Leden 2014

Zrádce smečky

2. ledna 2014 v 19:38 | Surikata |  POVÍDKY
Pod šalvějovými vrchy hrbatícími se před bronzově rudými stěnami skalisek se popásalo stádo divokých bizonů, a jiné stádo hasilo žízeň pod vrchy ve švitořivých vodách rozkladitého alkalického potůčku, klestícím si svou cestu sosnovitým zátarasem, nad nímž se rozpínal prostor temně vyhlížejího oblouku travnaté hůrky, k vodní úžlabině strmě sestupující. Zdvíhala se vysoko nad vodou a po stranách prosperovala vytáhlými osikami, lemujícími obě její úbočí. Byla to suchá hora prostá jakékoli vegetace, kromě zvadlého býlí a zmírajících tvarů vysychajících osik, jediné opravdové zeleně mimo cedr, pnoucí se půl míle proti břehu tůňky, na straně napájejících se zvířat.

Jen se to tam hemžilo žíznivými bizony, vděčně polykajícími přehřátou valící se tekutinu, ale vlk sešlý hladem a slídící na osikovém kopci s prudkým chtíčem spolykat všechny tyto velikány, zatoulaný od smečky a s nekalým úmyslem kolem čenichající, si z toho mnoho nedělal. Kdepak taková monstrózní, nekonečná masa buvolů! Přebrodí dole pod vrchem potok, v dostatečném distancu od pijících, dvě míle od této tůňky, posečká setrvačně za cedrem, vyhlédne jeden použitelný kus a v rozhodující chvíli, kdy dojde k odlepení tohoto tvora od jeho druhů a kdy se tento nevědomky odsoudí predátorovi napospas, vlk udeří.

Bizoni si nevšímali zrádného, pomalu se šinoucího stínu po šedé, nehostinné stepi. Veškerý zájem soustředili čiré vodě, pohánějící zelenomodrý potok. Skláněli své šíje v její útroby a chlemtali ji s onou zázračnou dychtivostí, jako by nebylo nic jiného na světě. Dokázali užívat rozkoše i ze zdánlivě obyčejných, bezvýznamných událostí svého života v divočině, a to je činilo unikátními!

Predátor se odkradl na padesát yardů od tůně, kde se napájelo největší množství bizonů, a zapadl za hřmotným, ztepilým, pichlavým cedrem. Na kopec šalvějových záplav se neodvažoval. Jak snadno by se prozradil! Buvoli se dál pokojně napájeli. Tu se jeho našedlá hlava vyklonila zvídavě přes kmen, tu neukojena soustem utrousila hořkou slinu na zem.

Dravé káně přelétnuvši širý prostor stepi varovně zaječelo svou výstrahu. Když zakroužilo nízko nad vlkem samotářem, tento po něm zlostně chňapl. Chybil; a dravec zahlomozil ještě mohutněji. Vlkův výraz zbrunátněl - vzplál hrozivým odfrkem - vlkem zakývala netrpělivost!

Predátor těkavě sledoval prérii. Buvoli se přestali napájet. Po stepi tančily keře planě vykvetlé šalvěje bizardní tanec, doprovázený zpěvavým hvizdem vánku, jehož směr se obrátil ve vlkův prospěch. Zavětřili. Zachytili pohled v nízkých kruzích plachtícího dravého ptáka, řvoucího tichem prérie. Bizoni zastříhali ušima. Zaostřili pronikavěji k těžišti hluku; zabodli svůj zrak k pichlavému cedru. Pak se dravec odvážil moc blízko k vlku - drápy mu zarylo do slechů - a to byl konec káněte! Šedý lovec se rozběsnil v návalu vzteku, smýkl sebou prudce k zemi, až káně upadlo, a tloukl do něj prackami až do té chvíle, než se zkrvavěné přestalo zmítat. Potom metl pohledem zpět k tůni.

Bizoni svěsili hlavy a počali se napásat, vidouc, že nebezpečí nehrozí. Šinuli se hustě jako mlha po stepi, plynule a takřka nevědomě; jejich černí postříkané hřbety kontrastovaly se slunečním jasem. Měkce jako samet našlapovali sudokopytníci stepí, tu se šalebně sehnuvši pro šťavnatý trs vyprahlé prérijní traviny, tu, aby posečkali na stádo. Jak velebně vyhlíželi tito vznešení, nespoutaní vládci stepi! Vytvářeli bdělý obraz pudové pospolitosti, robustní hrdosti a vřelé primitivnosti. Bizoni přežvykující zeleň se pokojně přibližovali k cedru, ale žádný kus neoddělil se od nich.

Šedého lovce potrefila bázeň; buvoli, postupující k němu jako poselství svornosti a družnosti, ho, samotného, zbabělého vlka, rozdupou na padrť! Jeho, kdo nečestně, zbaběle opustil smečku.

