Říjen 2012

Petersonova smůla

21. října 2012 v 15:37 | Surikata |  Básně
V saloonu mastili poker
muži ve stetsonech.
Sandy už toho měl po krk:
,,Prohrál´s, Petersone."

Jako vždy Peterson prohrál všechno jmění,
nad tohohle karbaníka zkrátka není.

Celé odpoledne pili brandy,
on byl při Birellu.
,,Nezaplatil," mínil Sandy,
,,šup s ním do barelu."

Alkoholické ,,balady" na jednu sloku

21. října 2012 v 14:04 | Surikata |  Balady
Tondův menses

Kráčel Tonda, kráčel polem,
naléval se alkoholem.
Chtěl se zbavit menstruace,
dělala mu komplikace.

Jardova opice

Sedí Jarda, sedí tiše,
opice mu řádí v břiše.
Neměl ani sklenku, ale
hopsala tam dokonale.

Žabákova láska

Na topole nad potokem
seděl žabák s kuřím okem.
Nevěda, jak sbalit lvici,
dusil v hrdle slivovici.

Gaučova potíž

Seděl gaučo u tortily,
zvrátil v sobě dvě tequily.
Dřív, než půjde pro dobytek,
musí utřít stůl od blitek.

Huskyho osud

Běžel, běžel, divý husky,
uháněl až do Nebrasky.
Chtěl si koupit láhev whisky,
poďobaly ho však lysky.

Liščino břemeno

Běží liška po silnici,
táhne s sebou hruškovici.
Dnes jen střídmě popila
- táhne z ní jen tequila.

Honzův zpěv

Zpíval Honza, pěl na molu,
byl pod vlivem alkoholu.
Nebylo to žádné molo,
na kravinci pěl bejk sólo.

Majčin hlad

Hrála Majka na trumpetu,
z opilosti snědla tetu.
Chtělo se jí z chlastu blít,
teta mohla opět žít.

Maxiprůjem

Sedí Jirka na záchodě,
hemeroidy barví rudě.
Alkohol tek' z hýždí proudem,
zadek roztrhl se čoudem.

Zlitý honák

Estancií cválal honák,
zapomněl, že vypil koňak.
Za okamžik sletěl z koně,
usnul krávě na ohoně.

Naštvaný kondor

Letí kondor nad skalinou,
z očí se mu blesky linou.
Je rozzloben na losici,
že mu šlohla slivovici.

Zajícův rozkrok
Zajíc prchá k vrbě,
v rozkroku se drbe.
Pomlázku si neuplete,
udloubl si kus varlete.
Patrikova slast
Okolo ohně rumu dost.
Hoj, pro Patrika notný skvost.
Rumeček to ale nebyl,
lidskou moč vypil ten debil.

Otroci okolo ohně

19. října 2012 v 11:04 | Surikata |  Když si hraji se slovy
Okolo ohně obědvali opilí otroci.
Opékali opici
- omytého orangutana. Oponovali ovoci.

Ochlastové ovšem opici opili
- opékali opilou opici. Obilí
okusovali oblble odspoda.
Ovci opilcům ožrala obluda.

Ostatní otroci ovšem obstojně očumují,
opilce opravdu ochotně opouštějí.
,,Odstřelíme obludu ondatru!
Ondro, olovo opatruj!
Omráčíme ondatru ostře,
olovo odměříme ondatře!"

Olovo Ondra obezřetně opatroval.
Ondatru objevili ovšem od olova.
Ondatru odpráskli ochlastové,
opravdicky, opravdově.
Objevit opilci ovšem obtížné.
Ondra obludu olízne.

Opeče ondatru oheň,
ožere obludu Ondra, oděn
ondatřím ohonem,
opilci oholen
ondatru opije,
ódyje.

Balada o opilém psovi

19. října 2012 v 9:18 | Surikata |  Balady
Baryk, to je drsnej pes,
namazal se dosti kdes,
teď se motá jako motouz,
je možné, že právě uklouz´.

Hodil sebou do kaluže,
ba zdálo se mu dokonce, že
kaluž divně páchne
- přesto si však dáchne.

Proč byl Baryk opilý?
To kdybychom věděli!
Asi spolkl shnilou hrušku,
kvasící již zřejmě trošku.

Když se Baryk vzbudil v louži,
mozek mu již opět sloužil
k rozpoznání hnoje,
jeho noční sloje.

Hupsnul hbitě do rybníka,
kousla ho však dravá štika
a ta, v zajetí alkoholu,
nepustila ho nahoru.

Rybář chytil obří štiku,
marně volaje: ,,Baryku!
Kde se, k čertu, touláš!?
Bude z tebe guláš!"

V tlustém štičím těle
zavrčel pes vřele
a za chvíli už ve zlosti
rozdrápal jí vnitřnosti.

Tuhle játro, tamhle srdce
válelo se na pasece,
všude krev, zde tepna, žíla,
to štika dlouho nežila.

A pes se vrhl ke starouši
radostí a - na mou duši -
nevšiml si ale hrotu
rybářova maxiprutu...

Nakonec - tak přeci
pekl se pes v peci,
guláš se však spálil krutě
a majitel se vožral dutě a šel na kutě.

