Prosinec 2017

Melodie soba polárního

23. prosince 2017 v 21:54 | Surikata
V polární oblasti, kde hory pokrývá hustý sníh, žil jeden malý sob. Nebyl to jen tak ledajaký sob. Odehrál se kdysi veliký příběh, jenž vám nyní zvěstuji.

Mrazy ty byly tenkrát kruté, ne jako dnes. Pod tlapami křupal bílý prašan. Nad Arktidou vládl silnou rukou král země Ledovous. On byl bohem Arktidy, a zlatá hvězda, jíž byl pánem, ukazovala směr každému, kdo v oněch drsných, nehostinných pohořích, i zasněžených údolích, zabloudil a nemohl najít cestu zpět nebo tam, kam směřovaly jeho šlépěje. Král to byl moudrý, vzdělaný a dobrý. Hodný na ty, kdož dobří byli. Zlý na ty, jejichž skutky byly zakryty tmou a přetvářkou. Byla na ně seslána osidla zkázy. Bůh Arktidy to věděl. Četl lidem myšlenky, i zvířatům, a věděl o všem, co se kde děje. Všechno viděl ze svých nebes.

Příkladem těch špatných bytostí byl onen malý sob. Sob polární, silný, houževnatý tvor plný majestátu. Jeho srst, bílá jako křoupající sněhová nadílka, ať už lavina, v Arktidě běžná, nebo závěje, neméně typické, byla svým majestátem absolutním protikladem jeho charakteru; kladné, světlé morální vlastnosti soba totiž silně pokulhávaly.

Onen sob měl srdce pokaždé jiné. Někdy jemné, medové, jindy tvrdé, jako z kamene, chladné, s nízkým, chraplavým hlasem.

Budeme mu říkat Sobče, i když spráně by mělo být Kolouch. Sobče mu ale všichni okolo něho říkali.

Jeho srdce mělo schopnost vyluzovat zvuky. Podle toho, jaké svědomí zrovna měl. A to všechno dělal nenuceně.

Malý sob byl egoista. Vládce Ledovous to věděl.

Začalo to vlastně jeho donebevolajícím sobectvím. Všechno, od hajzlpapíru po hovínko, bylo jeho. Vánočka, všechny stromy v lese, noprostě všecko, všecičko. Všechno to bylo jenom jeho a nikdo, nikdo na to nesměl sáhnout. Běda, kdyby si od něj někdo jenom něco VYPŮJČIL! To by bylo zle! To by Sobče soptilo a puklo lakotou. To by Malý kolouch nepřenesl přes srdce, každého by zadávil. Kdybyste mu na něco sáhli, přinejmenším by s vámi rok nepromluvil, ne-li něco horšího.

Taková přemíra egoismu zavinila, zapříčinila, že na každou svini - bez výjimky - se vaří voda. A na malého soba - byla to sice doba - ale i jeho přešla zloba. Ta pomyslná vroucí voda ho spálila - nebo ho sežehly ty palčivé, probleskující paprsky zimního slunce, které toho dne prahlo, jako by nevědělo, co je odpočinek?

Musel tomu učinit přítrž. A tak seslal z nebe svého posla - malého skřeta Kokrhlela. On učinil rukou tajné, magické gesto. V té se pak objevil drobný elektronický přístroj. Byla to taková kamera, kterou měl instalovat do těla soba. Ale nebyla to jen tak ledajaká kamera. Ona totiž měnila svou podobu i melodii. Nikdo, ani sob, neměl ponětí o této tajné transformaci. Neboť skřet přišel v noci a malý sob spal.

Od této chvíle se začaly dít prapodivné věci. Malý sob, ač byl těžší o nějaký ten gram, si ničeho nevšiml. Brzy se však mělo ukázat, jaké to mělo důsledky. Ledovous nemohl čekat, až Malý kolouch začne okrádat chudé, nebo dokonce konat zločiny. Kamera, kterou poslal skrz skřeta, měla zabránit katastrofě - totálnímu zhroucení jeho povahy. Mělo zabránit skoku jeho v jádru dobré povahy do propasti.

Sob se probudil, sluníčko stálo vysoko. Zároveň mrzlo, rampouchy visely ze splavů. Rybníky byly zamrzlé. Řeky zamrzaly za chůze. Chladný vzduch bodal chřípí jako nějaký meč. Kdejaká tůňka a potůček byly v jednu chvíli jeden led. V jednu chvíli zamrzly jako slovo na rtech. Takový mráz nikdo jakživ nezažil.

