Listopad 2013

Malý krk

25. listopadu 2013 v 19:59 | Surikata |  Témata týdne
Píšu e-mail své lékařce. Obvyklým způsobem líčím, jak se mi na krku vytvořila vystouplá cévní uzlina, důsledek nastuzení. Požaduji omluvenku. Doplňuji, že jsem to vyležela a už je mi dobře. Nemohu si však neodpustit připojit k suchému, neumělému konstatování i něco poetičtějšího:

Na východním obzoru
stál malý krk v pozoru.
Jitřní slunko nepálí,
zabalil se do šály.

Kde se vzal, tu se vzal,
na tom krčku uzlík vlál.
Jen o teplo mu šlo v zásadě
a pak zmizel na západě.

Ne, přátelé, tohle není provokace, to se zase ozvala má fantazie. :)
Svou lékařku rozhodně provokovat nebudu, potřebuju přece tu omluvenku. :)

Další historický komix

18. listopadu 2013 v 20:15 | Surikata |  Komixy

Western krížovka

3. listopadu 2013 v 11:58 | Surikata |  Soutěže
Rýchlo vylúšti túto krížovku a vyhraj!

_ _ _ _ _ strelná zbraň
_ _ _ _ _ _kovboj na koni
_ _ _ _ nástroj pre kovboja
_ _ _ _ pištole
_ _ _ _ _ _ symbol šerifa
_ _ _ _ _ _ _ _ práce s lasom
_ _ _ _ _ _ kovbojův zaměstnavatel
_ _ _ _ _ _ _ _ zradca šerifa


Nu, vieš tajničku? Napíš ju do komentárov a vyhraj ...

No tak rob! Ponáhľaj sa! Pohni sa!

Tak už to máš?

To je doba!

No šup!

Máš to?

Tak či si prvý, vyhráš ...

