Prosinec 2013

Slunce v duši

31. prosince 2013 v 16:58 | Surikata |  Povídky
K vytvoření tohoto westernu mně inspiroval pan Zane Grey a jeho geniálně sestavené popisy krajiny.


Daleko za ostrými výběžky hor mizelo sluneční světlo na západním horizontu, ale v duši Pierra Brownera slunce dosud plálo. Nic nemohlo zhasit jeho teplý žár, nic nemohlo sfouknout ten hřejivý svit! Pierrova duše byla vyrovnaná jako purpur šalvěje posypaná šerem, chvěla se větrem mírnosti a klidu záplav po stepi šinoucích se květů šalvěje.
Tento muž se neuměl zlobit na druhé. Tento muž lál vždycky jen sám sobě. Jeho sebevláda dosahovala hřbetů Mount McKinleyu, nejvyšších v celé Severní Americe, jehož monumentální štíty se povznášely přes šarlatové, sálající stěny do rozverných, nikde nekončících zákoutí nebeské kolosálnosti, a jeho srdce planulo dobrotou jako ty ohnivé stěny.
Slunce v duši, tak říkali mu indiáni. Jeho sebevláda dosahovala hřbetů Mount McKinleyu, jehož štíty se povznášely přes krvavě rudé, hořící stěny až do odlehlých, vzdálených zákoutí té nejsmaragdovější, nejohromnější nebeské výše, a jeho srdce hořelo dobrotou jako ty planoucí stěny.
Slunce v duši, tak říkali mu indiáni. A ,,Ty moje sluníčko" bylo láskyplné oslovení jeho milující ženy. Jazyk měl vlastnosti slunečního paprsku. Líbal-li, pak to dělal se zapálením tak vroucím, že ani nitro toho druhého nezůstalo potemněno.
Domnívat se, že na něj dopadly chmury a hněv jako šero na stále méně viditelné pahorky, by bylo nemyslitelné. Pierre svůj odchod z ranče Johnovi neměl za zlé a odplul stejně rychle jako to slunce za útesy. Věděl, že John Blizzard sám je na tom s penězi dost bídně. A nemít z čeho platit své honáky je to nejhorší, co může pěstitele hospodářského dobytka potkat. Veškerá oblaka zlosti putovala pouze v mysli nadpozemské a s nimi odplouvala i jeho honácká kariéra.
Nebyl to důvod k panice. V záloze mu zůstával jeho srub na severu, kde bude klást pasti s otrávenými návnadami a pokračovat tak ve své předchozí profesi, přerušené po nehodě v peřejích. A bude-li mít i osud slunce v duši, vydělá si možná dokonce víc než na Blizzardově ranči. Nic, zhola nic nemohlo vyhnat slunce z Pierrovy duše.
Pierre přitáhl otěže. Zelený soumrak odkryl postavu jezdce spěchajícího sem od severu. Pospíchal od hor vytrvalým cvalem. Pierre seskočil s koně a namířil svůj pohled k neznámému.
Cizí jezdec působil již z dálky dojmem drobného, zde na Západě se pravděpodobně špatně orientujícího muže. Ramena na tenkém trupu byla až dětsky skleslá, nevyvinutá a křehká a tam, kde se mělo vypínat svalstvo obřích rozměrů, se jen schlíple a neboze úžily malé nedlouhé šlachy, téměř neviditelné. Jak to bylo nezvyklé proti mohutným, širokým a vytáhlým pahorkům tam vpředu!
Tento cválající greenhorn překvapil Pierra ještě podruhé, když uvolnil z pásu svých ošoupaných manšestrových kalhot nezářivou, opotřebovanou pistoli ráže 45 a její zlověstnou, poškrábanou hlaveň namířil na kovboje s ostře vysokým zvoláním: ,,Ani hnout, cizinče!"
,,Krásný soumrak," řekl mírně cowboy s ohledem na skaliska, zahalená smaragdovým mlžením. Mohutné paže vztyčil k nebi, na němž vše žhnulo.
,,Je nádherný," připustil hubeňour a jeho hlas měl výšku hřebenu hory.
Bývalý kovboj se rozmluvil: ,,Seskočte s koně a pohleďte se mnou na krásy tohoto divokého kraje! Nevím, co jste zač, ani kam vedou vaše odvážné kroky, vlastně kroky vašeho bělouše. Pohleďte ale, mladý jinochu: navrhuji vám toto: Pojeďte se mnou! Do kraje divokých koní a šalvějových vrchů, do krajin rozlehlých kaňonů a ještě dál. Tam, kde žhavé slunce Mexika spálí všechnu špatnost na uhel. A všude kolem sladké vytí vlčích smeček, kojotů a dunění bizonů! Parde, líbíte se mi svou odvahou a zamlouváte se mi velmi pro tento podnik. Můžete se mnou lovit kožešiny a..."
,,Ticho!" přerušil ho mládenec sopránem. ,,Nějak hodně jste se mi rozpovídal. To je sice pěkné, zvát mě do své party tam k té šalvěji... Moc pěkné, když vás neznám a vidím vás dnes poprvé. Bohužel mívám tu špatnou vlastnost, že soudím lidi na první pohled. A pohled na cizince, chtějivšího ukrýt svou existenci v horách, daleko od všeho světa, mi udává jediný důvod: prcháte před provazem!"
Honák se na muže zahleděl s upřímným výrazem. ,,Hm!" zabručel. ,,Něco na tom pravdy bude," dodal zachmuřeně.
,,Hm!" pronesl cizinec významně. ,,Věděla jsem, že se nepletu!"
,,Věděla," protáhl cowboy mechanicky. ,,Věděla!" zvolal teď Pierre v náhlém uvědomění. ,,Jste žena! Proto ta křehkost a nadutost!"
,,Nadutost!" vzkypěla žena, vykročila prudce k němu a širák jí při tomto pohybu sletěl z temene. ,,To jste tedy nevyjádřil dobře, vy kajícný lovče kožešin. Urazil jste mě - a já - já bych vás měla zastřelit. Ale ušetřím vás ve prospěch nějaké nenaduté slečny, která se do vás jistě zamiluje a bude uctívat vaše skryté přednosti. Nuže - jste volný. Jeďte si ke svým bizonům."
Teprve teď spatřil tu smělou, cílevědomou osobnost z bezprostřední blízkosti. Měla čokoládové, pronikavé oči obdařené bystrým důvtipem. To všechno ovšem poznal Pierre až zblízka, když byl nucen přihlížet spalujícímu pohledu pronikavě hnědých očí překrásné dívky, která se vyklubala ze štíhlého cowboye. Její baculaté tváře byly zrůžovělé jeho přítomností a to bylo taky vše, co z ní bylo vidět. Šeřilo se čím dál více.
Orlí zorničky toho květu se roztáhly netrpělivostí, jak na něj zavyla: ,,No tak kuš!"
Pierre měl v těle takovou divočinu, jako byla ta u šalvějových vrchů, a jeho srdce zasáhlo hromobití.
Ani teď Slunce v duši nespouštěl své svalnaté, větrem ošlehané ruce ze svislé poddajné polohy. Když odpovídal, jeho oči se do ní obdivně zabodly. ,,Jste poctivá mladá šibalka. Nevím, co jste zač, ale máte slunce v duši. I když se skrýváte v mužském obleku." Významně přimhouřil obě oči a jeho krásné, plné rty se mírně zvlnily.
Pochopila jeho narážku na záludnost a ušklíbla se: ,,Jste velebný honec a nebudu vyšetřovat, proč se chcete ukrýt v horách. Jedno je však jisté: máte k tomu sakra důvod! Vy, takové slunce v duši. Hodně štěstí v tom purpuru stepi!" Zasula hlaveň bouchačky do pouzdra z kůže, shýbla se pro spadlé sombrero, vsedla na koně a stejně rychle jako přijela i odjela. Byl to impozantní pohled v tom západu slunce.
Hezký cowboy z Blizzardova ranče hleděl tím směrem ještě dlouho poté, co definitivně zmizela za lemem lesa. Nespustil své ruce zhůry dříve, dokud neutichly poslední kroky jezdcova oře. Hle, jak smělá žena to tu před ním v dálce stála! Divočejší, ale kuráž má a oděla-li by se do ženských šatů a nehanbila se za svou ženskost, byla by to jistě žena k popukání!
,,A jak přísně se tvářila! Rozhodně není zelenáč," prohodil sám k sobě. ,,Rozhodně není zeleným soumrakem...!"

