Jak dlouho mi kvasily blitky

30. března 2018 v 1:59 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Minulej a předminulej tejden jsem se cejtila mizerně. Bylo mi na blití, byla jsem unavená... Opět jsem chtěla předejít blití - proč takovej blbej zvyk? Vyblít se je základ, jinak se toho nezbavíte. Jenže takovej ten obranej reflex (nesmyslnej) je, že se tomu člověk brání zuby-nehty. Jedla jsem tedy málo a netučná, ne moc mastná jídla. Pečlivě jsem vybírala pokrmy.
Minulej čtvrtek a pátek jsem nešla do školy, špatně se mi udržovala pozornost, bylo mi na blití (furt se opakuju, ale je to holt téma článku :D , no a taky zima mi byla, protože přišly ty kurevský mrazy zas), no a tak jsem prostě do tý školy nešla a rozhodla se to na doporučení ve škole vyležet.
Tak jsem se šla ve čtvrtek najíst (rohlík) a to by mi stačilo, byla jsem nasycená, ale rozhodla jsem se, že mám chut na Čokapik. Musím říct, že jsem si na něm vůbec nepochutnala (paradox). Byla jsem protivná a hlava mi padala, bolela mě, prášky. Sotva jsem došla do postele, že budu ještě ležet, tam připravenej kyblík už mě vybídl ho naplnit. Vzala jsem ho do rukou a asi třikrát nebo čtyřikrát jsem vyvrhla obsah svého žaludku. Štávy vyprodukované mým tělem voněly po Chocapicu. Bylo to řídké, tekuté, hnědé. Poté, co se to zabydlelo na dně kýble, jsem kýbl odložila a už jsem si ani nemusela lehnout, protože mi bylo automaticky líp.
Jak dny plynuly, já byla líná ten kyblík vynést. A vylejt ho. Vždycky je v tom nějakej háček. V mém případě lenost. No, tak jsem ho dala na chodbu, aby tam pěkně kvasil. To trvalo několik dnů, nejdřív to ještě krásně vonělo po Čokapiku. Pak už to trochu čpělo kvasinkami. Ale nic ukrutného. Každý, kdo šel okolo, automaticky přičuchl, protože nedýchat se nedá. Mámě to začalo v průběhu dní vadit. Tvrdila, že to na chodbě smrdí. Jsem sebekritická a nesebevědomá, ale musím říct, že jsem ten smrad necítila. Ale necítila jsem ani vůni. Už to prostě trochu kvasilo, ale ne zas až tolik.
No a jak se to furt rozkládalo, najednou to zplesnivělo. Takovej ten zelenej povlak, co se usadí nahoře a mění se různě do šeda a tak. A ten už smrdí trochu víc. A pak to začalo trošku zasychat, občas jsem do toho ještě plivla rýmu, co mi prošla nosem až do pusy, a furt jsem byla líná to tam odnést.
Až jsem si nakonec uvědomila, že pokud to tam nechám, už to pak v životě neumeju nebo mi to dá práci zbytečně velkou, než je třeba. K tomuto rozhodnutí jsem dospěla dnes. Vzala jsem to a šup s tím ven. Před barákem jsem s tím pokropila mez. Pak jsem kýbl umyla, aby nesmrděl a byl čisťounkej.
Ale vždycky je v tom nějaké ALE. Ptáte se jaké?
V tomto případě žádné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 30. března 2018 v 4:50 | Reagovat

Zvracet se má při každé rýmičce. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama