Srpen 2012

Medvěd není nemotora

31. srpna 2012 v 18:39 | Surikata |  Básně
Přes veškerou zavalitost,
těžkopádnou chůzi
zmocní-li se medvědů zlost,
budí plno hrůzy,
a na krátkou vzdálenost když běží,
stačíš těm sprinterům stěží,
a na stromy šplhají bravurně
a v horách se vyznají pozoruhodně.

Myslíte, že už vás ničím nepřekvapím?
Medvěd vás rozdrtí silou tlapy,
mají rádi klid a dobře plavou,
tak nemějte hlavu tvrdohlavou
a nedejte se zmást z tohohle tvora.
Ač je medvěd vzhledem nemotora,
může se z něj vyklubat potvora
a padnout může i chlap jako hora.
Chcete-li si zachovat zdravé tváře,
dejte si bacha na toho samotáře...


Noc v satanově přítomnosti

26. srpna 2012 v 22:08 | Surikata |  Horory
Ta barabizna byla prokleta dávno již. A dosud prokleta jest. Byl na ni totiž vyslán ďábel. Kdo tam jednou vkročil, nevrátil se.
Tenkrát v tom domě bydleli Netopýrovi, taková normální rodinka z vesnice. Dobrák Jan - otec, inteligentní Věra - matka a osmnáctiletý Petr - syn. Rodina odjela kamsi na dovolenou, jen Petr zůstal doma sám, očekávaje zítra návštěvu své přítelkyně. Protože neměl co dělat, sebral se a navštívil svého kamaráda, který bydlel o tři domy dál. Zazvonil a kámoš otevřel dveře.
,,Nazdar kámo!" pozdravil ten kámoš.
,,Čau Lubore. Má rodina dnes odjela na dovolenou. Zůstal jsem doma sám."
,,Proč jsi nejel s nimi?" otázal se Lubor.
,,Očekávám zítra návštěvu své přítelkyně. Ale tebe jsem chtěl pozvat k nám. Napadlo mě, že bychom mohli vyvolávat duchy."
Toho se Lubor okamžitě chytl. ,,S tím milerád souhlasím," řekl. ,,Beztak bych se doma nudil. Sotvaže nastanou prázdniny, člověk aby umřel nudou."
,,Pojď tedy k nám."
Lubor si nasadil boty a odešel ochotně s Petrem. U Petra doma se oba přezuli a kráčeli nedočkavě po schodech nahoru.
,,Tak koho vyvoláme?" zeptal se Petr Netopýr při výstupu po schodech.
,,Satana!" vypadlo z Lubora bez rozmyslu.
,,Dobře ty, kámo! Myslím, že o zábavu máme postaráno!"
Stanuli v Petrově pokoji. Jakmile nastane tma, rozjede se to na plné oprátky.
,,Co budeme dělat, než se setmí?" vypustil Lubor Křepelka.
,,Připravíme to tu. Já dojdu dolů pro svíčky a zápalky, ty zatím vymysli super zaříkávadlo."
Seběhl z místnosti a když se vrátil, měl Lubor zaříkávadlo zapsané na papíře.
,,Teď si zahrajeme Bang!, abychom zaplnili čas zbývající do tmy," navrhl Petr.
,,Raději Město duchů, to nám víc přiblíží očekávanou atmosféru noci."
,,Dobře, Lubore. Přinesu to." Otevřel jednu ze zásuvek, ale úděsem strnul. Na velkém kuse ohořelého papíru tam bylo ohněm něco napsáno. Petr již věděl, co, a to ho vyděsilo. Lubor na nic nečekal a přiskočil k zásuvce, aby se podíval, co se stalo.
,,JSEM NA VÁS PŘIPRAVEN," stálo tam ošklivým písmem, ,,ĎÁBEL."
,,Nevím, jak ty, ale já mám nahnáno," přiznal se upřímně Petr.
,,Prosim tě, to nic není," konejšil ho Lubor, ,,někdo si z nás dělá srandu."
,,Jak asi?" zvolal Petr nedůvěřivě. ,,Prve to tu ještě nebylo, když jsem šel pro tebe. Nikdo nemoh' vědět, že budeme vyvolávat ďábla. Nerozumím tomu, ale říkám ti, že si z nás nikdo nestřílí!"
,,To se ještě uvidí!" řekl rozhodným hlasem Lubor. ,,Věděl jsi, že budu souhlasit s tvým návrhem vyvolávat duchy a měl jsi již předem připravenou otázku, koho vyvoláme. Počítal jsi s tím, že řeknu ďábla, a nastražil jsi tady tenhle papír!"
,,Ne, Lubore! Lhal jsem ti snad někdy, člověče? Proved' jsem ti snad někdy takovou lumpárnu?"
,,Ne, ale dnes ses rozhodl pro změnu."
,,Nemá cenu se s tebou hádat, ale až se něco stane, dáš mi za pravdu."
,,Už se něco stalo," vysmíval se Lubor. ,,Z ničeho nic se tu objevil děsivý papír," dodal pohrdavě.
,,Lubore, jsi hrozně nedůvěřivý," řekl Petr vyčítavě. ,,Nechápu tě. Vždycky jsme si přece rozuměli."
,,Ovšem až do chvíle, kdy tě napadlo nastražit na mě tuhle blbou léčku," odvětil Lubor chladně.
,,Pojďme hrát to Město duchů," změnil Petr téma rozhovoru, protože věděl, že by tohle mohlo skončit tím, že by se jeho a Luborovy cesty mohly rozejít napořád.
,,Konečně rozumný návrh," řekl ulehčeně Lubor.
,,Město duchů však musí hrát více hráčů než dva a vlastně i pro samotný Bang! jsou potřeba alespoň tři pistolníci," vzpomněl si náhle Luborův kamarád.
,,Taky pravda. Tak zkusíme Bang! ve dvou. Není to tak sice ideální, ale není to zase úplně nereálný."
,,Uvidíš, jak tě odrovnám!"
,,To se ještě uvidí," usmál se spiklenecky Lubor Křepelka.
Pustili se do karetní hry. Hru dlouhou dvacet pět minut nakonec skutečně ukončila výhra Petra, který byl v roli bandity a zvítězil nad šerifem.
,,Jdu na záchod," ohlásil Lubor Křepelka, seběhl ze schodů, otevřel dveře a zamířil k záchodu. Hned na to se z Petrova pokoje ozval zděšený výkřik.
,,Co to na mě zase zkouší," mručel si pro sebe Lubor, umyl si ruce a zamířil nahoru. Byl přesvědčen, že Petr na něho zase kuje nějaké pikle.
Otevřel dveře a spatřil zaraženého Petra, sklánějícího se nad nějakým papírem.