Rozhodl se, že půjde zabít veverku. Její kožich a jídlo mu pomůžou přežít zimu. Vlastní zdroje mu totiž docházely. Věděl, že má obrovský sklad lískových a vlašských ořechů. Byla to jeho sousedka, beztak tady jen slídí a špehuje. Co si kdo povídá, to ona ví, a dělá drby. Všechno to bude jeho, pokud zabije veverku.

Přišel ke stromu a zaklepal na kmen.

"Veveruško, pojď, jsou Vánoce!" zavolal.

Veverka líně vykoukla zpod větví: "Co je? Já nemůžu. Neotravuj mě."

"A co děláš?" zavolal sob trpělivě. "Jen pojď dolů. Zvu tě na rande."

"Jaký rande? Dej pokoj! Já nemám čas!"

"A co děláš?" opakoval sob.

"Co?

"Co děláš, ptám se. A proč se tak odvracíš a nedíváš se mi do očí, když s tebou mluvím? To se nedělá!"

"Nech mě být!"

"Co děláš?"

"Co ti je do toho. Surfuju."

"Ach." Sob si odfrkl. "Tak mladá, a už závislá! Neseď furt na té větvi, přesedíš si zadek. Pojď na cukroví! Trochu pohybu, číčo."

"Neříkej mi číčo. Já už jsem tak přecpaná, že už do mě nic nenacpeš."

Nacpu do tebe nůž.

Ale fuj! To byla ošklivá myšlenka. Kamera v srdci Malého soba to zachytila. Z míst, kde měl Malý kolouch srdce, se ozvaly úderné tóny výstrahy. A vtom se jeho srdce ozvalo. Proměnilo se v basu a nejhlubší tón klavíru. Probudil se v něm duch elektronické kytary.

"Pojď..."

"Já jsem na wifině!" opakovala. Či lépe řečeno vykřikla nevrle.

"Vánoce ofline? Ale fuj!" zaprskal Malý sob. "Jen pojď hezky dolů. Cukroví voní a svíčky hoří."

Ale vtom jeho srdce jaksi zabručelo znovu. Takový tón basy, nebo něčeho podobného.

"Pojď, veveruško! Nebude! Nebude!"

Jenže její kukuč se už znovu neobjevil.

Proč se mi to děje? přemýšlel Malý sob. Byl výjimečný, a to proto, že měl neobvyklé srdce. Jeho srdce totiž vždycky vyzradilo jeho charakter.

Od té doby totiž podle toho, jaký úmysl zrovna měl, zaznělo z míst, kde měl srdce, různero tónu jako z různých nástrojů. Bylo to zvířátko v dobré náladě? Zazněl lahodný, hřejivý tón třeba kytary nebo flétny.

Kamera v srdci soba měla za úkol snímat jeho myšlenky a duševní rozpoložení. Byly-li dobré, změnila kouzelná kamera jeho srdíčko na kytaru nebo housle. Byly-li však ošklivé, nebo dokonce zlomyslé, vyčarovala kamera boha Míry - Ledovouse basu nebo miniaturní elektrokytaru. Nástroje tyto byly tak maličké, že tvor ani nepostřehl nárůst tělesné hmotnosti.

Když mu jednoho dne přinesla matka pamlsek, jeho srdce hrálo jemně, hřejivě. Odkudsi z útrob malého soba zazněly housle melodické sólo. Bylo příjemné na poslech, hrálo, dokud sobče prožívalo radost, rozvahu a vděčnost.

Když chtělo zvíře něco ukrást nebo lhalo, tóny jeho osrdí to daly najevo svým rytmem a dynamikou, zvuky, které vyluzovalo jeho osrdí, ho prozradily. Trvalo to většinou, dokud pohnutka Sobce Soba trvala. Začalo to vlastně jeho donebevolajícím egoismem. Všechno bylo jenom jeho a nikdo si to nesměl vzít. Běda, kdyby si od něj někdo jenom něco VYPŮJČIL! To by bylo zle! To by Sobče soptilo vzteky a lakotou! To by Sobče prostě nepřeneslo přes srdce. Kdybyste mu na něco sáhli, rok by s vámi nepromluvilo.

Taková sobeckost zapříčinila, že na každého se vaří voda. A na malého soba - byla to sice doba - ale i jeho přešla zloba. Ta pomyslná vroucí voda ho spálila - nebo ho sežehly ty palčivé, probleskující paprsky zimního slunce, které toho dne prahlo, jako by nevědělo, co je odpočinek?

"Co já teď budu dělat, když mi srdíčko mění melodie? Nemění mi taky arytmie? Juj, to je nadělení! Honem k doktorovi!"

Šlo tedy zvíře k veterináři, MVDr. Marku Kořenovi.