pekný hovno. : P

Krížovka je len pre pobavenie. Ziadne odmeny. : D

Prvé dobrodružstvo třináctičlenného konského stáda

1. listopadu 2013 v 11:13 | Surikata |  Témata týdne
Do kraja vstúpilo jar, ktoré všetci túžobne vyhľadávali. Ľadoborca ​​z riek hlemýžďovitě rozpúšťali, miznúci ruka v ruke so snehom. Z rozblácených polí stekali potoky snehové vody, aby sa u ľudských sídiel troskotali a stočili do kanalizácií. Vzduch bol nasýtený tesktná vôňou rozkvitajúcich snežienok a oblohu križovali zhluky čiernobielych lastovičiek, ktoré pritiahli z krajín večného tepla.
Jar! Ako ľúbeznej to slovo! Čas, kedy všetko začína pučať! Bujnieť! Doba, kedy sa rodia noví príslušníci rovnakého rodu, rovnakých vlastností, rovnaké krvi!
A v tej dobe, kedy do kraja Vstrčil svoje hrejivé lúče prvé jarné slniečko, poznalo svetlo sveta aj biele, huňaté žriebä, celé po matke: Čierna vlnitá hriva sa pohupovala po stranách, ako sa malý koníček tešil zo života, cupitaje bujaro v maminom boxe , a ržání malo rovnaké zafarbenie ako to Kobylin. Povaha toho zvieraťa bola ušľachtilá ako matkinho a oči malo to zvieratko rovnako láskavé ako biela kobylka a vlastne celé to bola kópia kobyly hnedka, len avšak v inom meradle.
Rufus - tak sa žriebä volalo - rástol a mocnel ao dva roky neskôr si už sám hľadal potravu vo vzdialených končinách tunajšej lokality. Cosi neidentifikovateľného stále nútilo Rúfusa opúšťať bezpečie svojho domova, organizovať rannú vychádzky do voľnej prírody, kam zvyčajne bral aj svoju matku kobylu, a vracať sa za purpurového súmraku - na spanie. Spravidla nikdy ich na ceste nesprevádzal otec; neprejavoval valného záujmu, a tak Rufus čoskoro zanechal márnych pokusov ho prehovárať.
Jedného dňa, koncom jari, tretieho jari Rúfusove života, mal však Rufusův otec obzvlášť dobrú náladu, pretože sám vyzval Rúfusa aj jeho mamičku a ostatné kone, aby sa vydali za veľkým dobrodružstvom. Kone súhlasili a Rufus s mamičkou boli obzvlášť nadšení. Čo tajuplného je tam očakáva? Prečo je zrazu tak ochotný? Kam ich chce otecko dokáže pomôcť dostať? Prečo práve dnes a nie inokedy Rufusův otecko požaduje, aby sa tam vypravili? Kôň však nič nepovedal napred, rozprával len to svoje:,, Uvidíte, uvidíte. "Čaká vás dobrodružstvo, aké ste ešte nikdy nezažili!" A všetci sa na neznáme dobrodružstvo tešili, najviac samozrejme Rufus.
Bola to streda, kedy sa desať koní s Rúfusom a jeho mamičkou a oteckom vydalo na to lákavé dobrodružstvo, ktetré im viac ako týždeň Rufusův otecko Leo sľuboval. Ten vláčil v ňufáku čiasi tašku, ktovie čím nadžganú. Len on to vedel, Rufusův otecko Leo, ale počas cesty neukázal nič, čo v igelitke mal. Aký on to bol tajnostkár! A predsa to bol on, kto desiatich koňom, svojmu synovi Rufus a jeho mamičke Hnědce urobil život vzrušujúci, plný dobrodružných chvíľ.
Ako išli lesy, kopcami a rôznymi roklinami, tvorili trinásťčlennej stádo, ktoré viedol šikovný a silný kôň, ktorý bol pri ceste vždy pár metrov pred ostatnými. Ostatné kone si zatiaľ zvykli rodičom bieleho žriebäťa tykať, takže už to boli skôr kamaráti alebo priatelia, ako susedia v boxoch na ich hospodárstva.
A tu zrazu sa Leo v malom údolí zastavil, aby počkal na svoje stádočko, a keď bolo všetkých trinásť koní pohromade, udivený tak náhlym správaním Náčelníka Lea, ako mu začali hovoriť, Leo zvoľna prehovoril:,, Stádo, počúvajte mne. Chcel by som vám niekoho predstaviť, ale nesmiete sa ho vydesiť. Kto z vás sa ho vydesí, nebude už za svoju zbabelosť patriť nášmu stádu, a neprežije preto dobrodružstvo, ktoré je mne i vám a vôbec celému nášmu stádu tak nablízku. "
,, Nie si ty náhodou prorok? "Ozval sa jeden z koní, ktorému hovorili Čip.