,,Co to máš zase za papír?" zeptal se Lubor lhostejně.
,,Další dopis od satana," pronesl Lubor velmi nejistě.
,,Zase jsi mi nachystal nějakou léčku? Víš dobře, že na tvoje pikle nejsem vůbec zvědavej, Petře. A víš taky dobře, že jsem ti nic neproved'."
,,Jistěže jsi mi nic neprovedl," připustil Petr Netopýr, ,,ovšem já tobě taky ne, Lubore. Přečti si ten papír." Podal list Luborovi. Ten si jej nedůvěřivě prohlédl.
UVIDÍŠ, JAK TĚ ODROVNÁM.
,,Pěkný fámy!" rozzlobil se Lubor na Petra. ,,Již předem jsi počítal s tím, že spolu budeme hrát Bang!, a už předem sis tu větu připravil na papír. Můžu ještě vědět, kam jsi ho schoval?"
,,Já přirozeně nikam, ale našel jsem ho v druhém šuplíku."
,,Dobře," zmírnil se Lubor, ,,jsou tu tedy ještě tři šuplíky a všechny prázdné. Teď se podívám, jestli jsi něco nedal zas do těch předchozích dvou. Ne, nic tam není. Je ale ovšem dost možné, že jsi další papíry schoval někam jinam. Ale to je jedno. Ta věta patří mně, nemýlím-li se?"
,,Copak já vím?"
,,Jistěže ta věta patří mně, sebe bys přece odrovnat nechtěl."
,,Nevím, jestli je ta věta míněna tobě, Lubore, ale jedno je jisté: jeden z nás je ve velkém nebezpečí! Ještě jsme ďábla ani nevyvolali a už je tady s námi! Lubore, přiznávám se, že jsem strachy celý bez sebe, a prosím tě, abys přespal u mně doma!"
,,Udělám ti tu radost a přespím tu s tebou," odpověděl trochu s výsměchem Lubor. ,,Jde ti přece o život."
,,Satane, jestli tady jseš, dej nám znamení!" zněla Petrova rázná výzva.
Zaslechli zvuk přijíždějící motorky. Zvuk sílil tím víc, čím víc se motorka blížila. Najednou oba dva strnuli, když si uvědomili, že šeredný zvuk motoru se dostal až sem, do Petrova pokoje. Slyšeli motorku před sebou, ale vidět nebyla. Lubor se díval strnule na Petra. Zvuk motorky v místnosti trval cca minutu, načež stejně rychle, jako přišel, tak i odešel.
,,Tak už mi věříš?" vyhrkl Petr chvějícím se hlasem.
,,A-ano," odvětil Lubor s tlukoucím srdcem. ,,Petře, ty jsi ho vyvolal ještě dřív, než jsi se stavil pro mě!"
,,Přísahám, že ne!" zajíkl se Petr a bylo na něm vidět, že nelže.
Co se tedy stalo???
,,Podívej se do šuplíků," hlesl Lubor, neboť sám se toho neodvážil.
Se strachem velkým jak Brno přistoupil Petr ke stolu se zásuvkami a otevřel jednu po druhé. V poslední z nich byl papír s ohořelými okraji! A na něm napsáno:
PŘIJEL JSEM Z PEKLA SVÝM MOTOCYKLEM A POSTARÁM SE O TO, ABYSTE ZEMŘELI!
,,Lubore, musíme odtud zmizet!" vykřikl Petr a hnal se po schodech dolů, jak nejrychleji to šlo. Prudce zmáčkl kliku, ale bylo zamčeno! A klíče nikde.
,,Je zamčeno!" vykřikl na Lubora ženoucího se po schodech za ním.
,,Otevři okno!" zařval Lubor. ,,Utečeme oknem!"
Vběhli do kuchyně, kde bylo okno, jímž se dalo bezpečně vyklouznout ven. Ale nešlo otevřít!
,,Prokletej barák!" zaúpěl Petr. ,,Sám ďábel ho proklel!"
,,Pojďmě nahoru, Petře!"
,,Ne, Lubore! Nechci číst další výhružné dopisy!"
,,To budeš muset i tady," řekl Lubor, ukazuje na ohořelý papír položený na sporáku.
Z BARÁKU SE NEDOSTANETE ŽIVÍ. ZEMŘETE OBA VE TŘI HODINY RÁNO.
,,Petře, musíme nahoru! Zavoláme tvým mobilem našim!"
Ale již cestou po schodech našli Petrův mobil roztříštěný na cucky.
,,Jdeme spát!" zavelel Lubor. ,,Jestli mám dnes umřít, zemřu ve spánku!"
Když se však dohrabali nahoru, našli na Petrově posteli další vzkaz:
NEZEMŘETE VE SPÁNKU. ROZŘEŽU VÁS MOTOROVKOU. ZAŽIVA.
To už bylo na oba moc. Podívali se zaraženě na sebe a strnule klesli k zemi. Infarkt je zahubil.
O den později se vrátili Netopýrovi z dovolené. Nemohli to tam bez Petra vydržet, a tak se zase vrátili domů.
,,Proč je odemčíno?" divila se matka Věra.
Otec Jan pokrčil rameny.
,,Petříku, už jsme tady, kdepak jsi?" zavolala maminka sladce.
Nikdo se neozýval.
,,Pojďme nahoru," rozhodl otec.
Sotvaže otevřeli dveře, ranila je mrtvice. Na zemi ležely kusy lidského těla a spousta krve včetně vnitřností. Hned vedle se šklebila zakrvácená motorovka a u ní se blyštil ohořelý papír. Ten si už ovšem rodiče nepřečetli.
O dvě hodiny později, v 10 hodin, zastavilo před domem Netopýrových auto. Otevřely se dveře a z nich vystoupila Ilona Ptáčková, Petrova přítelkyně. Zazvonila. Nikdo neotvíral. Tak vzala za kliku.
,,Proč je odemčíno?" divila se a pokrčila rameny.
,,Petříku, už jsem tady, kdepak jsi?" zavolala Ilona sladce.
Nikdo se neozýval.
,,Půjdu nahoru," rozhodla se.
Sotvaže otevřela dveře, málem se zhroutila. Motorová pila, rozřezaná těla a mrtvicí sklácená matka s otcem. U motorovky se blyštil ohořelý papír. Sotva ho dočetla, zhroutila se rovněž.
ZDE LEŽÍ PETR NETOPÝR SE SVÝM KAMARÁDEM LUBOREM KŘEPELKOU, DVA MUŽI, KTEŘÍ SE PROVINILI VŮČI SATANOVI. POUČTE SE Z JEJICH CHYBY A NECHYSTEJTE SE VYVOLAT ĎÁBLA!
Ta barabizna byla prokleta dávno již. A dosud prokleta jest. Byl na ni totiž vyslán ďábel. Kdo tam jednou vkročil, nevrátil se.