Na planince nízko nad vodou, kde se třepotala purpurová šalvěj v harmonickém záchvěvu větru, a funění živlů těchto dominovalo bečení bizoních telat, dovádějících v průsvitu potoka, toulala se smečka vlčího patriarchy, běsnící po krvi. Tiše jako plazi ploužili se vlci po šedohnědé stepi, rozvážně jako lišky sunuli se při zemi dolů k vodě. A chroupání přežvýkavců trávy jim bylo nápomocno při provedení tohoto manévru, a jejich přebrození událo se proto nespatřeně.

Noblesní slunko ozařovalo širý kraj stepi jako plaménky lucerny na pomyslném hrůbku ryzího káněte. A duše onoho nositele tepla a světla byla hřejivá jako duše padlého bojovníka a tato vznášela se k nebi s obdobnou šlechetností jako ona žhavá koule visící v kosmu. Shlížela šťastně zhůry na ten divoký obraz, a tento pocit naplnění z nebojácnosti boje s vlkem vystoupal na stupeň monumentu hory a převyšoval všechny ostatní dojmy přemoženého.
Vzduch odpoledne toho žhnoucího dne byl prosycen aromatem šalvěje. Vznášela se lehce nad prérií jako jemný, neviditelný povlak výstrahy. Jak omamná, uspávající to byla vůně! A nejistá, zkázonosná hrozba z ní vycházela. A purpur květů těchto svědků scény zdál se být stejně význačný jako ona hrozba visící ve vzduchu a čerstvá, opojná krev mrtého káněte čněla vzduchem a vábila, uchvacovala a otevírala ústa hladovějícím.

Po stepi létala mračna vtíravého hmyzu, stejně hladová jako slídící vlk. Shlukovala se v kánon ohyzdného bzukotu vsedávajíce provokativně na hřbety bizonů, dokud tito je mrzutě nesetřásli. I vlk se po jednom takovém ohnal, a rozmázl jich hned několik. Avšak převážná většina těch hrubých bestií nadále bzučela atmosférou a tato melodie zdála se být protivnější než usazování se těchto ohyzdných parazitů souhrnně. Mladá buvolí jalovice práskla ohonem dotěrného moskyta vykročíc tak kus od bizoního seskupení a jala se převracet v travnaté matraci pící posetého pastviska, aby se alespoň částečně oprostila od útoku pozůstalých, a to byla příležitost pro vlka.

Na kost a kůži vychrtlý šedivec soustřeďuje svou pozornost výpadu, který se chystá uskutečnit, duchem již opouštěje cedrový kryt; naposled zabloudí pohledem po stepi, a to je mu osudné. Neúprosné zorničky podvyživeného zvířete strategicky přeběhnou planinu, široce se rozšíříce chvějivým úlekem a spočinouce na stínech, přikrčených a stejně šedých jako step, v níž jsou ukryti. Strach vlka samotáře stoupá při pohledu na ze všech stran plížící se k němu jeho vlčí druhy. Zrádce smečky! Ten, který odpadl od druhů. Zánik je nevyhnutelný.

Odpadlík vzdalující se od clony stromu vyrazí do volné pastviny; nevnímaje již chvějivě zlověstné, plouživé duchy věčných lovišť zaklesne maso drásající tesáky do od svých druhů odloučené kořisti, a sám zakusuje ostrou bolest linoucí se v jeho pochroumané plece. Řeřavá bolest zanechávajíce za sebou krvavou stopu rozlézá se po vychrtlém chřípí, vtírá se do splihlého hřbetu a postihuje i vlkův chvost a slabiny. Železný skus zkázynosných čelistí nepolevuje v sevření oběti. Samice amerického bizona bojuje, kope kolem sebe nohama až do sfinální fáze. Ani zlomek vteřiny nedělí tyto bojovníky od smrti. Nastává rozhodující okamžik!

Zuby šedého lovce jsou pevně zaklesnuty v oblasti krku bizona. Ve chvíli, kdy citoslovce chraaaamst stvrzují přehryz buvolovy klíční kosti, klesne sám mrtev pod čelistmi odplatydosáhnuvší tlupy nenasytů. Smečka se na odpadlíka sesype jako suť z písečného pahorku. Krávu zanechají kojotům. Kořist renegáta není hodna spotřeby ušlechtilců.

Bizoni spatřivší vlky prchají prérií, hřmot jejich kopyt provází žlutý oblak vzedmutého prachu, cvakot zubů chroupajících vlků a dunivé hřmění buvolů táhnoucích šalvějovými kopci.



K takovýmto povídkám mě inspirují tvůrci dobrodružné literatury.