Květen 2018

Hymna - Planeta Země

30. května 2018 v 22:07 | Surikata
Sluneční zář padá na naši Zem
Město zatavené železem
V němž každý strom se zelená
A černá paliva jsou spálená.

Na jedné straně strom v pralese pila hryže
Den co den jsme konci světa blíže
Na druhé straně v dobré víře
Chráníme Zem od pranýře.

Málokde najdeš dnes netknutý prostor
Všude to znečistil nějaký motor
Jsme jedna hmota, součást kasty
Konzumujeme ryby žeroucí plasty.

Ref.:

Tak sundej Zemi ohlávku
Vyslyš její poptávku
Vyřeš jednou pro vždy otázku:
Jak splatit Zemi tenhle dluh
Ochraňovat její vzduch
A vynulovat její pohledávku

Na této planetě všichni jsme vznikli
Mám požadavek nezvyklý
Opětuj Zemi svou lásku.
Vždyť Zem máme jen jedinou
Krásnou, ladnou, nevinnou
Zemi naší jako z obrázku.

Co událo se na straně jedné
Na straně druhé temně bledne.
Jsme oděni v háv bezcitnosti
Bordel je naší "pýchou" a "ctností".

Zem je v poutech člověka
Ten se nikdy neleká
Jednoho dne Zemi dojdou síly
Nebude se vědět, že jsme kdy žili.

Svět se točí pořád dokola
Schází zde ale pokora
Svět se točí pořád dokola
Člověk však není opora

Ref.:

Tak sundej Zemi ohlávku
Vyslyš její poptávku
Vyřeš jednou pro vždy otázku:
Jak splatit Zemi tenhle dluh
Ochraňovat její vzduch
A vynulovat její pohledávku.

Na této planetě všichni jsme vznikli
Mám požadavek nezvyklý
Opětuj Zemi svou lásku.
Vždyť Zem máme jen jedinou
Krásnou, ladnou, nevinnou
Zemi naší jako z obrázku.

Teď je takový to tuc, tuc:

A pak hlasitěji:

Tak sundej Zemi ohlávku
Vyslyš její poptávku
Vyřeš jednou pro vždy otázku.
Jak splatit Zemi tenhle dluh
Ochraňovat její vzduch
A vynulovat její pohledávku.

Na této planetě všichni jsme vznikli
Mám požadavek nezvyklý
Opětuj Zemi svou lásku.
Vždyť Zem máme jen jedinou
Krásnou, ladnou, nevinnou
Zemi naší jako z obrázku.

Sluneční zář padá na naši Zem
Město zatavené železem
V němž každý strom se zelená
A černá paliva jsou spálená.

Naše Země je kulatý svět
To všechno znáš už nazpaměť.
Je to jen začarovanej kruh
Člověk není Bůh.

Svět je glóbus, každá raketa
Vyšle svůj exhalát do světa
Jen tím, co má křídla a nelétá
Byznys nevzkvétá.

Kde jsou dvě hranice - Dobro a Zlo
Výhrůžky, pranice, vše v jedno se slilo.
Kde je ta čára, zeď a nová šance
Kde je ta bilance, vše jsou finance.

Země reaguje elasticky
Člověka trestá drasticky
Jak člověk k ní, tak ona k němu
K ničiteli ekosystému.

Tak sejmi koni ohlávku.


KONEC

Když vypadne Wi-Fi a článek se neuloží -_-

28. května 2018 v 23:45 | Surikata
Fakt mě to sere. Bylo to fakt hustě napsaný, samozřejmě jsem si už nevzpomněla, tak jsem musela vymyslet jiné verše. Mluvím o té básni Planeta. -_- Doufám, že i tak je to fajn.

Planeta

28. května 2018 v 19:47 | Surikata |  POEZIE
Sluneční zář padá na naši Zem
Město zatavené železem
V němž každý strom se zelená
A černá paliva jsou spálená.

Na jedné straně strom v pralese pila hryže
Den co den jsme konci světa blíže
Na druhé straně v dobré víře
Chráníme Zem od pranýře.

Málokde najdeš dnes netknutý prostor
Všude to znečistil stroj nebo motor
Jsme jedna hmota, součást kasty
Konzumujeme ryby žeroucí plasty.

Ref.: Tak sundej Zemi ohlávku
Vyslyš její poptávku
Vyřeš jednou pro vždy otázku.
Jak splatit Zemi tenhle dluh
Přejít začarovanej kruh, jsi tvůrčí duch
A smazat Zemi tuhle pohledávku.

Na Zemi všichni jsme vznikli
Mám požadavek nezvyklý
Opětuj Zemi svou lásku.
Vždyť Zem máme jen jedinou
Krásnou, chrabrou, nevinnou
Zemi naší jako z obrázku.

Co událo se na straně jedné
Na straně druhé temně bledne.
Jsme oděni v háv bezcitnosti
Bordel je naší "pýchou" a "ctností".

Zem je v poutech člověka
Ten se nikdy neleká
Jednoho dne Zemi dojdou síly
Nebude se vědět, že jsme kdy žili.

Svět se točí pořád dokola
Schází zde ale pokora
Svět se točí pořád dokola
Člověk není jeho opora

Tak sejmi Zemi ohlávku
Vyslyš její poptávku
Vyřeš jednou pro vždy otázku.
Jak splatit Zemi tenhle dluh
Přejít začarovanej kruh, jsi tvůrčí duch
A smazat Zemi tuhle pohledávku.

Na Zemi všichni jsme vznikli
Mám požadavek nezvyklý
Opětuj Zemi svou lásku.
Vždyť Zem máme jen jedinou
Krásnou, chrabrou, nevinnou
Zemi naší jako z obrázku.

Teď je takový to tuc, tuc:
A pak hlasitěji:

Tak sundej Zemi ohlávku
Vyslyš její poptávku
Vyřeš jednou provždy otázku.
Jak splatit Zemi tenhle dluh
Přejít začarovanej kruh, jsi tvůrčí duch
A smazat Zemi tuhle pohledávku.