Otec a matka skautingu

24. srpna 2012 v 20:42 | Surikata |  Komixy
Obecně vzato je každý člověk dítětem otce a matky, kteří se zasloužili o jeho vznik. I skauting vytvořili dva lidé, třebaže jeden z nich se o realizaci skautského hnutí zasloužil nejvíce. Že to byl britský generál lord Robert Baden-Powel, možná nevíte tak přesně, a pokud ano, již méně známé by pro vás mohlo být jméno Olave Baden-Powelová. On byl, dá se říci, ,,otec " skautingu, a ona, řekněme, jeho ,,matka", neb navázala na Robertův nápad dívčím skautingem. V komixu, jenž jsem nakreslila, se z tematických důvodů sice nevyskytuje, přesto byla první světová náčelní skautek, která za zmínku prostě stojí.
A s ní se uplatnila též Robertova sestra Agnes, rovněž velmi zasloužilá žena o dívčí scouting.
Avšak nyní už je čas představit vám můj historický komix, zaměřený na skauting v Čechách. Dozvíte se v něm, jak skauting začínal u nás a kdo byli jeho ,,otec" a ,,matka". Klíčem k jeho přečtení bude zvětšení si velikosti stránky, omlouvám se, ale jinak to nešlo. A kdo byl tedy ,,otec" a ,,matka" českého skautingu? Budete překvapeni, ale ,,matek" měl český Junák možná víc, než si myslíte.


Černá Buggy

21. srpna 2012 v 16:42 | Surikata |  Floccin, který zachrání svět
,,Petře a Carfloccinovi Pilificationům se před týdnem narodilo první dítě," hlásí moderátorka televizních novin. ,,Přišlo na svět ochrnuté. Otec to vyřešil střikem floccinaucinihilipilificationu, dítě je teď naprosto zdravé. Paní Petra se právě vrátila z porodnice a nás zajímá, jak to s dítětem bude."
Na scéně se objevila žena s mužem a novorozeným děťátkem z přítomno-budoucnosti.
,,Paní Petro, řeknete nám, jak se dítě jmenuje a kdo jej pojmenoval?"
,,Náš syn se jmenuje pochopitelně netradičně, neb má matku ze současné doby a otce z doby, jež teprve nastane," odpovídá žena vedle kočárku. ,,Oba jsme tak nějak chtěli, aby jméno prvního přírůstka obsahovalo část manželova i mého, a tak jsme synovi věnovali Carfloccinovo Car (tedy Auto) a mé Pet (Domácí mazlíček). Není na závadu, že náš miláček nepřipomíná svým vzhledem či vlastnostmi ani auto, ani zvíře. A koneckonců - když je možné, aby dítě vzniklo incestem ženy z přítomna a muže z budoucna, proč by se nemohlo jmenovat Automazel?" směje se žena přítomna.