"Hmmm, to je divné," podrbal se doktor na bradě, "to jsem jakživ neviděl. Co s tím?" Projížděl mu bříško takovým tím lékařským přístrojem, kterým se odhalují nemoci. Zatvářil se odevzdaně a bezradně. Budu vás asi muset rozpárat."

Malý sob sebou trhl.

"Ano, rozpárat vás jako staré..."

"Prosím úctu!" přerušil ho pacient.

Doktor se odmlčel. "Jistě. Promiňte. Ale bez skalpelu to nepůjde." Objednal ho na operaci.

V den operace, poté, co mu podal nějaká afrodiziaka, ho "vyvrhl". Tedy, vyňal mu srdce, na němž byla přiklepnutá malá kamerka, a znovu malého soba zašil. Když se pacient probudil, srdíčko mu už nehrálo. Potom odešel domů.

Bůh Arktidy to viděl a seslal podruhé svého skřeta. Sob se tedy ze ztráty melodie srdce dlouho neradoval.

Pak přišel k doktoru jiný člověk, a ten měl stejný problém. A pak další a další. Všem se ozývaly z těla hudební nástroje, jako by to by nějaký orchestrion. Doktor rozhodl, že to nemůže být nemoc.

Tou dobou padal sníh a všude byla bílá poleva, nikde ani trochu čokolády, tedy bahna. Venku hluboko pod nulou, medvědi v nejhlubším spánku, zvířata v norách a brlozích. Všude hrály krásné, tklivé tóny instrumentální hudby. Bylo to tak pěkné, až uši přecházely. Na stromech rampouchy jako halapartny z doby husitské. Husté pokrývky sněhu, chladné poryvy větru. Všude bylo tak bílo, tak zasněženo. A všichni se snažili být k sobě dobří, aby jim neřinkalo srdce jako hlas mručivého medvěda nebo falešně, jako nesoulad nesehraných muzikantů a uječených zpěváků, kteří to nevybrali s hlasem. Byly totiž Vánoce. Svátky klidu a míru, a předzvěst lepší doby.

Co nebudu dávat do rybí polévky aneb jak jsem kupovala kapra

23. prosince 2017 v 20:54 | Surikata
Nyní tedy příběh. No nic, koupila jsem velice velkou rybu, stála mě 504 Kč, měla okolo 6 - 6,5 kg. Kilo stálo 80 Kč, zabití a kuchání zdarma. Pavel tam nebyl, prodával v N. K. Včera tu byl. Potkala jsem tam T. M. Kapr byl bez šupin, jednomu týpkovi se líbil, rád by si ho vzal. Byl však můj :). Měl hodně jiker a mlíčí (nebo jen jiker, mám nedostatek biologických znalostí struktury těla ryb). Každopádně nevím, jak to někdo může jíst, či dokonce mixovat. Já to sice nemixovala, ale nešlo mi to nijak rozmělnit. Rozhodla jsem se, že to do polévky nedám, a rozhodla jsem se správně.

Bydlím takřka vedle, tak jsem šla s děravou igelitkou, na dně vycpanou starými novinami. Když jsem se zouvala, povolila. Do kuchyně jsem vzala nejprve tělo kapra. Pak v křuplé igelitce zbytek.

Nemám problém kapra zbavit očí, jen musí být ostrý nůž. Nezkazila jsem to, že by třeba část oka zůstala v hlavě rozklofaná a část byla venku. Povedlo se mi to.

Již jsem řekla asi vše, no a tu kysanou smetanu tam musím vždycky dát, bez ní to mělo nezáživnou chuť. Příští rok musím tento postup dodržet a nikdy už nevařit polévky hnusné, které se musí vylít do kanálu nebo psovi do čumáku.

Moje rybí polévka

23. prosince 2017 v 20:40 | Surikata
Konečně se mi povedlo uvařit rybí polévku chutně a nezkaženě. Tento článek bude recept, a to hlavně pro mě, abych si pamatovala recept. Vynechám příběh nebo ho napíšu do dalšího článku. Napíšu jenom fakta, co jsem tam skutečně dala a postup.

Použito: 1 velká mrkev, 1 tlustá petržel, 2 menší cibule, kapří hlava, část vývaru z hlavy, tuky (napůlmáslo a Zlatá Haná), sluneč. olej, sádlo, půl hrnku kysané smetany.

Kořenová zelenina nastrouhaná najemno na pánvi podušena pod pokličkou za pomoci tuků a zalitá vodou.

