetou. Myslíte si, že to bylo slyšet? Mýlíte se.
,,To je moc pěkný vynález," odvážila jsem se pronést a protože to znělo klidně, všichni to uslyšeli.
,,Můžete nám říci, z čeho je mechanismus vyroben?" dožadoval se kdosi vepředu. Já s Carfloccinem jsme stáli vzadu, odkud nebylo vidět, kdo přesně to řekl.
,,Spoustu si toho nechám samozřejmě pro sebe, ale o něco se s vámi ráda podělím. Mechanika pracuje na principu floccinaucinihilipilificationu. Přesněji řečeno, hlasotich obsahuje floccin. Pak jsem samozřejmě použila ještě jiné látky a hmoty nezbytné na výrobu. Floccin jsem odkoupila od svého bratra, kterého už všichni dobře znáte - Floccina Ucinihili Pilificationa, podle něhož vznikl výraz floccin, nebo chcete-li floccinaucinihilipilification. Takže jsem v podstatě převzala úžasnou látku jako Carfloccin Inventor Pilification a ji jsem použila na výrobu svého vynálezu." Při vyslovení Carfloccinova jména se všechny zraky obrátily na něj. Carfloccin se usmál a Loud pokračovala: ,,To je asi tak všechno, co jsem vám chtěla říci. Hlasotich v nejbližší době rozšířím a po dosažení optimálního počtu je uvedu do prodeje. Zajímá vás cena? Máte smůlu. Dozvíte se časem."
Takto Loudina zajímavá přednáška skončila. Všichni přítomní se všelijakými způsoby rozcházeli, já s Carfloccinem jsme nasedli do floccinauta. Carfloccin šlápl na plyn a v mžiku jsme byli v přítomnosti.
,,Tak jsme domluveni," řekl ještě muž budoucna, ,,informace dáte do médií. Třeba na internet, však vy víte. A pak už se to dá vždycky nějak zařídit, abyste si vydělala peníze. Co s nimi, vám řeknou smutné výrazy všech poškozených. "
Ještě mi zamával z okýnka a zmizel v budoucnu.

Nahá poezie

18. září 2011 v 17:44 | Surikata |  Básně
Oblíct se, zakrýt si intimnosti,
ostýchat se až do morku kostí.
Být nazí, stydět se za přirození
a přitom je to orgán k nezahození.

Jít do vany, zamknout se pečlivě,
čumilům uniknout náruživě
a umýt si v klidu své přirození,
neslyšeni, ani neviděni.

Do plavek šup, když jdem do rybníka,
nahota přece už nevyniká.
Nazí jsou lidé jinde - kde asi?
Tohle už sami domyslete si.

Nahatá nohatá

18. září 2011 v 10:36 | Surikata |  Povídky
Indiáni nerozumí všem českým výrazům. Leckterá slova komolí, mění, anebo dokonce předělávají na jiné pojmy. Mějte s nimi soucit, protože za to nemohou. A neptejte se jich na podstatné věci. Proč? Nemusí to totiž dopadnout dobře.
Kmen, o němž vám chci povědět, byl strašně stydlivý. Nejen že nesnesl jakoukoli nahotu, ale ostýchal se dokonce být kýmkoli spatřen. Neustále pracovali ve svých chýších, v indiánských stanech a dělali tam pochopitelně i jiné věci, ale jakmile mělo dojít na lov, nikomu se příliš nechtělo. A když už se konečně někdo zmohl, šel ulovit pár ryb do rybníčku, kam žádná bílá noha nikdy nevkročila. Proto se té vodě taky říkalo Nohatá. A když už tam byl, tak se tam i vykoupal.
Dnes se tam ale čirou náhodou nachomýtl bílý lovec. Kráčel směrem k vodě a otázal se rudocha, který stál opodál: ,,Tohle je ten pověstný rybníček, voda, které se říká Nohatá?"
,,Yes," odsouhlasil indiánský muž, ale pokračoval česky: ,,Nechodit tam! Ve vodě být nohatá, ona se koupat! Nesmět ji vidět! Jít pryč!"
,,Klid, dědo, co je na tom špatného, když uvidím její nohy? Mně nesejde na tom, jestli je má tenké či tlusté, krátké či dlouhé, hnusné či pěkné. Chci si jen trochu zarybařit a pak se vypařit." A aniž by ho rudoch stihl zastavit, pospíchal český lovec k vodě.
To se ale nemělo stát. Na břehu se tam slunila a opalovala nahá indiánka, želbohu zrovna z ostychavého kmene, a ve vší panice rychle sklouzla do vody, aby se alespoň trochu zakryla. Bílý lovec zčervenal studem, dívka měla krásné nohy a vlastně celkově byla velmi půvabná.
,,Co si to dovolujete, chlape!?" žvanila z vody, kde měla zakrytý alespoň dolejšek. ,,Cožpak vám můj otec jasně neřekl, abyste sem nechodil, že je tu nahatá dívka!? Musel vám to přece říci, když jsme se takto dohodli!"
,,Omlouvám se, slečno, ale váš otec povídal, že je tu NOHATÁ dívka, a proč by se holka styděla za své nohy? Neřekl, že je NAHATÁ, ale chápu, že neumí dokonale češtinu! V přesvědčení, že povídá NAHATÁ, říkal NOHATÁ! Sorry, ale nemohu za to!"
,,V tom případě mi to odpusťte. Poplavu na druhý břeh a tam se obléknu."
,,Fajn. A já si nalovím svých pár rybek a vypadnu odsud."