Televizní noviny sledovala téhož dne i černá slepice z našeho kurníku. Spokojeně si hověla vedle mně na židli a užívala okamžiky, kdy jsme jí dovolilí přebývat u nás v domě. Byla taková čistotná a vždycky se snažila k nám vniknout, proč bychom jí to tedy neumožnili?
Carpet spokojeně hajal v postýlce, zřejmě se mu zdálo něco brilantního. Carfloccin byl v džopu, prodával svá floccinová auta v budoucnosti. My (já a slepice) jsme sledovaly dění v telce.
Na Trisvětě jsme měli i sousedy, byly to karotky. Zaparkovaly zde svůj tank nastálo a ohradily jej plotem. Z budoucna se sem usídlily zřejmě proto, aby nás tu opruzovaly. Neměli jsme důvod je odsud vyplenit, nic nám zatím neprovedly.
Pouštěla jsem na videopřehrávači televizní noviny z doby před pěti lety. Dnes mému synovi bylo pět let. Chtěla jsem zavzpomínat na ty časy, kdy se mi narodil. Černá slepice měla v plánu zřejmě totéž.
,,Mami, já si chci hrát s panenkami," oznámí mi Carpet. ,,Chci je vozit v kočárku. Půjdeme ven?"
,,Můžeme jít, to víš, že jo, broučku."
Nevím, jestli to okoukal od mrkví odvedle, ale vozit kočárek s panenkami ho bavilo nade vše.
Šli jsme tedy ven. Černá slepice pochopitelně s námi.
A ve chvíli, kdy začal prohánět kočárek po zahradě, se to stalo. Kočárek zaskřípěl. A to tak silně, že se slípka úlekem vznesla přes oplocení a přistála u sousedů v trávě, až to zasvištělo.
Řekla jsem svému synu: ,,Jejda, slepice nám ulítla k sousedům, viď, zlato? Dojdeme k sousedům a poprosíme je, jestli bychom si pro ni mohli dojít, ano?"
,,Já tam dojdu, mami, zvládnu to."
,,Tak dobře. Ale pamatuj si, že mrkve nesmíš papat. Nebo bude zle."
,,Neboj se."
A můj malý se vydal k sousedům škemrat o slepici. Zazvonil a řekl: ,,Dobrý den."
,,Celý den," řekla Ať žijí karotky stroze.
,,Prosím vás, slepice udělala frnk a..."
,,Ať udělala třeba hovno, mě to nezajímá. Jdi to vykládat panu prezidentovi."
,,Ale ta slepice je naše a..."
,,Ať je třeba Kryštofa Kolumba, mně je to fuk."
,,Prosím vás, můžete mě vyslechnout?"
,,Už se stalo. Teď se jdi vycpat." A nafrněná karotka zabouchla dveře.
Carpet otevřel sousedovic dveře a bez rozmyslu otevřel i další. Když se tam vyrojily karotky, hned jich několik spolykal. Ani si je neoloupal. Chutnaly skvěle, ale...
,,Co si to dovoluješ, spratku?" ječela Ať žijí karotky. ,,Porušil jsi úmluvu mezi lidmi a carotses. Za to budeš pykat!"
,,Já??? A proč? Říkala jste přece, abych se šel nacpat?"
,,Vycpat, ty nádivo! To už je na mě fakt moc. Přivážeme tě k mučednickému kůlu."
,,Tak jo, ale dejte mi tu slepici, prosím."
,,Hovno ti dám."
,,Pak tedy přijměte tohle," řekl Carpet a vlepil jí na tvář takovou pusu, že zůstala celou minutu ohromeně stát. Jemu to ale stačilo k tomu, aby se vytratil z domu. Černou slepici nikde neviděl, a tak se jal opustit cizí pozemek. Potom mi všechno vzrušeně vyprávěl, proto to vím do sebemenší podrobnosti.
Můj malý se domníval, že dostal od vůdkyně karotek svolení k tomu, aby je spapal. To se ale, chudáček, spletl a my měli brzy poznat následky.
Mrkve na nás totiž posléze spáchaly atentát. Otevřely vrata své parcely a s tankem se vyřítily do vrat našich. A Carfloccin nebyl jako naschvál doma. Musel chodit do práce, aby měla naše rodina peníze. Carpet ještě něco vzrušeně vykládal, když ale spatřil blížící se vojsko, zarazil se.
,,Vylezte přece z toho tanku, zatraceně!" bouřila Ať žijí karotky. ,,Nebudete na ně snad zbaběle střílet! To by byla rychlá a nedůstojná smrt! Radši je připoutejte ke kůlu smrti. Ať taky prožijeme něco z toho, co si tak slastně užívají rudí! Támhle mají věšák na prádlo. Ke každému sloupu připoutejte jednoho. Pevně! Tak bude to!?"
Několik karotek se shluklo kolem mně a Carpeta, aby nás odvlekly. Když se tak stalo, připoutaly nás svými šlahouny, které ze sebe odtrhly.
,,Jé, podívej, mami, ty karotky se skalpují a svazují nás svými skalpy. Není to pěkné?"
,,Pěkné bude až to, jak tvůj skalp a celé tvé tělo bude ohlodáno supy," smočila si jedna krvežíznivá carots.
,,No, supové taky něco musí jíst. Jinak by zahynuli."
,,Jen nevím, proč by si měli pochutnat zrovna na nás," řekla jsem trochu pesimisticky.
,,Protože jsme dobří lidé, a tudíž i naše maso je hotová delikatesa."
,,Je vidět, že mrňous má stále ještě dost energie na vtipkování," ušklíbla se Ať žijí karotky. ,,Teď rozhodne rada starších, co s vámi bude. Porušili jste hrubě smlouvu mezi lidmi a karotkami."
,,Stejně se za chvíli vrátí taťka, takže nás vysvobodí."
,,Děcko, ty jsi snad přilítlo z Marsu? Jak může jeden stupidní člověk odrazit celý pluk mrkví?" rozchechtala se vůdkyně karotek.
,,To je jednoduché. Dynamit, drahá, existuje něco jako dynamit."
,,Ále, hošánek je dnes nějaký chytrý. A co když se teď dynamitu zmocníme?"
,,Táta ho má pečlivě schovanej."
,,Však my z tebe vytlučeme, kde dynamit je."
,,Tak jo, ale dejte mi tu slepici, prosím."
,,Nač potřebuješ slepici? Stačí, když máš sám sebe. Kdákáš jako slepice, protože se bojíš smrti."
,,Žádná smrt nenastane. Táta vás rozdrtí!"
,,Mlč už! Koho to má zajímat, ty tvoje báchorky! Jdi se už vycpat!"
,,Jsem nacpanej k prasknutí, věřte mi! Spolykal jsem 20 karotek. Nejraději bych je ovšem vyblil, aby se živé vrátily zpět. Třeba by je pak stačilo jen postříkat floccinaucini-blalblabla, já to prostě neumím vyslovit, a bylo by všechno OK."
,,Heh, s tím si dokážeme poradit samy. Ty jsi ale porušil dohodu a za to musíš být po zásluze potrestán. Navrhnu na schůzi starších, aby... Cheche, však se nech překvapit, holky to jistě schválí." Vůdkyně mrkví se nemínila s odsouzeným dál bavit.
Zatímco probíhala porada starších, já jsem v duchu urputně přemítala, jak se z nebezpečné situace vykroutit. Syn mi však neumožnil dojít k řešení.
,,Mami, myslíš, že bude chutnější moje, nebo tvoje maso?"
,,Já nevím, broučku. Mysli na tatínka."
,,Myslím na něj každou chvíli. Jenže na tátovi si nesmlsnou, toho karotky nechytěj. I když by měl maso nejdelikátnější."
Můj synek prostě překypoval optimismem. No, u kůlu smrti je to vlastně vítaný klad. A všude jinde taky. Aspoň zpravidla.
Rada starších dokončila svoji poradu.
,,Nuže," řekla vůdkyně karotek, ,,nyní vám řeknu, jak jsme se dohodly. Skutečně se ujal můj decentní nápad. Zatímco budete skalpováni, vyříznu ti tvůj žaludek z těla, abychom zachránily mrtvé carrotses. Nu? Co tomu říkáš, chlapečku?"
,,To je super nápad! Aspoň uvidím, jak vypadá můj žaludek!" jásalo mé pětileté dítě.
,,Radovat se můžeš až ve věčných lovištích. Teď zavři pusinku. Tak se připravte. A nezapomeňte, že správní zajatci při mučení nevřískají."
,,Nebojte se, my budeme naopak radostně zpívat. Znáte tu písničku o hloupých karotkách?"
,,Jakže? Chceč nás urážet?"
,,Nemohu za to. Prostě to někdo složil a já vám to chci zazpívat. Ostatně můžu začít hned.