Sluneční zář padá na naši Zem
Město zatavené železem
V němž každý strom se zelená
A černá paliva jsou spálená.

Válka v Sýrii - a migranty tu máš na dlani,
jejich ubytování je naše poslání
Naše Země je kulatý svět
To všechno znáš už nazpaměť.

Svět je integrace, každá raketa
Vypustí svůj smog do světa
Jen tím, co má křídla a nelétá
Byznys nevzkvétá.

Kde jsou dvě hranice
Dobro a Zlo
Výhrůžky, pranice
Vše se v jedno slilo.

Svět se točí dokola
A zároveň jako by se zastavil na místě - lítě
Pořád to samé - jako Gudula
Chtící své dítě.

KONEC

Nemoc mi zachránila život

23. května 2018 v 20:50 | Surikata |  POVÍDKY
Bylo mi blbě, jako bych už seděla v letadle. Nade mnou a kolem mě poplují ňadra děsivých oblaků. Bude dout fujara kvílivá, ohlušující vichr bude mlátit do našeho stroje a paf! Hlavu budu mít v oblacích, myslíc na svého neurologa. Bradavky mi ztuhnou jako led, ale ňadrům těchto oblaků žádné bradavky neztuhnou, protože se na nich žádné nenacházejí. Mé tělo volalo: "Zůstaň doma! Neopovažuj se odletět!" Měla jsem v úmyslu akceptovat jeho "výstrahu". Ale - námitky se vždy najdou. Kolik peněz nás to stálo, že si můžu dovolit to zrušit? Mám poslouchat své tělo, respektovat RS, ale nevzdávat se svých cílů a neopakovatelných částí života. Je nezbytné si život i užívat a ne jen přežívat. Ta letenka k "jízdě smrti" měl být vstup do "letu snů", ale bez financí nebude už nikdy žádný podobný let. A na tenhle luxus jsme šetřili několik let, než se na nás štěstí usmálo. Nebo ereska vydá nařízení, že se nikam nepojede. To by jí bylo podobné. Co třeba svázat mi nohy, abych s nimi nemohla hýbat? Motat se jak moták pochop nebo se prostě pozdravit se zemí. Tohle všechno roztroušená skleróza dokáže.
Vypotácela jsem se ze svého lůžka. Motala jsem se kvůli nedostatku tekutin. A to proto, že jsem příliš blila. Po každém napití "kýbl" zvratek. Zdálo se mi, že můj žaludek bude dělat kotrmelce. Kromě toho jsem říhala jak dinosaurus.
Natahuju ruku pro teploměr. Když ho po pár minutách zkontroluji, jsou tam tytéž hodnoty. Ano, dala jsem si ho do podpaží.
Dobře, nalili do mě trochu coly, aby mi srovnali žaludek. Povedlo se jim to. Trošku jsem se i smála. Jo, byla jsem unavená, ale to k eresce patří. Celé ty dvě hodiny můžu odpočívat v letadle.
Zatímco si čistím zuby a plivu pastu do umyvadla, uvažuji, jestli tohle ještě budu moci někdy dělat. Čistit si zuby. Jestli třeba neochrnu na ruce a budu trvalý invalida.
Sedáme do auta a já řídím. Trošku mi začíná brnět rozkrok. Patnáct minut cesty. Za půl hodiny odlet. Lhermittův příznak, ereska si se mnou hraje. Nejsem vzrušená. Ještě nemám, z koho.
Na hale nám kontrolují kufry a konají se všechny formality, nezbytné pro odlet. Jste heračka? Ne, to je k eresce, Copaxone, v pořádku, odleťte. Atd. Davy lidí, smrad zpocených těl pasažérů, jak praží slunce. Deodoranty nepomáhají. Chčije z nás všech pot.
Blbý kecy jedný poťáplý stewardky. Klasika. Co s ní? Ignorovat, zachovat klid. Přece nedám průchod eresce.
Jenže pak přišlo další varování: začala jsem mluvit něco jiného, než co diktovala má hemisféra. Mohla za to blížící se jiná atmosféra? Atmosféra na letišti byla opravdu horlivá. Lidi mluvili jeden přes druhého a do jejich halasu se mísily zvuky právě startovaných letadel. Zaléhaly nám uši, všude hlučno, žvejkám.
Chtěla jsem říct třeba: "Prosím Vás, kdy bude další let do Itálie?" A místo toho jsem řekla letušce: "Vypadáte na pěknou svini." Byla jízlivá; to jsem viděla u lidí přede mnou, jak s nimi "jednala". V jednom kuse na ně totiž furt ŘVALA. Jak slepice, která kvoká na kohouta, opravdu. Lezla mi ta můra na nervy, bolela mě z ní hlava ještě víc. Katastrofa. Strojeně povýšená bárbí. To pak člověka přejde chuť slušně se zeptat.
To byl další signál, abych se pakovala a šla si pěkně podle hesla "nedráždit eresku" zdřímnout do teplé postele - ženská začala být dost hysterická. Musela jsem se omluvit, že jdu blít, a skutečně jsem měla takový pocit. Chtělo se mi z ní zvracet ještě víc.- vypadalo to na další vomitus. Výsledek byl takový, že jsem se ztratila v davu a dotyčná už mě nestihla vyhledat, aby na mě podala žalobu, a k mé nebetyčné smůle mi bylo dovoleno usednout na palubu letadla.
Letěla jsem poprvé...
Ozve se zvuk z reproduktoru.
"Prosíme, zapněte si své bezpečnostní pásy," oznámí kdosi. V tu chvíli se má střeva chovají katastrofálně - vypravím se na velkou stranu, bude to krušné, pozor, i tekuté a občas se to stane každému z nás, když mu něco nesedne, i prezidentovi.
Nadchází úleva, ale nemožnost vstát. Seděla jsem na záchodě, ale odtamtud jsem se už nezvedla. Nohy mě zradily. Odmítaly se pohnout a vykazovaly známky právě probíhajícího relapsu.
Stisknu nouzové tlačítko a přivolám tak stewarda. Mimochodem svítil neskutečným šarmem. Projela mi rozkrokem taková vibrace - Lhermittův příznak, jenž mám k RS. Ale teď to Lhermittův příznak rozhodně nebyl.
"Co pro Vás mohu udělat, madam?" osloví mě tento poskok. Nervy se mi zmítají - a není to od eresky. Alespoň ne teď. To vím určitě. Tenhle pocit zažívám vždy v centru, když je na blízku můj sexy doktor.
"Mám roztroušenou sklerózu." pronesu s podivnou intonací. Snažím se o dokonalou odpověď, ale jeho přítomnost mě znervózňuje. Je to noblesní muž. "A... teď... mám... ataku." Civí na mě tupě. Co je roztroušená skleróza?
Začnu mu, přes jeho nevyslovený dotaz, přeříkávat tu známou formulku. "Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé autoimunitní onemocnění mozku a míchy..." Pak se odmlčím. Chci se nadechnout, zatímco se snažím vybavit si, jak definice pokračuje.
"Slečno, já jsem steward, a ne doktor!" zvolá rychle, využije mého nadechnutí. Co je to ataka, už nestihnu replikovat.
"Tak mi TOHO DOKTORA ZAVOLEJTE! NEŽ SE TO ROZJEDE!" Reproduktory znovu oznámily, že je třeba se připoutat.