,, Nie som, ale chcem vám jedného ukázať, "udivil stádo Náčelník Leo.,, Hneď ho privediem." Pri tých slovách odcválal kamsi do hlbín rokliny, kde chvíľu pobudol, jeho cval bol však tej sily, že sa v okamihu objavil staré.
Nikoho so sebou ale nemal. Len sa z neho stal škaredý kôň. Niekto mu ušpinil pleca uhlím, ktoré, ako stádo pochopilo, mal vo svojej igelitke. Bol zakrvavený po celom tele a smrdel akúsi tekutinou. Na svoje predtým čisté, teraz od krvi červene škaredé hlave mal nasadený smradľavý kýbeľ, vyvaľkaný v blate. Bol ticho. Nič nehovoril. Všetci ho ľutovali, ale nikto neutekal a ani sa nevystrašila. Boli to správna koňovej. Čo sa ale Leovi stalo? Hovoril predsa, že privedie nejakého proroka. Prečo to teda neurobí? A prečo je miesto toho v tak všelijakom ohyzdnom stave?
"Čo sa ti stalo?" Spýtal sa jemným hlasom Ripčín, ktorý bol pripravený neutéct, aj keby sa Leo premenil v dinosaura. Ani nikto iný nemal zrovna v pláne vziať nohy na plecia. Všetci napäto čakali, čo Náčelník odpovie. Ten tiež hneď odvetil svojím ušľachtilým hlasom:
"Mne sa nestalo nič, moje milé stádo. Ale vám sa niečo stalo. Alebo nie vám, ale z vás sa niečo stalo. "
Všetci sa po sebe pozreli.
"Vyzeráme ako vždy!" Zvolal Jaloun, jeden z najrýchlejších koní celého statku.
"Nehovorím tiež, že sa z vás stalo niečo hrozné," upokojil stádo Náčelník Leo. "Práve naopak! Podľa terajšej príhody vidím, že sú z vás kobyla a žriebätá nebojácna, odvážna a neohrozená. Buďte takí vždy, nechcite byť zbabelých zo strachu a pokroutkami, ako je väčšina iných zvierat alebo ľudí. Snažte sa byť správnymi koňmi. A odvaha je jednou z mnohých vlastností správneho koňa. Urobili ste mi hmotnú radosť, že ste neutiekli. Mne sa tiež ani nič nestalo, nikto mi nič zlé neurobil. Urobil som si to sám. A tá krv, tá nie je naozajstná! Je to len farba na natieranie. Všetko som robil tam a robil som to sám. Nikto mi to neurobil. "
"A svoje pomôcky si vláčil v tej igelitovej taške," hádal kôň menom Felix.
"Áno, prikývol Náčelník," keby som vám tie veci ukázal, bolo by všetko skazil. "
"Bolo to od teba pekné, čo si pre nás urobil, Náčelník. A sám si správnym koňom, keď sa neštítíš toho, čo na sebe máš, "povedala hnedka uznanlivo. Aj všetci ostatní súhlasili s tým, čo hnedka povedala. Každý bol nadšený tým dobrodružstvom, ktoré ich ovládlo.
"A predsa to nemusí byť dobrodružstvo jediné, ktoré sa odohráva mimo statok," pokračoval Rufusův otecko. "Takýchto ciest môžeme vykonať viac a ja by som vždy na každú budúci privolal ďalšie zážitky! Chcete? "
Zbor dvanástich konských hlasov sa rozľahol krajom, ako volali: "Áno, chceme! Hip, hip, hurá ... "
A hnedka, hoci bola už dospelú Kobylou, vrátila sa svojimi úvahami do dôb, kedy mala rovnako rokov ako týchto jedenásť žriebät, ktoré sú členmi náčelníkovej stáda, do ktorého sa radí aj ona, hnedka. Nevadilo jej, že sa bude podieľať na niečom, čo je určené koňom veku mláďaťa, naopak sa do toho celého príbehu vžila, ako by mala rovnaký vek ako oni.
"A teraz si poďme zaplávať!" Zvolal veliteľ ostro a viedol ich v tá posvätné miesta, do zasľúbenej Netvorovy rokliny. Bolo tu priesvitné jazierko a v ňom záhadný ostrovček. Tu im potom vymýšľal preteky a vodnej zábavy, o ktorých sa im ani vo sne nesnívalo.
Keď zo seba počal zmývať náter, Cipirín k nemu hlučne prebrodil. "Pomôžem ti," predniesol, a všetci k nemu pribehli, aby nezostali pozadu.
Potom sa výprava vrátila späť na statok a to bol koniec onoho pamätného dňa, keď sa v dvanástich konských dušiach ozvala túžba prežiť dobrodružstvo, ktorá pre nich pripraví ich Náčelník Leo.
A bol to práve Rufus, kto sa zapríčinil o túto báječnú výpravu, ktorá sa pre nich obetoval naplánovať jeho otec Leo. On, Rufus, to bol, kto také výskumné cesty toľko zbožňoval ...
A predsa to bol len začiatok všetkého ďalšieho, takéto podobné cesty sa budú podľa náčelníkovej reči opakovať!