Již nevzbudil se tenhle chlap,
tequila má vostrej dráp.
Aniž by to čekal, s bolem
otrávil se methanolem...

Ochlasta Luděk

18. října 2012 v 12:40 | Surikata |  Básně


Luděk, to je ochlasta,
každou minci prochlastá.
Ožírá se jako bejk,
to je prostě... no, Luděk.

Jednou takhle z opice
naboural do police
a pak spal jak dudek,
no... prostě Luděk.

Když má v sobě vodky dost,
zboří špeky každý most,
ten věrný host kadibudek,
kdo jiný než... Luděk.

Alkohol je jeho styl,
vždycky se z něj rád poblil.
Miloval chuť vodek,
ten... Luděk.

Pro vodku by život dal,
jen aby se nachlastal.
Pro vodku bez loděk
... ochlasta Luděk.

Občas se latrína zboří,
opilec se v hovna noří,
z obsahu těch kadibudek
mívá hubu plnou hrudek... Luděk.

Když se voda naštve

6. října 2012 v 20:26 | Surikata |  Povídky
Lenochod není líný. Je jen pomalý. Tak jako já. Uplyne věčnost, než něco svedu. To jako ne, že bych nedokázala svést kluka - na to jsem až příliš jistá ruka - myslím to tak, že uteče voda, než něco konečně udělám. Například když si čistím zuby (třeba dvacet minut), vodu tím naštvu tak pekelně, že ze všeho nejdřív na mě začne prskat, potom mě jak se patří pocáká a nakonec uteče potrubím zpět do studny. Marně pak prosím kohoutek, aby ji přivolal zpět - líně mi zakokrhá do ucha a tváří se kysele. A není se čemu divit - chovala-li se kysele voda v něm, musí tak jednat i on sám; kyselina se přenáší dost rychle, ani bych se nedivila, kdyby mě teď poleptala.
Zatraceně. Zrovna to udělala. Voda z ničeho nic vylítla kohoutkem ven - ale hovno, to není voda, to je hovno. Teda kecám, není to hovno, je to kyselina. To já teď vypadám jak hovno - hnědá od hlavy až k patám a voda v kohoutku se smíchem chvěje - a já se taky chvěju, ale bolem. Bolí to jak kráva - nebo spíš já vypadám jak kráva; spálená jak hovno upečené v troubě a bučím bolestí jak jalovička odnaproti, která ještě neví, co je bejk. Zato já to vím brutálně dobře - bejkem se teď cejtim víc než kdy jindy; samou rozpáleností nevím, kam bych strčila svůj ksicht.
Nikde nic, čím bych si zchladila svou držku; a tak nezbývá než strčit kebuli do záchoda. Uff, hlava je v cajchu - ale co ostatní orgány?
Zkusila jsem se nacpat do lednice; je to však beznadějné, nepustí mě tam, protože jsem se dlouho rozmýšlela. A tím, že tam vstupuji tak pomalu, ji odrazuju ještě víc. Přivře mě v půli cesty do ní - a nepustí mne ven, ani dovnitř; a je jí u zadku, zda budu rozpláclá jak hovno - třese se smíchy jako voda. Je to dost nepohodlná pozice; cítím, jak se mi všechny vnitří orgány scvrkly, je mi na blití a opravdu - už začínám zvracet. A jí je u řiti, že se můžu ublíti. Kdyby to šlo, do řiti bych ji nejradši nakopala.
Místo toho nakope kočka, kterou jsem právě poblila, mne. Nedovedete si představit, jak mi je. Sevřená jako v kleštích, neschopna dostat se z pasti ven - a kočka, až do dneška ten nejnevinnější tvor, mi nakope můj řitní otvor.
Vzápětí ovšem přiběhne pes; kočka se lekne, strachem pěje - a lednice se opět rozechvěje, jak se směje. Jen já jsem v klidu, při tom vidu nemůžu bejt jiná - vždyť mi tělo zšedivělo. Za chvíli vybuchnu jak dělo. Ne, nevybuchnu. Na to jsem moc líná.
Věrnej pes zahnal soka do kouta - kočka se raději ani nekouká - a tu křiknu na Morice: ,,Zakousni se do lednice!"
Moric nechá kočku kočkou, otevře tu lednici - jsem v ní jen já, proto směle ukousne mi zadnici.
,,Morici, ty hovado! Co tě to, k čertu, napadlo!?" řvu na toho zmetka. ,,Čímpak budu kadit teďka!?"
,,Zadnice ti doroste," roztlemí se lednice.
Měla pravdu. Dnes už ji mám kompletní. Zato z ní nezbyla ani čtvrtina; hned jak jsem byla z lednice venku, vyhodila jsem ji z okna. Co je mi do toho, že tudy nemůžou auta projíždět - ať si koupí letadla. Potom lednici jednoduše přeletí, nebo - mně to je fuk - ať si ji klidně podletí, jestli vymyslí podzemní éroplány.
A co jsem udělala s tím kohoutkem? Nejdřív jsem ho potopila do záchoda (ať pozná, jaké to je) a pak skončil stejně jako chladnička. Vodu teď pumpuju. Co na tom, že mi to trvá ještě dýl? Že si zuby čistím hodinu? Alespoň si můžu konečně v klidu zalenošit.