Rébusy

28. prosince 2013 v 8:41 | Surikata |  Básně
Luštění

Luštění je skvělá věc,
křížovka i jiné taje.
Nebude ho nikdy konec,
když to kouzlo neroztaje.

Sudoku

Stačí zvednout ruku,
a máme tu sudoku.
Dělám si však legraci,
nezapomínejme na práci.

Najdeme ho v časopisech,
v novinách a dalších spisech.
Luštíme ho na zastávce v sedě,
pozor, ať nám autobus neujede!


Jsou to jenom básničky z mých dětských let. Psalo to dítě dětem. Nebo spíš dítěti, ale na tom nezáleží.

Estráda v restauraci

25. prosince 2013 v 18:46 | Surikata |  Povídky
Venku

Jana: Ahoj Petře. Co kdybychom šli někam na večeři?
Petr: Čus. Nojo. Tak teda někam pojď, no.
Jana: Tak půjdeme třeba do této restaurace U Tří piv. Proč neotevřeš?
Petr: Já? Ty to neumíš?
Jana: Tak otevřeš?
Petr: Nojo. (otevře)
Jana: Počkej. Já mám jít první.
Petr: Vždyť je to jedno. Ale když chceš jít první, jdi si.

Uvnitř

Jana: Proč mi neodsuneš židli a nesvlékneš kabát?
Petr: Hergot, neotravuj pořád. Ještě jsem si nesundal ani ten svůj.
Jana: Prosim tě, co si o nás pomyslej' lidi?
Petr: Ať si myslí, co chtěj', blbci. (sundá si kabát a sedne si)
Jana: Takže mi to neuděláš.
Petr: Ježiš, tak počkej na doma! Tady ti to nebudu dělat před lidma!
Jana (poté, co si sundala kabát a odsunula židli): Tak zavolej číšníka, Petře. Proč ho nezavoláš?
Petr: A to ho nemůžeš zavolat sama? Keců máš dost.
Jana (zvedne ruku): Číšník?
číšník: Ano? (přijde k nim) Tak co to bude?
Jana: Tak co si třeba dáme, Petře?
Petr: Dej si, co chceš, ale já chci špagety.
Jana: Dobrá. Dvakrát špagety, číšníku.
číšník: Jak si přejete. (odejde a přinese je)
Petr (rozmrzele): No to je dost!
číšník: Dobrou chuť!
Jana: Děkujeme (číšník odejde a oni jedí)
Jana: Pozor, padá ti to po zemi!
Petr: No a co. Voni si to ukliděj'.
číšník (přijde s účtem)
Jana: Rychle pryč! (prudce vstane, odstrčí Petra od stolu a táhne ho pryč)
číšník: Stůjte! Okamžitě se zastavte!
Jana: Až naprší a uschne. Tůdle! (udělá dlouhý nos a zprudka bouchne dveřmi)

Doma

Petr: Co tě to popadlo, sakra!
Jana: Zapomněla jsem doma prachy. Promiň, Petře.
Petr: Ty teda děláš vostudu. Jsem to moh' zaplatit já.
Jana: A proč bys měl? Já tě zvala.
Petr:Ježiš marja, ty seš tak navedená! Tak radši vyvedeš estrádu! Pro Krista Pána, koho jsem si to našel!
Jana: Tak už se nezlob, drahoušku. Máme dobrou výhodu: Najedli jsme se zadarmo!
Petr: Kdybych věděl, jakou paseku vykácíš, seděl bych radši za humny. A to ti je jedno, že ten číšník má taky dobrou výhodu!?
Jana (udiveně): Jakou?
Petr: Nebude mu zima jako nám teď.
Jana (jásavě): V tom případě jsme vyrovnáni! On má naše kabáty a my mu už nemusíme zaplatit. Všechno je v pohodě, lásko. Koupíme si jiné kabáty a pro ty bývalé se už nikdy nevrátíme a taky do té restaurace už nikdy nepůjdeme!

Fejodr, lidožrout a krvavé stavby

21. prosince 2013 v 21:34 | Surikata |  Horory
Jaké vztahy pojí tyto tři odlišné pojmy? Čtěte můj starý horor a dozvíte se.