První dobrodružství třináctičlenného koňského stáda

1. listopadu 2013 v 10:44 | Surikata |  Povídky
Do kraje vstoupilo jaro, které všichni toužebně vyhledávali. Ledoborce z řek hlemýžďovitě roztávaly, mizíce ruku v ruce se sněhem. Z rozblácených polí stékaly potoky sněhové vody, aby se u lidských sídel tříštily a stočily do kanalizací. Vzduch byl nasycen tklivou vůní rozkvétajících sněženek a oblohu křižovaly shluky černobílých vlaštovek, které přitáhly z krajin věčného tepla.
Jaro! Jak líbezné to slovo! Čas, kdy všechno počíná pučet! Bujet! Doba, kdy se rodí noví příslušníci stejného rodu, stejných vlastností, stejné krve!
A v té době, kdy do kraje vstrčilo své hřejivé paprsky první jarní sluníčko, poznalo světlo světa i bílé, huňaté hříbě, celé po matce: Černá vlnitá hříva se pohupovala po stranách, jak se malý koníček těšil ze života, cupitaje bujaře v mámině boxu, a ržání mělo stejné zabarvení jako to kobylino. Povaha toho zvířete byla ušlechtilá jako matčina a oči mělo to zvířátko stejně laskavé jako bílá kobylka a vlastně celé to byla kopie klisny Hnědky, jen ovšem v jiném měřítku.
Rufus - tak se hříbě jmenovalo - rostl a sílil a o dva roky později si již sám hledal potravu ve vzdálených končinách zdejší lokality. Cosi neidentifikovatelného stále nutilo Rufuse opouštět bezpečí svého domova, pořádat jitřní vycházky do volné přírody, kam obvykle bral i svou matku klisnu, a vracet se za purpurového soumraku - na spaní. Zpravidla nikdy je na cestě nedoprovázel otec; neprojevoval valného zájmu, a tak Rufus brzy zanechal marných pokusů ho přemlouvat.
Jednoho dne, koncem jara, třetího jara Rufusova života, měl však Rufusův otec obzvlášť dobrou náladu, protože sám vyzval Rufuse i jeho maminku a ostatní koně, aby se vydali za velikým dobrodružstvím. Koně souhlasili a Rufus s maminkou byli zvláště nadšeni. Co tajuplného je tam očekává? Proč je najednou tak ochotný? Kam je chce tatínek dovésti? Proč právě dnes a ne jindy Rufusův tatínek požaduje, aby se tam vypravili? Kůň však nic neřekl napřed, povídal jen to své: ,,Uvidíte, uvidíte." Čeká vás dobrodružství, jaké jste ještě nikdy nezažili!" A všichni se na neznámé dobrodružství těšili, nejvíce samozřejmě Rufus.
Byla to středa, kdy se deset koní s Rufusem a jeho maminkou a tatínkem vydalo na to lákavé dobrodružství, ktetré jim více než týden Rufusův tatínek Leo sliboval. Ten vláčel v čumáku čísi tašku, kdoví čím napěchovanou. Jen on to věděl, Rufusův tatínek Leo, ale během cesty neukázal nic, co v igelitce měl. Jaký on to byl tajnůstkář! A přece to byl on, kdo deseti koním, svému synu Rufusovi a jeho mamince Hnědce udělal život vzrušující, plný dobrodružných chvil.
Jak šli lesy, kopci a různými roklemi, tvořili třináctičlenné stádo, které vedl chytrý a silný kůň, jenž byl při cestě vždy pár metrů před ostatními. Ostatní koně si zatím zvykli rodičům bílého hříběte tykat, takže už to byli spíše kamarádi nebo přátelé, než sousedé v boxech na jejich hospodářství.
A tu najednou se Leo v malém údolíčku zastavil, aby počkal na své stádečko, a když bylo všech třináct koní pohromadě, udiveno tak náhlým chováním Náčelníka Lea, jak mu začali říkat, Leo zvolna promluvil: ,,Stádo, poslouchejte mně. Chtěl bych vám někoho představit, ale nesmíte se ho vyděsit. Kdo z vás se ho vyděsí, nebude už za svou zbabělost náležet našemu stádu, a neprožije proto dobrodružství, které je mně i vám a vůbec celému našemu stádu tak nablízku."
,,Nejsi ty náhodou prorok?" užasl jeden z koní, kterému říkali Čip.
,,Nejsem, ale chci vám jednoho ukázat," udivil stádo Náčelník Leo. ,,Hned ho přivedu." Při těch slovech odcválal kamsi do hlubin rokle, kde chvíli pobyl, jeho cval byl však té síly, že se v mžiku objevil zpátky.
