Červen 2014

Hříšná velbloudice

24. června 2014 v 12:58 | Surikata |  Povídky
Originalita neroste na stromech. Originalita klíčí v hlavě. Tak jako tento příběh.

Zrudla před ním, kdykoli se ocitla ve třídě. V kterékoli místnosti. Byl všude, proklešťoval si cestu do její mysli a to ji rozptylovalo. Ruce, kterýma se opíral o bradu, toužila cítit na sobě. Před jeho upřeným pohledem kolísala, a přesto věděla, že ji neobejme. Miloš Zeman ji ze stěny políbit nemohl, ani kdyby chtěl. A že po tom prahnul nebo to alespoň sliboval, bylo bez diskuze. Ty oči ho dokonale prozradily. A rty nasimulované do úsměvu by se jistě našpulily, kdyby nebyly tak sevřené. A prezidentovy do sebe pohroužené dlaně by se odlepily a prorazily by sklo obrazu. A ona by k němu měla blíž!
Školní zvonek odřičel koncert. Dusot zběsilých slonů nekompromisně zaduněl chodbami. Třísk! Pád roztříštěného skla nemohl přehlušit slůňata řítící se z ohrady. Náhle byla ze savany poušť. Nikde živáček, jen žíznivá velbloudice toužící upít z lásky číše. Pustá step její žízeň stupňovala a Miloš Zeman, osvobozen ze svého vězení ve skle, představoval oázu. Držela ho v ruce. Přitiskla svoje rty k němu. Jen kdyby šly odklopit. Propiskou mu navrtala dutinu. Vrazila tam jazyk. On tam žádný neměl.
,,Připadáš si normální!?" Profesor Had přišel jak had, pokradmu, po špičkách snad.
,,To nemyslíš vážně, Dominiko!" zaburácel jedovatě. Jedovatý had.
Nic, ticho.
,,Co to má znamenat!? No - Co to má znamenat!? Řekni mi, co to má znamenat!" Syčení rozlíceného pedagoga neznalo mezí. Musela to být přinejmenším anakonda. A jak jeho temné kroky trhaly vzdálenost mezi ní a jím, hrozilo, že ji snad uštkne.
,,Ptám se tě, co to vyvádíš, Jindráčková." Ledový klid z učitelova hlasu byl horší, než kdyby na ni řval jak dobytek. Kde se vzal ve stepi ten chlad? Když ji dostihl, funěl vzteky i námahou. Hadovi bylo 60 let. Vlasy měl bílé jako lední medvěd. Proto zřejmě ten chlad. Najednou si vzpomněla, jak jednou vyprávěl o své cestě do Ruska. Byla tam zima jak v Rusku, proto mu tak zledovatěl jazyk. To sice onehdy neřekl, ale nebylo to nutné. Hraje to Had, aby plnil povinnost své kantorské profese, nebo je tak bezcitný i ve svém soukromém životě?
Velbloudice se ostentativně přihrbila. ,,Nechte mě!" zaječela scénicky. ,,Já jdu pryč! Ten obraz zaplatím. Nebo vyskočím z okna. Ale vy mě nebudete bít!"
Had jako kdyby neslyšel. Obočí kantorovo bylo svraštělé jako oblak nad prérií. A z něho se sypaly kroupy bodavé jako tisíce jehlic.
,,Víš, co jsi teď udělala, Dominiko!? Znehodnotila jsi vládce naší republiky. To je neodpustitelný hřích!" Inženýr Jiří Had byl vykolejen.
,,Zaplatím to!" opakovala burácivě.
,,Nic nebudeš platit," odvětil stroze. ,,Beztak tam za pár let bude jinej. Bůh ti odpustí. Bůh tě má rád, že máš ráda Zemana. A já tě taky mám rád." Vzal ji okolo ramen a políbil ji na čelo. ,,Vždycky jsem tě měl rád. Ale tady ve škole musíme předstírat, že se nesnášíme."