Prosinec 2011

9) Tele vidí do budoucna

30. prosince 2011 v 20:29 | Surikata |  Floccin, který zachrání svět
Toulky lesem mají své specifické kouzlo do té doby, dokud kdesi v útrobách přírody nenarazíte na odhozenou televizi. To se potom mračíte a říkáte si, které tele ji sem probůh odložilo. To se stalo i mně a věřte mi, že já televizi ráda nesleduji ani doma, natož v lese. Po celý zbytek toulky se zaobíráte těmito myšlenkami, až vám dojde, že ten, kdo nevhodný předmět mezi stromy zahodil, nemohlo být tele, ale člověk. Nedalo mi to a nemohla jsem v sobě potlačit negativní touhu nějakým způsobem televizi zesměšnit. A tak jsem si doma slovo televize napsala na papír a první, co mě napadalo, bylo rozpůlit ji na dvě části. Nevzala jsem však motorovku a nerozřízla jsem televizor, ale právě to slovo napsané na papíře. To jsem však nerozpůlila motorovkou, ale pochopitelně tužkou. A z toho mi vznikla dvě slova - TELE a VIZE. No tele, to je právě zvíře, které televizor do lesa nevyhodilo. A vize? Tohle už je výraz přejatý z cizího jazyka a znamená něco jako vidina, představa, zjevení, vidění do budoucnosti. Co z toho vyplývá? Fakt, že TELE VIDÍ DO BUDOUCNOSTI.
A tohohle zjištění jsem se chytla. Chováme doma krávy a s nimi i telata, a tak jsem se za nimi co nejrychleji rozběhla. Květinku zrovna chovala sestra. Nechtěla ji pustit z klína, ale nakonec jsem jí Květinku s vervou vytrhla. Odnesla jsem Květinku do svého pokoje a tam ji podrobila policejnímu výslechu.
,,Květinko, pověz mi, dovedeš předpovídat budoucnost?" zněla moje první otázka.
Telátko potřásalo souhlasně hlavou.
,,A víš, jak vypadá Carfloccin?"
Květinka opět přikývla.
,,Pověz mi, znáš způsob, jak se dostat na Svět, kde se budou scházet všechny tři časy?"
Tu se tele beze všeho sebralo a odešlo do vedlejšího pokoje, kde měla sestra otevřen Facebook. Následovala jsem jej a volala na něj: ,,Květinko, kam to jdeš?"
Ale bylo jí to jedno a zůstala trčet u mé sestry, která si zrovna s někým chatovala.
,,Okamžitě se vrať, výslech ještě neskončil!" mudrovala jsem.
Bezúspěšně. Květinka si sedla na zem a vejrala do obrazovky našeho computeru.
Zůstala jsem u sebe v pokoji, pokládala jsem za projev své nedůstojnosti, abych se za ní musela drát. Věnovala jsem se svým záležitostem, kreslila jsem komix do novin o vzpouře karotek. Vydržela jsem to šest hodin a když se ani do té doby Květinka nevrátila, vykročila jsem vedle. Sestra i tele i nadále dřepěli u počítače a sestra až do teď měla otevřen Facebook.
,,No to snad nemyslíš vážně, Květinko!" vypadlo ze mně. ,,To už i telata dovedou být závislá na Facebooku?"
Květinka ale jen čekala, až moje sestra opustí komp, aby si tam mohla sednout ona sama, a to se právě teď uskutečnilo. Sestra byla z počítače odhlášena a telátko teď najelo na můj profil. Potom se zvedlo ze židle na znamení, abych tam zadala svoje heslo. Učinila jsem tak a Květinka otevřela Internet, načež tam nastavila Facebook. Opět opustila židli a já se přihlásila svým heslem. Rozklikla mi oznámení hlásající: Carfloccin Inventor Pilification si vás chce přidat mezi svoje přátele na Facebooku. A Květinka tohle přání potvrdila.
Carfloccin byl zrovna online.
A já mu napsala: ,,Ahoj Carfloccine."
Po chvíli se objevilo: ,,Ahojky."
,,Odkud píšeš?"
,,Z budoucna, samozřejmě."
,,To je zvláštní. Ty jsi Svět, kde se budou scházet všechny tři časy, přesunul na Facebook?"
,,Nikoli, drahá. Nám dvěma nemůže stačit, abychom se scházeli pouze virtuálně. Ale když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že minule jsem ti zapomněl říct, jak se na Trisvět máš dostat. Proto tě sem Květinka zavedla, když jsi jí požádala o zjištění způsobu, jak se na Trisvět dostat."