Nikoho s sebou ale neměl. Jen se z něho stal ošklivý kůň. Někdo mu ušpinil plece uhlím, které, jak stádo pochopilo, měl ve své igelitce. Byl zakrvácený po celém těle a smrděl jakousi tekutinou. Na své dříve čisté, teď od krve červeně ošklivé hlavě měl nasazen smradlavý kýbl, vyválený v blátě. Byl zticha. Nic neříkal. Všichni ho litovali, ale nikdo neutíkal a ani se nevyděsil. Byli to správní koňové. Co se ale Leovi stalo? Říkal přece, že přivede nějakého proroka. Proč to tedy neudělá? A proč je místo toho v tak ohyzdném stavu?
"Co se ti stalo?" zeptal se jemným hlasem Ripčín, který byl připraven neutéct, i kdyby se Leo proměnil v dinosaura. Ani nikdo jiný neměl zrovna v plánu vzít nohy na ramena. Všichni napjatě čekali, co Náčelník odpoví. Ten také hned odvětil svým ušlechtilým hlasem:
"Mně se nestalo nic, moje milé stádo. Ale vám se něco stalo. Nebo ne vám, ale z vás se něco stalo."
Všichni se po sobě podívali.
"Vypadáme jako vždycky!" zvolal Jaloun, jeden z nejrychlejších koní celého statku.
"Neříkám také, že se z vás stalo něco hrozného," uklidnil stádo Náčelník Leo. "Právě naopak! Podle nynější příhody vidím, že jsou z vás klisna a hříbata nebojácná, odvážná a neohrožená. Buďte takoví vždycky, nechtějte být strašpytly a pokroutkami, jako je většina jiných zvířat nebo lidí. Snažte se být správnými koňmi. A odvaha je jednou z mnoha vlastností správného koně. Udělali jste mi hmotnou radost, že jste neutekli. Mně se také ani nic nestalo, nikdo mi nic špatného neudělal. Udělal jsem si to sám. A ta krev, ta není opravdivá! Je to jen barva na natírání. Všechno jsem dělal tam a dělal jsem to sám. Nikdo mi to neudělal."
"A své pomůcky jsi vláčel v té igelitové tašce," hádal kůň jménem Felix.
"Ano, přikývl Náčelník, "kdybych vám ty věci ukázal, bylo by vše zkaženo."
"Bylo to od tebe hezké, co jsi pro nás udělal, Náčelníku. A sám jsi správným koněm, když se neštítíš toho, co na sobě máš," řekla Hnědka uznale. I všichni ostatní souhlasili s tím, co Hnědka řekla. Každý byl nadšen tím dobrodružstvím, které je ovládlo.
"A přece to nemusí být dobrodružství jediné, které se odehrává mimo statek," pokračoval Rufusův tatínek. "Takových cest můžeme vykonat více a já bych vždy na každou příští přivolal další zážitky! Chcete?"
Sbor dvanácti koňských hlasů se rozlehl krajem, jak volali: "Ano, chceme! Hip, hip, hurá…"
A Hnědka, ač byla již dospělou kobylou, vrátila se svými úvahami do dob, kdy měla stejně let jako těchto jedenáct hříbat, která jsou členy Náčelníkova stáda, do něhož se řadí i ona, Hnědka. Nevadilo jí, že se bude podílet na něčem, co je určeno koním věku mláděte, naopak se do toho celého příběhu vžila, jako by měla stejný věk jako oni.
"A teď si pojďme zaplavat!" zvolal velitel ostře a vedl je v ta posvátná místa, do zaslíbené Netvorovy rokle. Bylo zde průsvitné jezírko a v něm záhadný ostrůvek. Zde jim pak vymýšlel závody a vodní zábavy, o kterých se jim ani ve snu nezdálo.
Když ze sebe počal smývat nátěr, Cipirín k němu hlučně přebrodil. "Pomůžu ti," pronesl, a všichni k němu přispěchali, aby nezůstali pozadu.
Pak se výprava vrátila zpět na statek a to byl konec onoho památného dne, kdy se ve dvanácti koňských duších ozvala touha prožít dobrodružství, která pro ně připraví jejich Náčelník Leo.
A byl to právě Rufus, kdo se zapříčinil o tuto báječnou výpravu, jež se pro ně obětoval naplánovat jeho otec Leo. On, Rufus, to byl, kdo takové výzkumné cesty tolik zbožňoval…
A přece to byl jen začátek všeho dalšího, takovéhle podobné cesty se budou podle Náčelníkovy řeči opakovat!