"A čím!?" vybuchnu vztekle. "Čím se mám připoutat na záchodě!? Hajzlpapírem? Nechtěl byste mi půjčit svoji kravatu? Abych se jí rovnou třeba uškrtila? Víte, já se sklerózou nechci žít, omezuje mě... Nejde jen o zapomínání, tohle je o něčem jiném... Člověk se stává invalidním, je troskou, ztroskotanej koráb a zřícené letadlo... Tak zavoláte mi konečně tu záchranku!? 155, vy nevzdělanče!" Je mi z toho už špatně. Moje nervy brnkají jako struny na kytaře. Jako kdyby se v mém klíně rozezněly neslyšné akordy, rozvibroval se imaginární hudební nástroj, aniž bylo slyšet brnkání, při absenci zvuku. Podnět k tomu mi dal pouhý pohled na vzrušujícího zaměstnance letecké společnosti.
Noblesní muž chvíli nerozhodně podupává. Je to opravdu nutné? Přemýšlí.
"Paní, tuhle vaší potíž ale mohou přece vyléčit v Itálii... A už zase budete skákat přes kaluže."
"Tak to pr," naštval mě. "My jsme léčeni ve speciálním centru pod dohledem specializovaných neurologů. Italsky se ani neumím dorozumět. Jste padlý na hlavu, když tohle tvrdíte, a já tvrdím, že začnu být hysterická, jestli mi nezavoláte tu záchranku. JE TO AKUTNÍ."
Povoluje. Nechce mě mít na svou odpovědnost. "Dobře, madam, jdu přerušit odlet, jdu do kokpitu za pilotem, počkejte zde," řekne formálně.
"A kam bych asi tak chodila!?" vybuchnu. "Když mi to nechodí!? Já nemůžu hejbat nohama, jestli jste si toho stále ještě nevšiml!"
Rozpačitě se culil a já mu toužila dát pusu, nebo tomu doktorovi z centra, z kterého mi hrabe.
Spěchá ke dveřím, ale mně stále připadá, jako by se sunul po želvím způsobu. Prdelkou se nakrucuje, takže mě to rajcuje, ale neříkám nic. Nemůžu ho zdržovat, musí okamžitě zastavit pilota, nesmím odletět... Potřebuju infúzi, nemůžu hýbat nohama...
Rychle, rychle spěchá ke dveřím, i když to tak vůbec nevypadá. Pozoruju jeho zadek, čas běží, přemýšlím nad jeho ústy, z nichž pršela sice hloupá slova, ale krásný, melodický hlas. Rychle, rychle, běží čas...
Dveře se za ním zavřely a já jsem osaměla. Konečně jsem si mohla utřít prdel. Spláchla jsem to a šouravě se domotala k umývadlu, abych si umyla ruce, což se mi podařilo. Ale pak jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a najednou jsem ležela na zemi. Nohy mě neudržely.
Někdo zaklepal. Není to on. Kdyby to byl on, neklepal by. Takový on prostě není. Je hezký, ale nevychovaný.
"Dále!" zvolám v naději. Třeba je to někdo jiný než krásný steward, na kterého jsem tu řvala. Ať tak či onak, někdo mi snad pomůže.
Vstoupili matka s otcem a starší sestrou. Ne Copaxone sestrou. Ani RS sestrou. S mojí vlastní biologickou sestrou.
Máma pronáší, že je ráda, že jsem "v pořádku". Jsem sice mrtvolně bílá a studená, ale žiju. Byla jsem dokonale imobilní. "Zase ataka?"
Rezignovaně přisvědčím.
"Škoda, že se ti to stalo zrovna teď," tvrdí táta, ale je rád, že brzy budu v plné péči lékařů. Má o mě přirozený strach. Taky by to mohlo dopadnout hůře. Spadla bych někde na kolejích vlaku nebo do vozovky pod auto a byla bych kaput nebo zmrzačená. "Bohužel musíme odletět bez tebe," pokračuje táta. " ,Doma´ bychom ti byli platní jako mrtvému zimník, budeš několik dní kapat Solumedrol. Kdyby něco, budeme na telefonu a rádi tě uslyšíme."
Byla jsem jim vděčná. Vzali to sportovně. Řekla jsem jim, že je mám ráda. Oni mě také. Řekli mi to všichni. Rozloučili jsme se se slzami v očích, jako kdybychom se už neměli nikdy vidět!
"Opatruj se!" zvolá ještě matka. Doktoři mě nabírají do nosítek. "Pro nás budeš vždycky přítomná!" Ještě jeden poslední dotek. Poplácání po ramenou. Imaginární stewardův dotek na mých stehnech. Poslední mámin pohled do mých očí, než mě odnesli a naložili do erzety. Poslední můj pohled na letadlo, než se definitivně zaklaply dveře od sanitky.
Proč mi připadalo, jako by to bylo naposled, co je vidím?
Protože každé loučení je těžké. A to zvláště, pokud cítíme k druhým lásku a pouto.
Letěli daleko, přes půlku Evropy, do Itálie, za odpočinkem. Moře, které šumí; třpytivá zrnka písku, pěší výlety po pobřeží obklopeném skalnatými útesy a kamínky - takový měl být program. Všude samá voda. - A nebýt mé ataky, mohla jsem si ,užívat´s nimi. Ale opravdu jsem tam mohla být s nimi? Oni tam nikdy nedoletěli...
Ležela jsem na kapačce, v teple, v nemocničním pokoji, krásnej doktor se mihl chodbou kolem dveří, husina na mém těle naskočila jako rtuť v teploměru, brnící rozkrok dával erotické impulzy, chvění v podbřišku a dech jako kdyby se měl každou chvíli rozskočit...
Přemýšlím o krásném lékaři, o umění, jež zmůžou jeho rty, až se střetnou s mými, o rukách, které se přiblíží k mým stehnům. Budou se tam chvíli plížit a zahřívat mé tělo - a pak---
Doktor neklidně přešlapuje přede dveřmi... Konečně se mi chytil na návnadu? To musí být opravdu člověk invalida, aby se do něj doktor zamiloval?
A v tom ten doktor vstoupil. V očích má tragickou předzvěst a zasmušilost. Přijme to jako doktor? Zachová si medický odstup, nebo už je plně v moci tělesné chemie?
Spatře mě, zastavil. Váhal. Má mi to říct hned - nebo až po všech kapačkách? Z toho koukal "jen" další stres.
Rozhodne se, ve tváři splín, ale odhodlanost... Je doktor - musí sdělovat i ošklivé zprávy - pokud možno bez emocí, s odstupem...
Položí mi ruce na ramena, obejme mě a ignoruje můj zrychlený tep. Řekne: "Je mi líto, slečno, ale Let 27 z Prahy do Itálie havaroval... Na vině je náhlá turbulence. Kdybyste neměla ataku, zahynula byste s nimi. Ataka vás... zachránila."
Po tomto sdělení můj zrychlený tep ochabnul. Naopak, téměř se zastavil. Nebyla jsem schopna slova. Hrdlo se mi uzamklo zoufalstvím. Nepopsatelným. V mozku jsem cítila tu vnitřní prázdnotu, když o někoho milovaného přijdeme. "Kdybych teď mohla chodit," řekla jsem mu, oči zalité slzami, "ten let bych si vynahradila - a byl by to let z vašeho okna, pane doktore."
"Je mi líto," objímá mě a tiskne mě k sobě, zatímco pláču... "Pošlu za vámi našeho psychologa a ten vám nasadí antidepresiva, je vidět, že se ereska rozjíždí ve velkém."
Drží mě za tu ruku a já si přeji, aby to byl jen sen, aby mě nikdy za ruku nedržel a má rodina aby tu byla se mnou. Navždycky.