Kocour medvědem aneb medvěd kocourem

17. září 2011 v 21:43 | Surikata |  Bajky
Kocour Mlíčko měl již od dětství sklony k tomu, odlišovat se význačně od ostatních koček a kocourů. Mlíčko se jmenoval proto, že zásadně odmítal pít mléko, vyhýbal se mu, kde mohl, nečistil si jazykem své tělíčko a ani nemňoukal.
Někdy je dobré být originální, ale jak se říká: Nic se nemá přehánět. Mlíčko mohl být dost dobře originální třeba tím, že by vypil mléko třikrát rychleji než ostatní, že by vymyslel fakt naprosto bezkonkurenční song a zcela fantasticky jej někde zamňoukal, ale Mlíčko patřil bohužel mezi ty osobnosti, které chtěly být za každou cenu machři.
Tak se stalo, že kocour byl den ode dne hloupější a hloupější. Nepečoval o sebe a zapáchal, nemňoukal a jen občas něco vztekle zabručel a k tomu ještě odmítal konzumovat mléko. Rozhodl se, že ze sebe udělá medvěda. Utekl od lidí do lesních zákoutí, drásal kůru jako medvěd, válel se, žral a přibíral tak, že by svou tloušťkou nestačil ani obrovi. Vybíral včelám med a přežvykoval ho od rána do večera. Kocouři a kočky se s ním přestali kamarádit.
Po nějaké době dosáhl medvědí velikosti. Veliký strakatý kocour s medvědí zavalitostí. Konal všechno jako medvěd tak usilovně, že se po půl roce medvědem skutečně stal. A to se nemělo stát, protože teď už se s ním nebavil opravdu vůbec nikdo.
,,Vždycky si važ toho, co jsi, a nikdy neusiluj o to, co být nemáš," promluvil k němu skutečný medvěd hnědý. ,,Příroda tě jednou učinila kočkou, tak proč se s tím nespokojíš? Kvůli originalitě? Ne, kvůli namachrovanosti. Ale s přírodou je to vždycky stejně. Když ji zničíš, ona se už na 100% neobnoví. A totéž platí i u tebe. Zničil jsi svou kočičí totožnost a znetvořil jsi se na medvědí rasu. Tak jako ovzduší znečištěné člověkem, ani totožnost takto zneuctěnou nelze uvést do správné podoby." Svůj proslov moudrý medvěd zakončil ponaučením. A Mlíčko, jemuž se teď všichni z kočičích řad vysmívali, toho navždy litoval.
Snažil se vše napravit a uvést na starou míru. Začal opět mňoukat a dělal věci po kočičím způsobu, ale podoba medvěda mu zůstala navždy. Až do konce života to byl medvěd s železnou odhodlaností opět ,,zkocouřit".
Nic proti tomu však nezmohl, a tak když umíral, toužil zoufale: Kéž bych alespoň svou smrt prožil jako každý kocour!
A hle, Pán Bůh k němu byl milostivý a v posledních okamžicích ho proměnil v kocoura. A tak Mlíčko zemřel jako kocour.

Ponaučení: Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.