Jdou jedna mrkev za druhou,
prděj jak mraky nad duhou.
Nad duhou jak mraky prděj,
jak skunk, když se brání, smrděj,
páchnou fest.

A teď bude refrén, jo.

Fůj, smraďoši jdou,
prděj na druhou.
Sinus cosinus, hou,
vonět nebudou.

A teď bude druhá sloka, počkejte, musím si vzpomenout..."

,,Já ti dám druhou sloku, výtržníku! Za to začne mučení hned. Původně jsme sice chtěli počkat, až se vrátí tvůj tatínek, ale protože se nevrací (asi ho sežrali supi, když se vracel z práce), přistoupíme k činu hned. Jeho můžeme umučit posléze, aby mu tu bez vás nebylo smutno."
Pak generálka karotek nařídila poddaným, aby utvořili kolem zajatců kruh.
,,Dejte mi někdo nůž."
Jedna karotka jí podala svůj bowie.
Dvě další karotky zaujaly pozici nad hlavami odsouzených.
,,Až moje zástupkyně vyřkne ,teď´, vyjmu ti žaludek ve stejnou chvíli, jako vám moji pomocníci odříznou skalpy."
A vůdkyně karotek se rozmáchla. Čepel loveckého nože se zablyštěla ve vzduchu. Je ostrá, čerstvě nabroušená. Kolik lidí už asi skalpovala? Nože obou pomocnic jsou připraveny k řezu.
,,Teď!"
Klov! Klov! V neklidu přihlížejících diváků kdosi vzrušeně zavadil o kočárek s panenkami. Zavrzalo to, až všichni nadskočili. Černá slepice přeletěla plot a klovajíc do oranžových tyranů posílá je všechny k čertu. Proklestila si cestu kruhem diváctva a klove, do čeho se dá. Syn a já roztrháváme šlahouny, jimiž jsme připoutáni, a posíláme mrkve do říše snů. A teď už rychle pryč, než přijdou k sobě!
Hurá, Carfloccin se vrací z práce!
,,Tati, zaútočily na nás mrkve!"
,,Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?" ptá se Carfloccin starostlivě.
,,Všechno OK. Ale bylo to o fous. Přišel bys pozdě. Byli bychom mrtví. Ta slepice nás ale zachránila."
,,Opravdu? Dobře, potom mi to všechno povíš, zlato. Teď se ale musíme postarat o mrkve."
,,Co s nimi uděláme?"
,,No co. Mrkvový salát, ne? Akorát nechápu, proč je nesnědl farář." Poslední věta byla adresována mně.
,,Utekly mu. Jsou proradné a lstivé jako liška."
Kvečeru jsme uspořádali slavnostní mrkvové hody. Karotky tak pomalu, ale jistě, končily v našich hrdlech. Tím bylo řádění karotek nadobro ukončeno.
A černá slípka? Dovedete si jistě představit, jak se proslavila. Zpráva o černé slepici se rozletěla v televizních novinách den poté, co se tohle všechno odehrálo. Na publikum to mělo obrovský vliv. Doslova se předháněli v zápolení, kdo věnuje hrdince víc zrní, psali o ní v nejrůznějších spisech a kdyby to šlo, natočili by s ní snad i rozhovory, jak byli z nezvyklé události vzrušeni. Ba chtěli dokonce, aby se naše neobvyklé dobrodružství natočilo jako film! A tak se později skutečně vyskytl film, tvůrci pojmenovaný Černá Buggy. Buggy znamená v angličtině kočárek. A my jsme slípce tohle jméno nechali.