,,Jak se tedy na Trisvět dostanu?"
,,Skrz Květinku."
,,Cože?"
,,Květinka je zvíře, jež se dožije požehnaného věku. Žije v přítomnosti, ale až zemřeš ty a celá tvoje generace a vůbec celé lidstvo přítomna, bude Květinka patřit mně. Květinka je tvor, jehož Pán Bůh zvolil, aby byl jakýmsi ,převozníkem' mezi minulostí, přítomnem i budoucnem. Květinka je teoreticky na třech místech současně (v minulosti, přítomnosti i budoucnosti), ale prakticky jen ve vašem přítomnu. Důležité je totiž, co se děje TEĎ, to znamená v přítomnu. A teď se děje třeba to, že sedíš u počítače a jsi na Facebooku. Teď se např. neděje, že já sedím u počítače a jsem na Facebooku. To se děje jen v budoucnu. Už musím jít, karotky si opatřily tank, tak je musím jak se patří zklidnit. Měj se krásně!"
,,Ty taky, Carfloccine!"
A Carfloccin byl offline.
Vypla jsem počítač. V tu chvíli se vrátila sestra, tak jsem s Květinkou odešla vedle, aby to sestře nebylo nápadné. Ve svém pokoji jsem se ponořila do myšlenek. Jaké jsem měla z chatování pocity? Můj mozek byl především zmaten. Stovky a tisíce otázek se mi honily v hlavě, ale na málokterou jsem nacházela odpověď. Především jsem zjistila, že Facebook se dožije intenzivního věku. Nadšená jsem byla z toho, že si s Carfloccinem můžu psát. A na Květinku jsem odteď pohlížela přímo s náboženskou úctou. Tak naše Květinka už má za sebou mnoho desítek, možná stovek, let života a pořád ještě je to malé telátko. A dokonce i po mé smrti bude žít, aby se stala majetkem Carfloccina! Jak se ale s Carfloccinem setkám? To už mi nestihl napsat. Že by karotky porušily slib, že už nebudou tasit samopaly? Ne. Slíbily sice, že už nebudou válčit samopaly, ale o tancích nepadlo ani slovo. Jsou to ale vychytralé hlavičky, ty carotses! Jak ráda bych se dostala do budoucna a pomohla Carfloccinovi odrazit jejich útoky! To bych ale napřed musela znát důvod, jak se na onen Trisvět znovu dostat. Začala jsem nad tím nyní uvažovat.
Carfloccin prozradil, že Květinka bude jakýmsi ,,převozníkem" mezi všemi třemi časy. Znamená to tedy, že se mám dostat na Trisvět s ní? Jistě, jistě!
,,Květinko, doveď mě na Trisvět!" vyzvala jsem ji.
Telátko udělalo pohyb, jako abych šla za ním. Dovedlo mě do stáje k našim koním a zastavilo se u jednoho sedla.
,,Mám nasadit koním sedlo?" zeptala jsem se.
Květinka zavrtěla hlavou.
,,Mám tedy sedlo nasadit někomu jinému?"
Hlava Květinky souhlasně zakývala.
,,A komu?"
Telátko vyskočilo do výše.
,,Tobě?"
A Květinka krátce přikývla.
Nasadila jsem jí tedy sedlo a nasedla na ní. A v mžiku jsme byli na Trisvětě.
Nečekal na mě však Carfloccin, ale Floccin v jeho autě.
,,Rád vás potkávám," řekl mi.
,,Já vás také," přitakala jsem. ,,Kde je však Carfloccin?"
,,Stále bojuje s mrkvemi."
,,Musím za ním!"
,,Jistě. Proto mi půjčil svůj floccincar."
Když na mě nastříkal floccinaucinihilipilification a já se zmenšila, vyjeli jsme. Během chvíle jsme byli u Pilificationů doma. Vlastně, co to kvákám. Jejich nádherná dřevěná chajda tam již nestála, stala se obětí tanku karotek.
Zděsila jsem se. Kde je můj milovaný Carfloccin? Nestal se snad obětí výbuchu!?
Když nás všude pobíhající a válečnými barvami pomalované karotky spatřily, namířily na floccinové auto tankem. A v tu ránu se po lese rozutíkali lvi, vypuštění ze zoologické zahrady, a polykali mrkve jedním dechem.
Kde se tu vzali ti lvi? probíhalo mi hlavou. Floccin byl překvapen rovněž. Byla to naše záchrana, jinak by floccinauto spolu s námi explodovalo.