2) Autíčkem z budoucna do přítomna

17. září 2011 v 15:01 | Surikata |  Floccin, který zachrání svět
Nedávno jsme si pověděli něco o tom, jak bude svět vypadat v roce 2088 a jak bravurního výkonu dosáhne floccinaucinihilipilification, látka, která zachrání svět. Fantastická látka bude obsažena v potravinách, ve vzduchu, nahradí veškerá léčiva a nevyjde z ní ani špetka škodlivosti. Jenomže to, co jsem vám pověděla minule, není ani zdaleka vše, co bych vám povědět chtěla, a budete-li tomu rozumět či ne, tak i směla. Dnes vás tedy seznámím alespoň s tím, jak jsem k těmto unikátním informacím přišla.
Čekám na autobusové zastávce docela sama, všichni jiní odjeli již dávno domů, jen já zůstala po škole kvůli nestihnuté práci. Sedím na lavičce u čekárny a netrpělivě přežvykuju tužku, koušu si nehty a čumím do blba. Konečně uslyším specifický zvuk motoru, ještě bus nevidím, ale co nevidět se vynoří a já do něho uondaně usednu.
Jenomže než busík stačí zastavit, upoutá mou pozornost něco nezvyklého. Upřeně a nepřítomně na to hledím, autobus zastaví, ale já to nevnímám a furt zírám na to mrňavé auto, jež vjelo z trávy na chodník za mnou a které mě čertvíproč fascinuje, a řidič, vida, že se nehodlám zvednout, šlápne na plyn a jede dál. Až teď mi dochází, že jsem ho vlastní vinou nechala jet, ale upřímně řečeno, je mi to fuk. Mě v tuhle chvíli zajímá jen ta nepatrná hračka, co projíždí po tom chodníku za mnou. Nevím, čím to je, ale připadá mi, že je neobvyklá. Asi mne zaujala ta nádherná barva, zelená je totiž moje nejoblíbenější. Ne, už vím, co mě tak vysoce zbystřilo. To auto totiž za jízdy změnilo barvu. V trávě bylo ještě zelené, ale na chodníku se změnilo do šeda. Jako kdyby chtělo ladit s prostředím, kterým projíždí, nebo jako když se chce skrýt a nebýt nikým spatřeno. Obyčejná hračka, myslím si, ale já si ji prohlídnu zblízka. Zvednu se nenápadně z lavičky, narazím batoh na záda a kráčím jako by nic za ním.
Už jsem ušla dvacet metrů, ale auto se zčistajasna otočí a míří zpátky k mojí zastávce, kde přibrzdí. Trvá mi chvilku, než tam dojdu, autíčko je rychlejší než má chůze.
U lavičky stojí miniaturní človíček (malý jako dnešní předškolák, s rouškou přes ústa jako zloděj) a v rukách třímá moji peněženku. Nevypadá však nebezpečně. Překvapeně na něj hledím, neschopna slova.
,,Slečno, zapomněla jste zde na lavičce svou peněženku," povídá ten malý zlodějíček, když si sundá černou roušku. ,,Nějak podvědomě jsem to vycítil a i přesto, že jsem měl v úmyslu činit špinavé věci, vám ji mile rád dávám. To víte, Poctolid je Poctolid."
Převezmu od prcka svou peněženku, nacpanou do poslední koruny. Tak vida, divný chlápek sem přijel okrádat lidi, ale podivná příčina mu v tom zabránila. Co to mělo za svědomí?
Horlivě mu poděkuju.
,,Poctolid?" zeptám se pokud možno klidně. Nesmí si myslet, že jsem nevzdělaná. A nesmím mu dát možnost, aby mě poučoval. ,,O tom jsem ještě neslyšela."
,,Ach - nu ovšem! Omlouvám se, že používám slova, již nemůžete znát!" zvolala ta malá drobotina. ,,Jakpak byste mohla! Vždyť žijete v přítomnosti!"
,,A vy snad ne?"
,,Jistěže ne, drahá slečno! Nemusel bych vám to sice říkat, ale já vím, že máte dobré srdce. A že informací ode mne získaných nijak nezneužijete. Budete slavná! A vy ty peníze ze své slávy vložíte na humanitní činnosti!"
,,Mluvíte, jako kdybyste znal mou budoucnost. Můžu se na něco zeptat? Proč jste tak neuvěřitelně malý a vaše auto mění za jízdy barvu?"
