Únor 2013

Mroží námluvy

13. února 2013 v 12:10 | Surikata |  Básně
Se svými dlouhými kly
dosáhnu ledové kry.
Usmrtit tuleně, vzepřít se medvědu,
i odtrhnout měkkýše jimi dovedu.

No tak už se ke mně, drahá, přitul.
Zde u pobřeží mám i docela pěkný titul.
Největší evropský tvor s nohama ploutevníma.
Každý u pobřeží to tak vnímá.

Budeš mít se mnou děti stejně medové.
Pojď, spáříme se sladce na kře ledové.
V dubnu či červnu budou z tvých vnad něžně sát.
No tak už si pospěš, lásko, mám Tě rád.

Poletuška slovanská

13. února 2013 v 11:36 | Surikata |  Básně
Daleko v severních končinách kdesi
táhnou se rozsáhlé, zhoustnělé lesy.
Ačkoli chladno tam dosti bývá,
někdo hibernace neužívá.

Poletuška.


V dutině vhodného stromu
probdí tu mrazivou zimu.
Své hnízdo zahrne listy a pupeny,
vejci, kočičkami, semeny.

S pomocí kožních záhybů
je schopna ptačího pohybu.
Když létací blány roztáhne,
záměru plachtit dosáhne.

Než přistane na lesní velikány,
pozvedne ohon a vyklene blány.
Dlouhý a huňatý chvost.
Oči má velké jak most.



Rosnička zelená

12. února 2013 v 11:36 | Surikata |  Básně
Typicky zelenou barvu kůže
od žluté k černé změnit může.
Ráda se zdržuje ve vlhkých místech,
často se vyhřívá na teplých listech.

Na stromy vyšplhá jako rys,
za letu na větev lapá hmyz.
Zimuje v jamkách, jež skýtá zem,
úkryt jí poskytne i kořen.

Od nozder tmavý pruh se jí táhne,
k úrovni boků až on dosáhne.
Vajíčka vypouští v chomáčcích z těla,
vylíhnout by se brzy měla.

Klokan rudooký

12. února 2013 v 11:30 | Surikata |  Básně
Já jsem ale kus,
vejčitý mám trus.
A můj chvost?
Dlouhý dost.

Na břiše mám kapsu,
spásu od kolapsu.
Mládě je tam v bezpečí,
dokud z vaku neskočí.

Tlapy mají černou barvu,
skáču jimi pro potravu.
Spásám podrost, taky keře,
i k vřesu si najdu dveře.

Nejsem striktně nočním tvorem,
hledám křoví různých forem.
A když potom zabřeznu,
jedno mládě mám v březnu.

Veverka obecná

12. února 2013 v 11:27 | Surikata |  Básně
Lehce jako rebelka
skáče z keře na strom
zrzavoučká veverka,
nebo černá jak Rom.

Spodinu má ale bílou,
kožich v zimě šedavý.
Oháňku má roztomilou
a žaludek všežravý.

Štětinky jí trčí z uší,
ocas drží stabilitu.
Nebezpečí hned vytuší
na vcholku svého bytu.

Staví si tam hnízdo z listí,
větví v koruně.
Ocas poslušně ji jistí
jako na vojně.

Zmije je čůza

11. února 2013 v 13:29 | Surikata |  Básně
Moc dobře si pamatuji na ten den,
kdy jsem byl brutálně napaden.
Kdo mohl tušit, že ta zmije
ukousne mi kus mého chuje.

Vzpomínám na to s jiskrou v oku,
rád bych ji taky kous' do rozkroku.
Co bych jí ale rozkousal?
Copak tam má, co měl jsem já!?

Jsem na ni ale naštvaný.
Bez něj jsem prostě nahraný.
Čím budu kropit květiny?
Jsem člověkem jen z pětiny.

Ten můj byl prostě úžasný.
Velký a... zkrátka překrásný.
Nyní mi zůstalo jen to druhé.
K čemu mi to teďka bude?

Mlok skvrnitý

11. února 2013 v 8:32 | Surikata |  Básně
Já jsem malý salamandr
milující jezy,
na hlavě mám jak skafandr
granulární žlázy.

Černožlutým zabarvením
děsím predátory,
jedem v žlázách obsaženým
končím jejich story.

Čtyřicet let samotářsky
trávím pod kládami,
jen v období mločí lásky
nejsou mloci sami.

Svišť horský

11. února 2013 v 8:15 | Surikata |  Básně
Krátké nohy, dlouhá hlava,
malé uši.
Na skalní mys rád sedává
a moc mu to tam sluší.

Srst šedá a zrzatá
a černá špička chvostu.
Noru má jak ze zlata
skrytou v travním porostu.

Marmota marmota
neví, co je samota.
S kolonií dobře plyne
život tady na pastvině.

Marmota marmota
ostrý hvizd z úst vymotá.
V úrovni skal potom směle
hvízdá svišť na nepřítele.

Živí se jen vegetací,
rád se povaluje.
Zimu tráví hibernací
pod ochranou sluje.

Jen když zima přižene se,
neslyšíme hvizd.
Na jaře zas vypraví se
na vyhlídku svišť.

Na horských pastvinách
s hojností skal
mlsá si v travinách
svišť horský dál.