Část 2.


A najednou se vrhám k oknu. Hybnost se vrátila po první kapačce. Silou vůle jsem přes silnou bolest doslova vylítla z lůžka.
Otvírám okno. Ochromený doktor se konečně pohne.
"Stůjte!"
Ignoruji ho, dokořán otvírám okenní křídlo.
"Co to děláte, slečno?!" V hlase má strach, není zřejmě zvyklý na psychopaty.
Tak proč se nepohne z místa? Proč se za mnou nerozeběhne?
Je jak přikovaný...
"Pojďte zpátky do postele! Hergot, co jste to za ženskou! Pojďte sem, malá. Přece musíte mít ještě nějakou rodinu - ne?"
Zaráží mě. Donutí mě k zamyšlení. Možná, ale....
"Já už nechci žít... Stejně mám eresku!"
"Ale někdo má rakovinu, slečno... A víte, že by dal všechno za to, aby tu ještě dlouho byl? Máte aspoň přítele?"
Uvidí bolest v mých očích, řekne chvatně: "Promiňte, měl jsem nevhodnou otázku. To bylo netaktní... Ale - fakt vám další infúze nestojí za to žít?"
Ne, nemůžu zneužít smrt mých drahých pro sebe. To by bylo sobecké. Musím za nimi.
Vylézám na okenní parapet.
Třemi rychlými skoky je u mě. Jeho ruce obepínají můj pas, jak se mě snaží zadržet.
"Slečno, prosím..."
Nachomýtne se zde sestra. Jde zkontrolovat pacienty.
"Sestro, sežeňte psychologa..." instruuje neurolog.
"Jistě," odvětí a vzdaluje se. Oči má vytřeštěné. Odchází, otáčejíc se neustále.
Vnímám jeho ruce, jsou na mých bocích a jsou teplé. Kdy se přiblíží k mým stehnům? Jedině, když se otočím.
"Dotknete se mých stehen, když se otočím?" chce se mi vyhrknout. Místo toho se ovládnu a zůstanu jednou nohou při smyslech. I zde na parapetu jsem jednou nohou stále uvnitř okna a druhá vyčnívá ven. Když skočím, NIKDY se mě už nedotkne, dochází mi. Možná až po smrti. Ale to už nic neucítím.
Jsouc ještě stále v šoku ze smrti svých rodičů a sestry, chystám přesunout zadní nohu k té první dopředu, abych přepadla z třetího patra dolů do ulice.
Ale noha se mi zasekne. Ereska mě opět zachraňuje od smrti.
Sundává mě z okenního parapetu. Hezky voní, jeho deodorant mě příjemně irituje.
Když po mně žádá, abych mu podala ruku, nemůže už mě víc navnadit. Celá se třesu, chvěju vzrušením - cítím teplo ve svém obličeji. Jsme u něj v ordinaci, nikdo tu není, jen já a on... Očima jsme blízko, brečím, přecházíme z osobní zóny do diskrétní...
"Lhermittův příznak nám značně zesílil, vibrace jsou cítit na dotek," říká, zabrán do své práce (To NENÍ Lhermittův příznak, běsní mi v hlavě. Dovolíte? Připadá mi, že se to šíří nahoru a jde to do stehen..."
"A pokračuje to mezi nohama, pane doktore." Mudr. náhle zrůžoví, uvědomiv si význam této informace, ustoupí o krok, nasadí ještě více formální doktorský tón a výraz a řekne: "Netrápí vás to? Protože kdyby vás to trápilo, nebo vás to nějak bolelo, můžu vám napsat žádanku na našeho gynekologa. Může to být infekce, která vám ataku spustila."
"Ne, opravdu se mi to jindy nestává," uvrhnu ho opět do rozpaků.
Náhle se otevřou dveře, vtrhne sem sestra, bez doktora, kde ho zapomněla?
"Sestro, kde máte toho doktora, to už snad trochu přeháníte, na tohle vám není zvědavej ani Santa Klaus...!" rozčílí se. "Kde je ten doktor, pro kterého jsem vás poslal?"
"Psycholog už je na cestě," odpoví sestra, uražena výtkou. "Výtahy jsou zasekané. (Možná je taky jen nadržená). Nedůvěřivě si ji přeměří. "Já jsem šla po schodech," vysvětlí.
"No tak mu běžte naproti, krucinál! Kdo se tady má furt rozčilovat! Padejte dolů a radši sem už vůbec nechoďte, zmizte na lůžkový, ať se už nekonají žádné ,sebevraždy´." Rychle, copak nevidíte, že běží čas!? Mladá paní je v šoku - to je živná půda pro vzejití nové ataky a nárůst invalidity." (Tímhle mě fakt uklidnil).
Pak potupená sestra vklouzla na chodbu (běda, kdyby ho neposlechla!) a okamžik patřil znovu nám, totiž mně jako pacientce RS a jemu jako neurologovi RS centra. Ale přitom to bylo něco víc než jen typická konzultace lékař x klient. Bylo v tom kus neznáma, něco, co slibovalo prožitek silný jako pravý turek.