Dotěrný

21. srpna 2012 v 16:15 | Surikata |  Balady

I.

Okolo jívy sena trs,
hoj žena obnažuje prs,
své ňadro odkrývá hezká paní,
teď přec je doba na papání-
krmí děťátko.

Tu, stejně jako svítání,
zjeví se tu jak na dlani
švarný muž s havraním copanem.
,,Což, paní, svými se nestanem?
Sluší vám to, jste kus."

,,Ráda bych, švarný mužíku,
nejde to ale, božínku,
jsem vdaná, ačkoli vy jste hezčí než manžel,
máte rysy ostré jako kužel,
leč vyvěrá z vás nebezpečí."

,,Já, paní, já vás tuze chci,
koukněte na mé bicepsy.
A můžete toho vidět mnohem víc,
stačí, má drahá, pouze říct.
Rád vám vyhovím."

Paní se lekla: ,,Prosím vás,
tohle byl opravdu hloupý špás.
Hleďte si svého, já mám muže,
pouze a jen on všechno může,
Pane Bože."

,,Nicpak se nebojte, zlato,
nějakej džop sice dá to,
brzy však budeme spolu žít.
Na to si musíme připít,
hohoho!"

A chlapík s havraními copy
prohrábl střelhbitě klopy
a než žena stačila ucuknout,
vrazil jí víno do rukou.
,,Pij, miláčku, jen pij."

Ten muž již měl něco vypito,
proto se choval jak pometlo.
Oplzlejší byl čím dál víc,
ona však nemohla dělat nic.
Napila se.

Děťátko hajalo nevinně,
ležíce u matky na klíně.
Matce se kukadla klíží,
chlapův zrak po ní zvolna sjíždí...
Žena si lehá ospale na zem.

II.

,,Klaudie, co to tam děláš v trávě?
Nejsi ty náhodou opilá právě?"
nese se přes louku k trsu sena,
kde ještě nedávno seděla žena.
To manžel shání svou ženu.

Manželka leží však nastálo.
,,Snad se jí něco nestalo?"
Manželovy kroky šustí travou.
Svoji ženu našel ale zdravou.
Spokojeně oddychovala v trávě.

Manžel jí položil ruku na tvář.
Procitla, usmála se naráz.
,,Byl tady nějaký habán," děla.
Teď ho však nikde neviděla.
,,Asi se lekl svého činu."

Proved´ ti něco!?" zděsil se Erik.
,,Vyzkoušel na mě známý trik.
Nabídnuv víno, neznal odporu,
slušnost ni rozdílnost názorů,
a dopustil se na mně hříchu."

,,To mi draze zaplatí! Kde je?!"
,,Nevím, Eriku... - Co se to děje?"
Násilník přibíhal z hustého stromoví,
řka: ,,Na to ti jen on sám, má milá, odpoví!
Řekni svému Erikovi poslední vůli."

A když oba stáli oněměle,
vytasil habán kudlu směle
a než tomu mohli zabránit,
Klaudiin manžel byl zabit.
,,Proboha!" vykřikla žena.

,,Co je ti, dívko zpanilá?
Pro něj jsi přece nežila.
Já jsem muž, který ti splní
vše, co ti nesplní jiní.
Jsem tu pro tebe.

Jen pohlédni na mé mužné tělo.
Nemyslíš, že by to vášeň chtělo?
Se mnou si užiješ romantiku!
Ne jako s tebou, bídný Eriku!"
Kopl opovržlivě do Erika.

,,Nech mého muže, bestie!
Nejdřív se floutek opije
a potom si myslí, že je Bůh.
Nechci tě, splatím ti však dluh."
A vytrhla mu kudlu z ruky.

,,Myslel jsem to s tebou dobře.
Chtěl jsem ti nabídnout své lože.
Mohlo vše klapat jako po másle.
Teď nemáš Erika, ani mne."
Shýbl se pro dlažební kostku.

III.