Vývar z hlavy: Nejprve odstraněny žábry, vyjmuty oči a odříznuty ploutve z hlavy. Vařeno pod pokličkou, ke konci přidána 1 menší cibule překrojená napůl. Scezeno, maso obráno a vráceno do vývaru. Do vývaru také nalita podušená kořenová zelenina a hozeny obrané vidličkou rozmělněné kousky masa z hlavy (viz předchozí věta). Bylo moc vývaru, tak jsem nechala jen část, zbytek vývaru půjde slepicím nebo do kanálu. Přilito půl hrnku kysané smetany a na oleji a sádle zpěněná cibulka (2 menší kusy najemno). Vhozena do polévky. Přidáno hodně soli, na špičku nože mletý pepř, trochu sušené petržele a majoránky.

Zapomněla jsem na krutóny. Třeba je ještě udělám, ale dám pod ně tuk, tedy ne nasucho.

Letos se mi polévka poprvé v životě povedla, ničím jsem ji nezkazila. Jikry ani jejich vývar s cibulí jsem nepoužila, půjde to slepicím. Žádná mletá paprika, nevím, co to bylo tenkrát za recept. Česnek už jsem tam nedala, abych to nezkazila. V této fázi je to dobré, tak už to stačí, žádné blbiny. Maso jsem pečlivě vybírala, takové to zvláštní, co se mi nelíbilo, šlo do koše. Žábry letos vyjmuty bravurně, takže žádná matlanice a hořkost.

Pozn.: Když vařím já, nikdy není předem předpovězen výsledek.

Co kdyby nebyly chyby?

17. prosince 2017 v 19:36 | Surikata |  POEZIE
Co kdyby
Nebyly chyby?

Všichni by byli Bozi

Temná duše - Černota mysli - Cesta mraků do temné duše - Pouť mraků - Mračná pouť

6. prosince 2017 v 22:08 | Surikata |  POEZIE
Černé mraky klesají níž
Sestupují do mého chladného čela
Skládají tmavé myšlenky jak leporela
Která nevidíš.

Sluneční paprsek je v tůni zamčen
Slunce ho nepouští
Cestuje pouští
Spletené z mračen.

Čím víc se do sebe zaklesnou,
tím větší práce je rozmotat
Hýří v hlavě jak kolovrat
a nedají nám usnout.

Pitomé chmury, jděte pryč,
prchejte zpátky na oblohu,
vytvořte slohu,
hoďte sebou jako míč.
(Ó, jaký kýč.) (Tak už nekřič.)

Na všechny křičím
Brečím a bulím
V klubko se stulímSsnad chmury zničím.

A meerkat - Surikata

6. prosince 2017 v 21:57 | Surikata |  BAJKY
A meerkat

A meerkat held a guard under the dessert. He saw an eagle and made a warn whistle. The other meerkat hid to their holes.

Than one meerkat went on his hole and decided to kill an eagle. He threw a stone on him and hit him. The other meerkats had been afraid, but as they saw a meerkat had hit, htey came to help him.

At last htey killed an eagle.

A warning: Always we must pull at the same end of the rope.


Surikata

Surikata držela stráž nad pouští. Uviděla orla a spustila varovný skřek. Všechny surikaty se schovaly do nor.

Pak jedna surikata vyšla z nory a rozhodla se, že orla usmrtí. Hodila po něm kámen a zasáhla ho. Ostatní surikaty se bály, ale když viděly, že se surikata trefila, přišly jí na pomoc.

Nakonec zabily orla.

Ponaučení: Vždy musíme táhnout za jeden provaz.



A tit and an owl - Sýkorka a sova

5. prosince 2017 v 21:53 | Surikata |  BAJKY
A tit and an owl
An owl flew and saw a tit. "You´re such a little whistle, you needn´t whistle so much to bird of prey don´t eat you." A tit reply arrogantly: "Don´t care, I will care to myself." Than a vulture flew and ate a tit.

A warning: Listen to older one.

Sýkorka a sova

Letěla sova a viděla sýkorku. "Ty jsi taková malá upískaná, musíš přestat pištět, aby tě dravec nesežral." Sýkorka arogantně odvětila: "Neměj péči, já se o sebe postarám." Pak přilétl sup a sýkorku slup´.

Ponaučení: Posluchej staršího.

Pod kola vlaku

5. prosince 2017 v 21:28 | Surikata |  POEZIE
Vlak jede do stanice
Propadám panice
Musím to udělat,
musím skočit pod kola.

Srdce mi buší,
lehám si na koleje.
Moc mi to nesluší
trochu ze mě leje.

Vlak náhle zahouká
Brzy mě rozseká - - -

Nebo

Vlak náhle zahouká,
svist brzd vše rozfouká
Brzda se porouchá
Její skřek poslouchám
Strojvůdce nedýchá...
Brzy mě rozseká

Nebo:

Vlak náhle zahouká
Zoufalec nekouká

Nebo ten původní konec z papíru.