Neznámý se výrazně usmál: ,,Přijíždím k vám z budoucnosti, drahá slečno. Přicházím sem z roku 2088. To byste koukala, co všechno se stačilo změnit. Jen se podívejte na mé dokumenty." Otevřel dveře svého karavanu a vytáhl tlusťoučkou bichli.
Otevřel ji. Floccina Ucinihili Pilificationova budoucí kronika. Takhle se ta kniha jmenovala. Byla snad ještě obsáhlejší než Bible - kniha všech knih.
Sedla jsem si pokojně na lavičku a se zatajeným dechem pročítala stránky, zatímco on seděl mlčky vedle mně. Prostudovala jsem asi dvacet stránek, z toho dva písemné záznamy z přednášky Floccina Ucinihili Pilificationa, který dle cizincových slov vědec Floccin Ucinihili Pilification opsal ze znamenité nahrávky jenoho vzorného diváka a který jsem zařadila do svého článku s názvem Látka, která zachrání svět.
Po celou dobu mé četby se významně usmíval - ,,To valíte bulvy na budocnost světa, viďte?" Nyní však prohlásil vážně: ,,Ale musíte mi něco slíbit, slečno přítomnosti. Nikomu ani muk o tom, co ještě bylo v kronice kromě těchto dvou přednášek významného vědce. Jen zběžně můžete doplnit pár informací, čerpat můžete z toho, co jste si zapamatovala z těchto dvaceti stránek, ale neprozraďte toho příliš mnoho! To, co víte, bude stoprocentně stačit k tomu, aby vás stát obklopoval penězi."
,,Přísahám, že zveřejním jen pár nejdůležitějších informací," potvrdila jsem mu, a proto se na mě nezlobte, když něco před vámi zamlčím.
,,A mimochodem," zvolal náhle, ,,promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Jsem Floccinův bratr, jmenuji se Carfloccin Inventor Pilification, vynálezce floccinových aut. Ukázku mých výtvorů jste již viděla." Ukázal s hrdostí na své auto a pokračoval: ,,Je tak malé, aby se na jeho výrobu nepoužilo zbytečně moc materiálu, a já a ostatní lidé z budoucna jsme tak malí, abychom se do těchto floccincars vešli, za což vděčíme pochopitelně floccinaucinihilipilificationu, té zázračné látce. Myslíte si, že se pohání benzinem? Pletete se. Do těchto floccincars se čerpá floccin (víte, to je ucelená zkratka floccinaucinihilipilificationu). Nakupuji od svého bratra floccin a dělám z něho pohonnou hmotu, za což sklízím obrovské peníze. K tomu ještě vyrábím floccinauta. Kdybyste tohle chtěli dělat i vy, museli byste mít náš floccin. Ten ale nemáte, protože jste v přítomnosti. Tohle je prostě budoucnost, říkám vám to jen proto, abyste peníze získané z těchto zpráv upotřebila na dobré účely. A já vím, že to tak bude, protože jsem z roku 2088, a tudíž mám celou předchozí historii důkladně nastudovanou. No ale už jsem tu příliš dlouho, musím jít zase vydělávat, když chci, aby moje firma nezkrachovala. A vy byste už měla jít také domů, už je docela pozdě a doma budou mít o vás velké obavy. Předejděte tomu a vyražte."
,,To bohužel nepůjde," odvětím trpce, ,,poslední autobus jsem si nechala kvůli vlastní nepozornosti ujet."
,,Nemůžete za to, mohu za to já svou neopatrností na tomto světě. Kdybych si dával větší pozor, nespatřila byste mé auto a autobus by vás tu nenechal. Je tedy mou povinností dát to do pořádku a odvezu vás svým floccincarem domů. Počkejte, jen na vás nastříkám floccin, abyste se vešla do auta."
Nasprejoval mě látkou z budoucnosti a já jsem se bez okolků zmenšila.
Při jízdě autem mačkal různá tlačítka, na nichž byly jednotlivé barvy, které vždy podle potřeby tiskl. Jeli jsme po lesních cestách, po lukách a dalších odlehlých místech, aby nás současná populace nespatřila.
Když jsme dorazili k mému bydlišti, nastříkal na mě floccin v jiné podobě, abych se vrátila do původní velikosti.
,,Tak se tady mějte krásně a snad vás ještě někdy spatřím!" zavolal na mě ještě z okýnka a šlápl do pedálů.