Procitlo dítko, plakalo hlady.
Kde sehnat mléko, teď a tady?
Zloduch se rozmýšlí, co s ním zmůže.
,,Možná by pomohlo ostří nože.
Alespoň bude klid od řevu."

Ten nůž však v Erikovi už nevězel.
Ba zdálo se, že odtud vymizel.
Vrah hledal pozorně, leč marně.
,,Zdá se, že neprobodnu to mrně.
Zvolím něco méně drastického.

Dlažební kostku? Ta už byla.
Klaudie po ní znehybněla.
Kudla už vzbudila taky ryk.
Pod její silou pad´ Erik.
Já musím vymyslet něco nového.

Motorová pila! Ta tomu harantovi ukáže.
Před ní aby měl dost kuráže.
Počkej, děcko, hned to bude,
motorovky nejsou všude,
musím pro ni skočit!"

Vydal se lotr ke svému domu,
spatřil tu na cestě tlupu Romů.
,,Co tady chcete, negři!?
Čumíte tu jak tygři.
Táhněte odsud!"

,,Stojíme na cestě přístupné všem.
Na tvoje výhrady zvysoka kašlem.
Můžem´ si stát, kde chceme.
Nebo ti jednoduše natlučeme,"
pravil jeden Rom.

,,Vy? Takové ubohé myši?
Nejsem si jist, zda dobře slyším.
Radši se odtud kliďte.
Nesnáším tygry, víte?"
rozesmál se vrah.

Tohle už na Romy bylo dost.
Dostali opravdu velkou zlost.
Vrhli se pěstmi na padoucha.
,,Vytlučeme z tebe ducha!"
Lotr se dal na útěk.

Uháněl zloduch k dítěti,
sahajícímu po rukojeti
vrahovy kudly, silně zkrvavené.
Oči má z dítěte vyjevené.
,,Kde k té hračce přišlo?"

Zřejmě ji vzalo, když zabíjel ženu.
Ač batole, chodit dovedlo za každou cenu.
,,Tak, maličký, dej sem přece tu hračku.
Mezi mnou a Romy to vypadá na rvačku.
Tak buď přece hodný."

Romové už ho chytali za límec.
Teď dostal prvotní kopanec.
Dítě zkoumalo tu krvavou věc.
A tu náhle - než bys řekl švec,
nůž letí... ne však do nebes.

Zloduch s nožem v srdci kles´,
jeho choutkům je konec.
,,Ty jsi dobrý!" hles
jeden Rom, ,,jsi Herkules!
Takové lidi my bereme."

Okolo jívy sena trs.
Hroby dvou lidí kryje prsť.
Nebožtík zloduch upálen
a jeho popel rozprášen.
Romové sedí s děťátkem.

Emoce ze srdce

20. srpna 2012 v 20:19 | Surikata |  Básně
Život je jen náhoda,
říká se.
Stokrát jsem tu nemusela být
a přesto tu jsem.
Za to vděčím hlavně Tobě, mami.

Stokrát jsem Ti ublížila,
stokrát jsem Tě zneuctila,
činy svými Tě zranila.
Teď lituji svých hříchů.
Bylo jich tolik a tak málo bylo díků.
Moc omlouvám se Tobě, mami!

Jako smetanky lékařské záplavy na louce,
i pocity viny zaplavily poznenáhlu mé srdce.
Ze srdce pramení všechny mé emoce,
tak jako prameny slijí se v potoce.
Já děkuji Ti za vše, mami.

Máma vaří kakao

20. srpna 2012 v 19:40 | Surikata |  Básně
Jednou zrána
moje máma
vaří skvělé kakao.
A já, nána,
spim jak vrána,
jak když se nic nestalo.

Máma volá
furt dokola:
,,Evo, vstávej!"
Mně se však zdá sen jak hora,
vypadám, jak když jsem chorá,
či jako když mně dávěj´.

Opravdu mám ale
ve snu namále,
udávit mně chce má máti.
Musím se v něm vytrvale
dávit drsně nad kakaem,
nebo mi namlátí.

Nebyla jsem tedy
na tenhle sen ready,
spala jsem však tvrdě.
A víte, co mě tehdy
vzbudilo? Psí prdy.
Já však vstala hrdě.

,,Máš štěstí, že už vstáváš, vráno,
dostala bys nařezáno,
že bys ani neprdla.
Už takhle nebudeš žádné ráno
pospávat jak sůva, ano!?
Jsou ty děti ale trdla.

Tady se laskavě napij, střevo,
nečum tu tupě jako dřevo
a nalij si to kakao.
Dřepni si kousek dál nalevo.
Slyšela jsi, Evo!?
Haló!"

Já ale usnula na židli.
Máma mně sice polila povidly,
mě to ale nevzbudilo.
Až poté, co si naši pejsci opět prdli,
úlekem objala jsem jedli
a vše, co tu z Vánoc ještě zbylo.

Konečně jsem si všimla toho kakaa.
Máma na mě vražedně koukala.
Rychle jsem to do sebe narvala.
A když mi má máma naflákala,
do zaječích jsem se dala
a do peřin se zahrabala.

Rudý leknín

11. srpna 2012 v 14:10 | Surikata |  Balady
I.

Korytem rybníka leknínův svět
hoj rudý leknín tu vykvet´,
Kvete tu, kvete, leknín ruměný,
ni barvu, ni odstnín svůj nemění,
rudý je jak rak.

A korytem tímto dívka pluje,
jemně se opírajíc do kanoe,
a chlapec téhle dívčiny
loví v řece kačeny.
Zcela bezdůvodně.