Nevěřili byste, jak podivný člověk to byl, ten spisovatel. Říkalo se o něm, že chodí s kudlou zabodlou v hrudi. Občas z něho vypadla nesouvislá slova. Kdosi ho přistihl, jak pojídá lidi. Své vrstevníky doháněl k šílenství. A přesto to byl slavný spisovatel. Proč? Při své zotavovací cestě do Egypta se chtěl inspirovat k sepsání hrůzunahánějícího hororu. Místo toho sám prožil děsivý horor a obrovská vlna popularity se stáhla okolo něho.
Spisovatel neměl nehty (jen maso s krví) a už tím si zajistil jistou odpudivost. Aby to na něm nebylo znát, nosil den co den na rukách černé rukavice, pod nimiž své nechutné tajemství skrýval. Rodiče již neměl, zemřeli na rakovinu a nikdy se nedozvěděli, že jejich syn nemá nehty, neboť od narození vypadal zcela normálně. Těch málo lidí, co vědělo o spisovatelově beznehtosti, nemělo však ani potuchy o tom, jakým způsobem o nehty přišel, vždycky jim odpovídal vyhýbavě a nad míru rozhořčeně. Točilo se kolem něho mnoho záhad a nikdo si nebyl přesně jist pravdou.
Eduardovi bylo devatenáct let. Při letmém pohledu na něj pokládali byste ho za obyčejného člověka, jakých jsou všude sta tisíce. Ovšem věnovali-li byste mu pronikavější pohled, váš zrak by zcela jistě sklouzl k těm černým bavlněným rukavicím a jestliže byste ho znali ještě osobněji, začalo by vám být divně u srdce.
Když Eduard Kudla přiletěl do Egypta, ohromilo ho už, v jak děsivém stavu se tam ty gigantické pyramidy nacházely. Celé se v podstatě topily v krvi. Rudě zbarvenou tekutinou byly stavby pokryty vně i zevně. Při západu slunce to vypadalo ještě hrozivěji. Stále intenzivnější tma snášející se na kraj ještě podtrhávala hrůzu vycházející z těch budov postavených Egypťany.
,,Hej, co se to děje s těmi pyramidami?" houkl na člověka, který mluvil česky a čučel opodál.
,,A co s nima je?" opáčil mrzutě Čech.
,,Proč jsou zbarvené doruda?"
,,Jste barvoslepý!?" rozčílil se Eduardův krajan. ,,Vždyť jsou v pořádku! Jděte si dělat blázny z někoho jiného!" Naštval se a vztekle odcházel pryč.
,,Tak jsem blbec já nebo on?" zamumlal devatenáctiletý spisovatel. ,, Stavby jsou naprosto jistě zřetelně červené. Přesto se pro jistotu štípnu do ruky." Zmáčkl v prstech kůži z paže, ale neprocitnul.
,,Dobře, když nespím a nezdá se mi to, tak si na tu krev alespoň sáhnu."
Popošel až k jedné z pyramid a položil na ni pravou ruku. Když svou dlaň odvrátil, nebyla od krve.
,,Tak pyramidu alespoň vyfotografuji a uvidíme, kdo je blbcem."
Vytáhl z kapsy svůj digitální fotoaparát, zacílil a stiskl spoušť. Pak si svou fotku prohlédl. Ale - na fotce v aparátu byla jen obyčejná pyramida typické barvy, stejná jako každá jiná.
Eda se chtěl zeptat kolemjdoucích, ale v tu chvíli se stalo něco podivného. Z pyramidy vycházela temná postava zahalená do černého hábitu s dlouhými černými vlasy, pokryta rudě zbarvenou tekutinou.
,,Krvavá Máří," blesklo mu hlavou, neboť si teď vzpomněl na internet, kde se mu o ní před pár týdny objevily nejen informace, ale i obrázky, když tam hledal inspiraci k vytvoření hororu.
Avšak tato postava nebyla Krvavá Máří, protože prohlásila: Nejsem Krvavá Máří. Jsem něco mnohem jedinečnějšího." A zalezla opět do pyramidy.
Začalo mu být blbě u srdce. Žaludek se mu svíjel úzkostí. Co se to s ním děje? Proč je tak jiný než ostatní? Proč je tak podivný? Proč mu slezly nehty na rukách? Z jakého důvodu má halucinace? Takové otázky mu vyvstaly v mozku.