Na živu zůstaly už jen karotky nacpané v tanku. Ty samým strachem ujížděly pryč, v patách se lvy. Rozjeli jsme se tedy i my ve floccinovém autě a stíhali jsme prchající mrkve. V okamžiku, kdy jsme předjeli svištící lvy a byli mizejícímu tanku takřka na dosah ruky, se naproti tanku vyřítilo stádo slonů. To donutilo mrkve zastavit. A pro nás to byla skvělá příležitost propíchat jim mými špendlíky, ulovenými z kapsy, gumy.
Jakmile stádo slonů přeběhlo, chtěly mrkve pokračovat v útěku. Díky píchnutým pneumatikám se však nehnuly z místa. A tu jsem si všimla svého Carfloccina, jak kráčí klidným a vznešeným krokem ke mně. Objali jsme se. Ani si neumíte představit, jak ráda jsem byla, že jsem tu v tu chvíli byla. Nebýt mých špendlíků, neprovrtal by Floccin ty gumy a karotky by Carfloccina zastřelily.
A můj milý velitelsky zavelel: ,,Karotky, z tanku ven!"
Mrkve se však nepodřídily.
,,Povídám ven!"
,,Pojď ty dovnitř!" křikla jedna drzá karotka.
,,Do útoku!" zařval Carfloccin a samým rozrušením zapomněl, že karotky sice nemohou odjet pryč, ale střílet že zaručeně můžou. A ony na něj obrátily hlaveň a vystřelily. Carfloccin se skácel bez hlesu na zem.
Rozzlobila jsem se.
,,Pojďte, Floccine. Musíme těm padouchům ukázat, zač je toho loket."
Vyřítili jsme se do tanku a nastříkali jsme na karotky floccinaucinihilipilification. Byly asi zkaženy Protipoctolidem. Účinek byl takový, že všechny změkly.
Vůdkyně karotek děla: ,,Ale, co jen jsme to provedly za obrovskou lumpárnu? Vypustily jsme výstřel z tanku? To bylo od nás velice špatné. Zaplatíme vám to svým životem."
,,To už jste zaplatily," odvětila jsem chladně. ,,Nebo aspoň většina z vás, i když se to mohlo vyřešit jinak, nebýt vaší agresivity. Protože se nám podařilo vás zkrotit, zůstanete vy zbylé naživu. Kvůli vám však přišel o život nejen barák, ale i můj milovaný Carfloccin, a to vám nikdy nezapomenu. Kliďte se odtud, nechci vás už vidět!"
,,To nebude třeba," ozvalo se klidně ze země.
,,Carfloccine! Ty žiješ?" zavýskla jsem nadšeně.
,,Jistě. Ale jak už jsem řekl - není třeba odtud karotky vyhánět. Postačí, když nám vrátí tu myš."
,,O jakou myš jde?"
,,Ále, karotky si od nás půjčily myš od počítače. Nevěděly, z čeho by tak postavily tank, chápeš? Jsou to prostě hlavy vynalézavé. Proto jsem taky prve musel na Facebooku končit, jinak by mě asi zastřelily, jestli se nepletu. Tak jsem jim tu myšku vydal. Ale nedomyslely to do konce. Prostě, jejich tanky nemůžou být jako Old Shatterhandova opakovačka, aby vrhaly několikanásobno střel za sebou. Jejich samopal zasazený v myši prostě jednou taky dostřílí, že. A musí se znovu nabít, jestli se nepletu. A ony jej nabít zapomněly, tak Carfloccina neměli čím zasáhnout, hihihihi!"
,,Carfloccine, kdo pustil ty lvy a slony ze zoologické zahrady?"
,,Muž, který přežil výstřel z myši," smál se Carfloccin.
,,Carfloccine, ty jsi opravdu hrdina!"
,,Kdybych byl hrdina, zabránil bych zkáze našeho domu."
,,Když jsi k tomu neměl příležitost, nemohl jsi tak učinit. Kde ale budete bydlet?"
,,Postavíme si novou chajdu, však ono to mnoho práce nedá."
,,Pomůžu vám."
,,Nikoli. Ty musíš zpět do přítomna, aby tam o tebe neměli starost. Poradíme si sami."
,,Pověz mi, jak mohly carrotses zničit váš dům, když měly jen ty dva samopaly v myši? Nemohla se jim tam vejít bomba."
,,A kdo říkal, že dům uvedly do povětří karotky?" podivil se Carfloccin.
,,Kdo tedy?"