Chránil se ke mně přiblížit. Nejradši by se vůbec nevracel k předchozí rozmluvě.
"Musíme kontaktovat vaše prarodiče," sdělí mi. "Jaké máte zájmy? Ty jsou dobrou terapií na vaše bolesti, ať už fyzické nebo psychické,jsou záplatou na všechny rány způsobené v této krátké době. Budete teď nějakou dobu v péči psychologa a pod dohledem gynekologa. Po atace, až to bude dobré, si zacvičíte a probudíte neurony opět k životu. Na magnetické rezonanci jste byla kdy? V červnu. Léčba vám funguje, RS máte sedm let (Jo, sedm let už po tobě toužím). Objednám vás na kontrolní magnetickou rezonanci, abychom posoudili postup nemoci a rozesetí v čase a prostoru. Držte se." Jeho ruka se mě opět dotkne. Je to pouhý zvyk, ale pomáhá mi to od traumatu. Jeho doteky jsou ten nejlepší psycholog. Je to mechanický pohyb, jímž uklidňuje pacienty a dodává jim sílu a sebevědomí.
Projížděly mnou takové elektrické vlny podobné těm na moři, ke kterému Let 27 nikdy nedospěl. A kdybych tam seděla, byla bych teď někde rozsekaná jako matka, otec a sestra a jako všichni pasažéři letu, buď venku, nebo v letadle, než z něj vypadli na ostré hrany himalájských hor... Má krev by zasychala jako rudý inkoust a barvila by všechno kolem sebe na rudo.
"Takhle dávám svým pacientům sílu - a vy jste silná osobnost," uklidňuje mě. "Nikdy nepodléhejte skepsi." ( A vášni podléhat můžu? To mi nikdo nezakáže.....)
Opět jsem jak v ohni, mé tělo je jako výheň. Rozdmýchává ji čím dál víc. Jiskry šlehají jako plameny, které olizují hořící dům. Ale tohle je blažený pocit. Ještě chvíli a shořím zapálením. Bojím se, že to na mně pozná, že to bude vidět navenek, jak jsem nadržená.
Řeknu nějaké jiné sestřičce, aby vám změřila teplotu," slíbí mi. Přitom chci, aby mi slíbil něco docela jiného. Chci, aby mi slíbil své rty. Můžou být oázou těch mých. Nechci žádného stewarda, chci doktora, to je titul a je vznešený. Steward je hloupý a neléčí mě s ereskou. Lékař je mým žárem a magnetem.
Toužím se mu vrhnout kolem krku a vrznout si. Tají se mi dech nad tím pomyšlením. Chci schovat svůj jazyk v jeho sladkých ústech. Jsou ještě sladší než jahody, ano, určitě jsou mnohem šťavnatější... Musí být náruživý, každý doktor musí být dobrý milovník a z tohoto muže to přímo vyzařuje... Jiskří mi oči, jsou odrazem mého srdce, které čpí touhou, vášní a emocemi. Zmítám se rozkoší, chci uchopit jeho ruce a vložit je do svého klína, kde se to rozpaluje do běla. Chci zchladit útroby svého rozpáleného těla. Chci, abych lůžko, na něž mě odvede, mohla sdílet se svým lékařem.
A ta představa je stále silnější, prasácké myšlenky vyskakují samy od sebe a já už nechci být sama... Je to chlap mých tajných tužeb, idol mého srdce, kopírka obrazu muže vytvořeného v mé hlavě.
Sekne mu to, bílý lékařský plášť a na něm vizitka, i jeho jméno je pěkné, bílé kalhoty, krátké černé vlasy a dokonalá neidentifikovatelná vůně deodorantu.
Je vzrušující, toužím z něho všechny tyto bílé hadry setřást a přilepit se tělo na tělo. Potopit se celistvě do hříchu. Zapojit každý nerv svého těla, které se nikdy neuzdraví...
Líbám ho, rukama jsem zabloudila okolo jeho krku, držím se ho, tisknu se na jeho prsa a vzrušeně sípám.
"Já - nezlobte se..." odvrací se.
"Já vím, jste ženatej..." drkotám zuby a chvěju se. Silně se chvěju.
"Nejsem, ale..."
"Žádné ale neexistuje..."
"Tady ne... Jsem v práci, jestli vám to nedošlo."
Přerývavě dýchám. "Tak kde?" zoufale pronáším. Jsem v extázi. Lomcuje mnou zimnice, lačním po jeho těle, jdou z něj jiskry.
"Navrhněte něco sama, já nesmím, jsem v práci... Ale až po zaléčení ataky."
"Uf!!!" oddychnu si. Můj dech je slyšet na kilometry. Šutr z mého srdce letí pryč. Propadá se do vzduchoprázdna. Tenké pramínky potu kropí mé tělo - kompletně. Ze zad mi stékají vodopády a usazují se mi v dírce mezi půlkami. Usazují se v mé prdeli.
Ale tohle rozhodně není v prdeli. Tohle bude jistě někde úplně jinde, než je prdel. Jen kousek od prdele.