Ale copak mohl navštívit psychologa, copak ten by mu věřil, že viděl krvavou pyramidu, o níž jsou všichni nezvratně přesvědčeni, že je to docela obyčejná stavba? A jak by se asi zachoval, když by se dozvěděl, že Eduard pojídá lidi a chodí denno denně s kudlou v hrudi? Poslal by ho do blázince a to je na nic. To by mu rozhodně nepomohlo.
Hlad! Potřeboval se najíst. Musí sníst toho protivného Čecha, který mu vynadal. Doběhl ho a vrazil mu kudlu do srdce. Ne však tu kudlu ze své hrudi, vytáhnout ji z těla by pro něho byla učiněná smrt. Měl v kapse jiný nůž určený k vraždám. Naložil tělo do pytle a odešel do své chatrče.
Nehodlal se zdržovat krájením a provedl to rovnou motorovou pilou. Měl v tom praxi, vždyť tohle dělal denno denně. Snědl svou kořist do posledního sousta. Lidské maso patřilo mezi jeho nejoblíbenější pokrmy.
Chatrč, ve které hodoval, si pronajal při svém pobytu v Egyptě, a bydlel v ní pouze on sám na vlastní náklady. Byla celá ze dřeva s kamny ve světnici.
,,Tak tohle opravdu nejde! Krvavé pyramidy! Uvidíme, co mi o nich poví internet!" Sedl si k notebooku a do vyhledávače zadal: Krvavé pyramidy.
FEJODR - KRVAVÉ STAVBY - HALUCINACE. Takhle se jmenoval článek, co se tam objevil.
,,Fejodr? Co to k čertu je?" Klikl na článek a s otevřenou pusou civěl do počítače. Na stránce se objevil obrázek muže, který má v hrudi zabodlou kudlu. A nejen to. Na rukách neměl žádný nehet, nechutný výjev poskytovalo jen maso a krev na místě nehtů.
,,Trápíš se, človíčku, nad tím, co děláš?" začal text. ,,Nechápeš, proč vidíš krvavé stavby, jež neexistují, proč ti zmizely nehty na rukách, proč se z tebe stal lidožrout a proč občas proneseš nějaký ten nesmysl? Odpověď je jednoduchá: Jsi FEJODR!
Fejodrie
Fejodrie je nemoc, kterou znají jen fejodrové. Jen fejodři si o ní mohou přečíst na netu, obyčejní lidé k těmto stránkám přístup nemají. Fejodrie nepostihne jen tak kdekoho. Každému fejodrovi (a tedy i tobě) ji způsobil pródr, nadpřirozená bytost, již je potřeba usmrtit. Na světě již je okolo 50 fejodrů. Spoj se s nimi a bojuj proti zlému pródrovi! Jedině tak dosáhneš toho, abys byl zase normální.
Pródr
Pródra vytvořil ďábel. Pródr má za úkol škodit a působit tak radost satanovi. Je oblečen do černého hábitu, vlasy má krvavé a vychází občas z krvavých staveb, které jsou jeho útočištěm. Bojovat s ním lze jednoduše: něco po něm hoď! Ať už to bude cokoli, když ho tím trefíš, bude od něho pokoj. Sleduj proto ,,své" stavby a zabij pródra!"
Teď bylo Edovi jasné, co znamenala prve ta postava vycházející z pyramidy. Byl to pródr, který způsobuje lidem fejodrii a se kterým je potřeba se nemazlit.
Vypnul notebook a vypravil se k pyramidám, aby ho zavraždil. Ale zlý pródr byl na něho připraven, vyskočil střelhbitě ze stavby a uchopil tvrdě Eduardův krk, až ho uškrtil.
Chybu udělal mladý spisovatel, že se chtěl postavit tváří v tvář nebezpečnému pródrovi, místo toho, aby se spojil s ostatními fejodry a nad pródrem aby zvítězili společně.
Pródr je silný a fejodři musí být trpěliví, než se zlý pródr přemístí do jiné stavby. Teprve pak se na něho budou moci vrhnout, ale do té doby bude pródr i nadále řádit a způsobovat fejodrii dalším lidem. Dejte si bacha na takové lidi, co chodí s kudlou zabodlou v hrudi a s černými rukavicemi na rukách, jsou to podle všeho lidožrouti a při první příležitosti by vás rozřezali.