,,Eagle-Leeks v čele s Velkým orlem. Měla jsi vidět ten jejich voj, jak se plnou parou řítil na barák. No a Velký orel měl v ruce zápalku... Hráli jsme zrovna venku fotbal, tak jsme to zřetelně viděli. A Loud doběhla pro dynamit a aby náš dům těch pórků zbavila, vyhodila chajdu do povětří. Lehké, že?"
,,Takže kmen pórků už neexistuje?"
,,Ale co tě to napadá! Pórci v naší době už mají přece dva životy, člověče! Ten dynamit je měl jen vystrašit, aby se tu už nikdy neukázali."
,,V tom případě je ale škoda vašeho dynamitu! Měli jste pórky nechat váš dům zapálit a nemuseli jste plýtvat dynamitem."
,,Pleteš se. Kdyby pórci dům zapálili, byla by z toho hromada dýmu."
,,S dynamitem je to ale přece mnohem horší!"
,,Nikoli. Náš dynamit je smíšen s floccinaucinihilipilificationem, což má za důsledek to, že dým z našeho floccindynamitu je ovzduší naprosto neškodný."
Nyní se zde objevila i Loud Flocsilence Pilification, sestra Floccina a Carfloccina, se zvířaty vypuštěnými ze ZOO v kapse. V okamžiku, kdy Carfloccin pustil lvy a slony z klecí, totiž podle jejich dohody čekala ve směru, kam se po střetnutí s tankem hnali, a tam na ně nastříkala floccin, aby se zminiaturnili. Stěží se jí vešli do kapsy, tak se podělila spolu s námi a společně jsme je šli vrátit do zoologické zahrady. Tam jsme na ně nastříkali antifloccin, aby se jim vrátila původní velikost.
Pak už jsem se jen s Floccinem a Loud rozloučila a Carfloccin mě dovezl na Trisvět, kde jsme se rozloučili sladkým polibkem. A pak už jsem nasedla na Květinku, která v tu chvíli byla zde i v přítomnu zároveň.
Prožila jsem opět jedno veliké dobrodružství po boku svého miláčka z budoucna. Co víc si může přát holka z přítomnosti? Můj milý by byl naprosto jistě zahynul, kdybychom tanku nepropíchli pneumatiky. Dodnes děkuji tomu lidskému teleti, které v lese vyhodilo televizi, díky níž jsem přišla na to, že TELE VIDÍ DO BUDOUCNA.

Barborka a jedovaté jmelí

27. prosince 2011 v 15:36 | Surikata |  Povídky
,,Nás BARBORKY si každý rád utrhne, neboť jsme okrasou v každé vázičce," libovala si BARBORKA na hřbetě višně.
,,Zato pro nás je málokdo ochoten si dojít, nás si radši lidé kupují," řeklo jmelí jedovatě a vrtělo se hněvivě na špičce stromu.
Teď už tedy vím, proč se o jmelí říká, že je jedovaté, pomyslela si sýkorka, pozorujíc to zpovzdálí.
,,Všichni se ukrutně těší na Vánoce, ale mně se chce křičet: ,Co Vánoce, ale jmelí je důležitou předehrou zimy'," utrhlo se zakabonělé jmelí.
Když se tam nazítří vypravil pan Šedivý a ve snaze naleznout jmelí spatřil jen suché cosi, co jmelí už ani nepřipomínalo, prohlásila BARBORKA: ,,Tak to vidíš, milé jmelí, pořád se na něco utrhuješ, až z toho utrhování se utrhneš i samo sebe, takže tě už nemá kdo utrhnout. Teď si tě už nikdo nevezme, protože jsi suché jako vyprahlá poušť."
Pan Šedivý poté přistoupil k ní, ,,vyblejsknul" ji svým digitálním fotoaparátem a sundal ji ze stromu dolů. Byla to jeho dcera, Barbora Šedivá, a on ji tu zapomněl, když zde byli včera se psem na procházce. Protože měla strach z divočáka, strávila noc tady na stromě.
,,Podívej se, tati, to jmelí krvácí," litovala Barborka spadlou část stromu.
,,To nic, Barborko, tak postav zeleného sněhuláka," poradil jí otec a ona ho poslechla.
Když přišli domů, vložil otec fotku do počítače a vytiskl ji, načež ji umístil k ostatním fotkám do vázy na květiny.
,,Nás BARBORKY si každý rád utrhne, neboť jsme okrasou v každé vázičce," libovala si Barborka, hledíc spokojeně na vázu s fotografiemi.