Vánoční strom

23. května 2018 v 16:49 | Surikata
A
JE
OPĚT
PROSINEC.
MÁME DOMA BLBINEC.
ZELENEJ MÁM STROM JAK ŽABINEC.
BOROVICE
SE TU SICE
TYČÍ JAKO LVICE,
OZDOBENÁ, VONNÁ JAKO ŽVANEC
JEHLIČÍ JE VITÁLNÍ JAKO TLUSTÝ KANEC.
TO JE TA
ZIMA PROKLETÁ
VENKU SI LEBEDÍ TŘESKUTÝ MRÁZ
A I PŘES ZIMOSTRÁZ STROMY OBEPÍNÁ LED JAK HRÁZ.
BRZY
BUDE
KLID.
BUDE
LÍP.
(UŽ
JEN
PÍĎ.)

Zlo zabíjí

21. května 2018 v 1:58 | Surikata
Tady bude novej horor, napíšu ho zítra, musí teprve vzniknout.

Neumím počítat!

20. května 2018 v 22:43 | Surikata |  POEZIE
Neumím počítat!
Dojde mi kyslík
Zblázním se

Chcípnu!
Nespočítám nic!
Jenom nadávky, co padají na mou hlavu!

Neumím počítat!
Dojde mi kyslík
Přestávám dýchat!

Vrah za stromem

9. května 2018 v 22:19 | Surikata |  BALADY, HORORY
Dálnice byla prázdná, nikde nikdo. Auta zde projedou ve frekvenci 2 za půl hodiny. Místo je jako dělané pro únosy, kort když je večer a tma houstne.

Kolem šumí stromy, v dálce svítí plynová lampa, občas zahouká sýček, někde něco bouchne... Kdo žije okolo dálnic, o tom se moc neslýchává, ten je zapomenut. Pátrají po něm, ale jinde.

Simona jela z Prahy domů do Příbrami - nejspíš píchnutá guma. Auto po úmorném úsilí šoférky ještě v klidu zastaví v odstavném pruhu. Štěstí, že jela poměrně pomalu.

Všude je ticho, ale takové divné. Matoucí. Jako kdyby něco čekalo ve vzduchu. Jako kdyby něco bylo ukryto za těmi stromy... Nějakej stín, nebo si to jen vsugerovává. Ženská jedna bláznivá! Kdy dostane rozum?

Anebo přece? Něco se tam pohnulo. Stín trochu víc vyskočil k ní. Co teď, proboha? Zamknout se v autě? Vyrazí sklo, tady jí nikdo nepomůže...

Ať to zkurvený auto jede! Píchlá duše, to jí ještě teď zcházelo. Jako by nestačilo, že už teď má zpoždění.

Má doma malé dítě a manžela, který se na ni těší. Kolikrát jí říkal, ať změní práci, že tohle dojíždění pozdě v noci domů není nic úchvatného. Varoval ji. Teď si to uvědomila.

Je to jedinej odstavnej pruh, měla štěstí, že dojela až sem.

Teda než ta obluda vyskočí...

"Je tam někdo?" zavolala do tmy.

Nic. Jen ticho noci. Kdyby aspoňv projelo nějaké auto! A pomohlo jí přezout tu pneumatiku! Ona to prostě nezvládne, nemá ani baterku. Nemůže si ani zapnout varovky, protože je kus od auta. A do auta ani nestihne doběhnout. Až se ta příšera za ní rozběhne, bude to mít spočítané.

Ještě, když o tom píšu, mám z toho husí kůži a musím mít rozsvíceno.

"Húúúú - hú..." zahouká kdosi u stromu.

Hraje si na sovu, nebo je to výsměch a zastrašovací gesto. Strašně miluje svého muže. V duchu se pomodlí otčenáš a v mysli se loučí se životem. Ve skrytu duše děkuje za svou rodinu a přeje si, aby manžel se synem byli zdraví, i kdyby ona teď umřela.

A ono jako naschvál prostě nejede ani jedno auto. Má jen cigarety, jen tak může dát případný signál. Počkat. V kapse má píšťalku. Ale je naivní na ni teď zapískat, když nejede žádné auto. A přes hluk motoru někdo těžko uslyší píšťalku.

"Kdo je tam?" pronese do tmy vystrašeně. "Já vím, že tam někdo je."

