Červen 2017

Rosa v obličeji – Sebevrah

9. června 2017 v 11:49 | Surikata |  POEZIE


Rosí se mi oči
Prolomené mlhou
Neshledané s něhou
Hladem po lásce mi kručí.

Vítr venku skučí,
slzy mě pálí...
Proč se konec neoddálí?
Proč mě život mučí?

Vykuji smutek jak v šachtě hutník
Nepokořím noční můru
Jako medvěd drásající kůru
Jako brtník.

Kdo sem vkročí?
A podá mi pomocnou ruku?
Zahoďte tvrdost suku,
ať z mostu neskočím ---

Je konec, všichni umřeli.
Všechno je v... keli. (háji).

Co když je to správně, že se dějí věci, které se dějí? Co když je to všechno součást scénáře, který byl napsán Osudem? Něco nového končí a něco začíná. Někdo se tak moc trápí a nestěžuje si, je upoután na vozík, těžce imobilní - a někdo, kdo se např. jen rozešel s druhem/družkou, chce jít pod kytičky. Nemocní, kteří vědí, že se nikdy nevyléčí, tolik touží žít a užívat si života, a dělají vše pro to, aby se z každé chvilky, kdy jsou na tomto světě, radovali. Proč si naříká na život ten, kdo se nepohodl s partnerem/partnerkou, jdou od sebe, ale jsou zdraví a nic jim neschází? Za chvíli si opět najdou druha/družku a budou se milovat - a takhle pořád dokola. A budou spolu doslova "chodit". Zatímco vozíčkáři těžko mohou vstát a projít se, jsou rádi, ujdou-li pár metrů, než opět usednou na vozík. Nejvíc si stěžují ti, kterým nic není.