,,Hoj chlapče, pročpak střílíš jich?
Neudělaly ti zhola nic!"
ozve se za ním z houštiny.
Je tam muž, samé šediny.
Moudrý zdá se být.

,,Nudím se, pane, takhle to je,
mám snad já lovit hranostaje,
schované věčně pod zemí?
Bude to větší nudění.
Nevyjdou nikdy ven."

,,Jen to zkus, chlapče, ještě dnes,
věř mi, jinochu, spletl ses.
Trpělivě číhej,
teprv potom střílej!
Bude brzy tvůj!"

,,Pročpak mám lovit hranostaje?
To moje nuda neroztaje.
K čemu mi to může být?¨
Tím se můžu unudit.
Nechápu vás, pane."

,,Hranostaj tě nasytí,
kachnu nelze pozříti.
Na ptáky se nestřílí,
nikdy se v tom nemýli.
Nech ty kachny být."

,,Sbírám ptačí perutě,
dokud nejdu na kutě,
a nehodlám v tom přestat.
Přestaňte už remcat."
A střelil další kachnu.

Teraz se chlapík rozvířil,
ručnici na něj namířil.
,,Nu dobrá. Když mi nevěříš,
střelu taky obdržíš!"
Třeskl prudký bang!

Po ráně děvče silně nadskočí
a vykřikne, bleskurychle se otočíc:
,,Alberte můj milý!
Snad se, lásko, mýlím!
Proč ta sebevražda?"

II.

Muž již zmizel v háji,
chlapec už je v ráji.
A dívka, vidíc jeho tělo,
hartusila jako dělo:
,,Co se, sakra, stalo?"

Kulka byla v osrdí.
,,Něco tu však nesedí.
Proč by sebe zahubil?
Chytrý přece vždycky byl,
aby sebe nezabil."

Nevěděla o muži,
jenž mu provrtal kůži.
Zdrceně vzala nebožtíka
a zmizela s ním jako štika
pod hladinou.

Tu objeví se onen chlap,
do vody se řítí nakvap
a dívka, co se ponořila,
byla tady živá zcela.
Neutonula.

,,U Jóviše! To jste vy!
Tak o vás se mi zdály sny.
Sny se občas vyplní.
Budete teď mou paní,
co vy na to?"

,,Nechci nic, než utonout.
Nebudu vaší ženou.
Já chci za svým Albertem,
projdu celičkým peklem,
bych s ním byla navěky."

,,On už není k ničemu.
Já vás chci však za ženu.
S ním už sotva pořídíme,
života mu nevrátíme.
Leč vy žít můžete."

,,K čemu mi můj život bude,
když tu Albert už nebude?
Ne, já nechci žít.
Chci se utopit.
A vy mi v tom nezabráníte."

,,Nač umírat mladičká?
Budete má panička.
Já vám ve všem vyhovím,
snadnější to nevidím.
Bude romantika."

,,Přestaňte. Jste dotěrný.
Albert byl můj jediný,
po němž mé srdce toužilo.
Teď je zlomené, už dosloužilo.
Nechte mě už být."

,,Mužský pud mi naznačuje,
že budete, slečno, moje,
že si se mnou užijete,
plno dětí mít budete.
Pud je příliš silný."

Váš pud je mi u řiti.
Nebudu vám sloužiti.
Odejděte, prosím vás,
nebo odtud půjdu já."
A vtom ji svalil na zem.

III.

Vzpírala se ze všech sil,
když své šaty odložil.
Avšak tenhle pedofil
ani trochu netušil,
že má v kapse nůž.

Ještě než z ní šaty strh´,
stačil jeden rychlý vrh
a kudla vězí pod hrudí
násilného pobudy.
V pravý okamžik.

Rozlehne se krutý řev,
z pobudy se řine krev
a děvče, kudlu vyjímajíc,
podhrudí mu utíná, díc:
,,Tak už padni k zemi!"

Grázl, který stále žije,
dí, jak stoupá do kanoe,
a když se mihne její ruka,
jedna kachna už nekouká,
jak je mrtvá.

,,Hoj dívko, pročpak střílíš jich?
Neudělaly ti zhola nic!
Nechť kachny nad hladinou krouží!"
praví chlapík v rudé louži
krve.

,,Vy mi tak něco povídejte.
Nejdřív své pudy ovládejte
a až nebudete míti vady,
můžete udílet své rady,
deviante!"

A bezstarostná dívčina
jako smyslů zbavená
střílí dále po kachnách.
Vtom se ozve drsné prásk!
Dívka se řítí z kanoe.

Dopadla dívka na leknín bezvládně.
,,Tvou krví nasát je leknín pořádně.
Máš, dívko, co sis zasloužila.
Za to, jak jsi mě znetvořila.
A za to, že kachny se nestřílejí."

A tu, naprosto nečekaně,
domněle mrtvá dívka vstane.
A kudlu v ruce napřahájíc,
jeho srdce zasáhne, díc:
,,Je mrtev."

Ona pochopila, že tenhle chlap
zaryl svůj vražedný veledráp
v podobě kulky do Alberta,
po němž teď nezbyla ani veta.
,,Pomstila jsem Albertovu smrt!"

Korytem rybníka leknínův svět,
on netušil, že tu rudý leknín kvet´,
on nevěděl o ruměném leknínu,
ni o barvě, že zachránila dívčinu,
již kulka nezasáhla.