Dlouhé, táhlé ticho trvající několik sekund, ale jí to připadá jako věčnost. Potřebuje svého muže, který leží doma u televize a těší se, až dorazí domů. Dočká se jí ještě ale?

Náhle ticho prořízl nečekaný hlasitý zvuk. Jako kdyby zařehtal kůň. Pocházelo to od stromu, za nímž stála obluda. Nečekala to, strašně ji to polekalo. Škubla sebou a málem v mdlobách se sklátila, ale ustála to ještě. Ještě nesmí dát vrahovi příležitost. Ještě nesmí všechno "vzdát". Ještě musí zkusit bojovat. Ona, hrdá žena, která v životě tolik dokázala!

Proč u sebe nenosí aspoň blbej nůž? Nebo tak proslulej pepřovej sprej?

"Vím, že tam jste. Já se vás nebojím. Vylezte!" Její pusa říkala úplně něco jiného, než chtěla, ale stejně by jednou ta obluda vylezla.

Začal jí zvonit v kapse telefon. Chtěla se podívat na displej, ale bála se. Ale aspoň ten, kdo volá, uslyší její volání o pomoc. Najdou ji pak mrtvou nebo ji nikdy nenajdou, ale budou vědět, že se jí něco stalo. Že byla v těžké chvíli.

Hořce litovala, že nemůže hovor přijmout.

Avšak vyzvala už zrůdu, aby vylezla, tak si troufne i zvednout telefon.

Rychle ho vytáhne z kapsy kmitne pohledem na displej, přičemž stiskne tlačítko "Přijmout".
"Ano, miláčku? Po - - -" Ale pomoc už říct nestihne, protože její slova jsou najednou uťata.

Štěstí je zdraví, život

9. května 2018 v 19:25 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Lidé se většinou rodí zdraví, a tak je to jen dobře. Ale zdraví si želbohu nemůžeme uchovat až do smrti. Výjimky jsou nenadálé případy, kdy člověk nezemře přirozenou smrtí, nebo náhlé infarkty bez příčiny. Většinou umíráme přirozeně, tak by to mělo být. Kdo je zdráv fyzicky, toho v pozdním věku většinou postihne Alzheimer, jen se o tom moc nemluví. Nabízí se otázka, proč člověk během života z různých příčin onemocní a proč zemře na nemoc. Proč nemůže prožít celý život zdráv a zemřít úplně bez úhony.

Řada lidí si svého zatím nepodlomeného zdraví neváží. Žijí vesměs nezdravě, ale nic jim není. Zato jiní zase zdravě jedí, sportují a mají plno zájmů a bohužel taky plno nebo "méně plno" nemocí. Proč takovýhle paradox? Ale tím nechci říct, že bych chtěla, aby ti lidé bez dostatku pohybu a zdravé životosprávy měli něčím onemocnět. Jenom nechápu, proč lidi mají nemoce, i když se ničím neprovinili, do jim je přiděluje a podle jakého "paragrafu"?

Jsme u otázky života a smrti, takže buď je to všemocný Bůh, jehož jsme děti (nemyslím to ironicky), nebo je to nějaká jiná síla, souhrnně Příroda. "Kdo" dohlíží nad tím, aby na Zemi všechno klapalo, jak má? Kdo? Čas se nikdy nezastaví - nebo někdy přece? Proč lidi umírají, a moje nejoblíbenější: Co by bylo, kdyby nic nebylo?

Dále je třeba zohlednit tu velkou náhodu, štěstí, že tu zrovna my jsme. Je to dar a jiní tohle štěstí neměli. Někdo neměl možnost ani vzniknout, někdo neměl příležitost narodit se zdravý a hned zemřel, nebo má celoživotní následky/omezení a nemůže vést plnohodnotný život, někdo byl o svůj tehdejší krásný život připraven mocnou lidskou ješitností - a tedy zabit, rychlou nebo mučivou smrtí. Otázkou je, jak si nějaký člověk může myslet, že má nárok na to, někoho zabít, a necítit se třeba ani vinen.

Je veliké štěstí, že zrovna my tu jsme. Vznikli jsme v určitou chvíli na určitém místě. Měli jsme štěstí, že naše chromozomy to všechno vyhrály, spojilo se zrovna to, co udělalo NÁS. Kdyby se spojilo něco jiného, už by to udělalo někoho jiného. Být to jindy, už bychom to nebyli my. Tělem chodí denně miliardy takových buněk. Takže jsme měli štěstí, že zrovna kombinace těch dvou "správných" dala vzniknout NÁM.

Vyjmenovala jsem dva z nejzákladnějších bodů, které pokládám za štěstí.

Noc v satanově pasti - kosti budou chrastit

6. května 2018 v 23:22 | Surikata |  TÉMATA TÝDNE
Noc v satanově pasti
Kosti budou chrastit
Kdo sem jednou vkročil
Jeho život skončil.

Letos jako vloni
Mrtvoly tu voní
Čerstvý pach krve
Teď jako prve
V nozdrách čpí
A ty víš
Že žádný princ na bílém oři
Ti nepomůže, leda k hoři.
Brány pekla nerozboříš.

Žádný princ na bílém koni
Tě, milá paní,
Nezachrání!
Nikdo Ďábla nedohoní!
Naopak, zemře v útrapách a ohni!


Kdo vkročí do té staré klece
Nedojde dalece!
Pohltí ho temná síla
Nespasí ho ani princ,
o němž každá dívka snila!


Ďábel!
Kdo vejde do té barabizny,
Zemře!
Obrostou ho divizny....

Satan je ztělesněné Zlo
Ne princ a nepřišel líbat tě na čelo...
Před Satanem neutečeš
Ani když se před ním svlečeš...


Ta barabizna byla prokleta dávno již. A dosud prokleta jest. Byl na ni totiž vyslán ďábel. Kdo tam jednou vkročil, nevrátil se.


Petr - syn se nudil, a tak zašel o pár domů dál za přítelem.