Psí šipkovaná

5. září 2011 v 19:54 | Surikata |  Moje hry
Tuto alternativu klasické šipkované jsem vymyslela pro svoji osmiletou sestru. Na 2 papírky (1 pro sebe, 1 pro ni) jsem nakrelila jednoduché psí symboly (např. kost, misku, psí hlavu) a nějak jsem je nazvala (NAJEZ SE JAKO PES, NAPIJ SE JAKO PES, CHOVEJ SE JAKO PES). Řekla jsem sestře, aby si připravila misku, kousek buchty a malou lahev s vodou a po půlhodině aby vyšla na trasu.
Chodila po šipkách klasických a dvojitých (2 šipky těsně za sebou = spěchej!). Cestu jsem značila jak křídou, tak přírodním materiálem. Místo obvyklých obálek jsem však křídou kreslila ty psí symboly. Vždy, když sestra nějaký objevila, musela prohledat nejbližší okolí, aby tam nalezla schovaný lísteček s úkolem, jenž musela splnit po psím způsobu. A nyní již komplet všech značek, názvů a úkolů:
kost: NAJEZ SE JAKO PES - stálo tam, aby svou buchtu uložila do misky, položila ji na zem a bez pomoci rukou ji jako pes snědla jen pusou
miska: NAPIJ SE JAKO PES - do misky nalila vodu z láhve a bez pomoci rukou ji pěkně vypila
psí hlava: CHOVEJ SE JAKO PES - vymyslela psí scénku
mikrofon: ZPÍVEJ JAKO PES - zapsala co nejvíce písní o psovi / psech a v cíli je zapěla
psí hlava s dvěma šipkami: BĚHEJ JAKO PES - běžela po čtyřech trávou až ke stromu
psí hlava se skákající šipkou: SKÁKEJ JAKO PES - přeskočila 20krát igelit
plavající pes - PLAVEJ JAKO PES - měla plavat čubičku
psí hlava s otazníkem místo pusy a nosu - ODPOVĚZ JAKO PES - musela si vymyslet a zapsat své psí jméno, jestli má psího manžela, jaké je číslo její boudy a jak se ta bouda jmenuje
psí hlava s dvěma šipkami a klacíkem - PŘINES JAKO PES - doběhla k závoře pro klacík a vrátila se s ním zpět
zlomená a ovázaná psí tlapa - KULHEJ JAKO PES - Je mi líto, ale spadla jsi do jámy a zlomila sis nohu. Tvůj páníček tě zachránil a nožku ti ovázal. Ty teď němůžeš pořádně chodit a kulháš. Jdi na zem, jako kdybys běžela po čtyřech, ale pravou nohu nebudeš mít na zemi, ale ve vzduchu. Běž takto až na konec této travnaté cesty.
Úkoly jsem vám nenapsala, jak šly přesně za sebou, podle situace si je očíslujte sami. Pokud byste to hráli s více dětmi, je však důležité mít více misek a buchet kvůli hygieně!

Můj příběh - příběh surikaty

1. září 2011 v 16:20 | Surikata |  Básně
Daleko v Africe hrabat nory,
žít si tam báječný animal story,
a můj story je právě o tom, že
i surikata občas selže.


Čupi a Kapi - dva kamarádi
plni elánu a plni mládí
se rozhodli s ostatními z mláďat,
že si se slepýšem budou hrát.

Tenkrát ty mrňavé chuděry
hlídala chůva jménem Suri,
avšak chůvě se ze slunce chtělo spát
a ona už nemohla dál hlídat.

Usnula chůva Suri jako dub,
při rvačce spad' Kapi cubydup
do říčky, jež tekla pod srázem
a do níž by skočil fakt jen blázen.

Unášel proud toho chuděru,
děs běs to byl, na mou věru,
unášen proudem náš Čupi byl
a chůva přemýšlela ze šech sil.

Já jsem ta chůva z tohohle story,
já jsem hlídala ty malé tvory,
já jsem jedna z těch, co byli svědky
té osudové surikatí bitky,
která jak dopadla, neřeknu dnes.
Dobrodružná cesta to byla, to mi věř.