,,Čau Lubore. Rodina dnes odjela na dovolenou." Petr stojí ve dveřích, opřen o futra.

"Proč jsi nejel s nimi?"

"Nechtělo se mi. Mám rýmu."

Lubor ho zbytavě pozoruje. ,,Proč nepozveš Simonu?"

"Podvedla mě. Rozešli jsme se."

"Máš jinou?"

"Markétu."

"A?"

"Marodí."

Lubor spěšně koukne na svůj oděv - tedy spíš jen na narychlo natáhlé trencle - a řekne: "Můžu jít takhle, nebo chvíli počkáš?"

Petr kejvne.

Zajde dovnitř, Petr čeká, myslí na Simonu. Konečně se na prahu objeví Lubor.

"Tak jdem."

Nasadí si boty a odejde ochotně s Petrem. U Petra doma se oba přezují a kráčejí po schodech vzhůru.

"Tady je nějak temno, ne?" Lubor pronesl.

"Tak rozsvítíme."

"Ne. Počkej," zarazí ho Lubka.

"Na co?"

"To by nebyla žádná prdel. Vyvoláme duchy, ne?""

"Pche. Jsi pako," zkritizoval ho jeho kamarád. "Ale je mi to jedno. Já se nebojím."

Petra zajímalo, koho vyvolají.

"Mně je to jedno. Hlavně ať je pořádný vzrůšo, i kdyby to měl být duch někoho, kdo nikdy neexistoval."

Pročež Petr vyprskl a řekl, že by rád vyvolal Satana.

Stanuli v Petrově pokoji. Jakmile nastane tma, rozjede se to na plné oprátky.

,,Připravíme to tu trochu. Já dojdu dolů pro svíčky a zápalky. Ty sežeň zaříkávadlo."

Seběhl z místnosti a přinesl balíček karet Bang!

,,Zahrajem si Bang!, ne? Abychom zaplnili čas zbývající do tmy," navrhl Petr.

,,Raději Město duchů, to nám víc přiblíží očekávanou atmosféru noci."

,,Dobře, Lubore. Přinesu to." Otevřel jednu ze zásuvek, ale úděsem strnul. Na velkém kuse ohořelého papíru tam bylo ohněm něco napsáno. Petr již věděl, co, a to ho vyděsilo. Lubor na nic nečekal a přiskočil k zásuvce, aby se podíval, co se stalo.

,,JSEM NA VÁS PŘIPRAVEN," stálo tam ošklivým písmem, ,,ĎÁBEL."

Lubor obrátil oči v sloup. "Fakt trapný, Petře."

,,Co já? Já nemohl vědět, že budem někoho vyvolávat."

"Haha. Fakt dobrej vtip."

"Někdo si z nás dělá srandu."

"Nojo, duch už je tady."

,,Prve to tu ještě nebylo," řekl Petr.

"Anebo jsi to neviděl. Byl tu někdo, když jsi šel pro mě. Třeba si z nás dělá prdel Simona."

"Jdi do prdele. Nikdo nemoh' vědět, koho budem vyvolávat."

Lubor udělal lhostejné gesto. ,,Věděl jsi, že budu souhlasit s tvým návrhem vyvolávat duchy, a měl jsi již předem připravenou otázku, koho vyvoláme. Počítal jsi s tím, že řeknu ďábla, a nastražil jsi tady tenhle papír!"

,,Ne, Lubore! Lhal jsem ti snad někdy, člověče? Proved' jsem ti snad někdy takovou lumpárnu?"

,,Ne, ale dnes ses rozhodl pro změnu."

,,Nemá cenu se s tebou hádat, ale až se něco stane, dáš mi za pravdu."

,,Už se něco stalo," vysmíval se Lubor. ,,Z ničeho nic se tu objevil děsivý papír," dodal pohrdavě.

,,Lubore, jsi hrozně nedůvěřivý," řekl Petr vyčítavě. ,,Nechápu tě. Vždycky jsme si přece rozuměli."

,,Ovšem až do chvíle, kdy tě napadlo nastražit na mě tuhle blbou léčku," odvětil Lubor chladně.

,,Pojďme hrát to Město duchů," změnil Petr téma rozhovoru, protože věděl, že by tohle mohlo skončit tím, že by se jeho a Luborovy cesty mohly rozejít napořád.

,,Konečně rozumný návrh," řekl ulehčeně Lubor.

,,Uvidíš, jak tě odrovnám!"

,,To se ještě uvidí," usmál se spiklenecky Lubor.

Pustili se do karetní hry. Hru dlouhou dvacet pět minut nakonec skutečně ukončila výhra Petra, který byl v roli bandity a zvítězil nad šerifem.

,,Jdu na záchod," ohlásil Lubor Křepelka, seběhl ze schodů, otevřel dveře a zamířil k záchodu. Hned na to se z Petrova pokoje ozval zděšený výkřik.

,,Co to na mě zase zkouší," mručel si pro sebe Lubor, umyl si ruce a zamířil nahoru. Byl přesvědčen, že Petr na něho zase kuje nějaké pikle.

Otevřel dveře a spatřil zaraženého Petra, sklánějícího se nad nějakým papírem.

,,Co to máš zase za papír?" zeptal se Lubor lhostejně.

,,Další dopis od satana," pronesl Petr velmi nejistě.

,,Zase jsi mi nachystal nějakou léčku? Víš dobře, že na tvoje pikle nejsem vůbec zvědavej, Petře. A víš taky dobře, že jsem ti nic neproved'."

,,Jistěže jsi mi nic neprovedl," připustil Petr, ,,ovšem já tobě taky ne, Lubore. Přečti si ten papír." Podal list Luborovi. Ten si jej nedůvěřivě prohlédl.

UVIDÍŠ, JAK TĚ ODROVNÁM.

,,Pěkný fámy!" rozzlobil se Lubor na Petra. ,,Již předem jsi počítal s tím, že spolu budeme hrát Bang!, a už předem sis tu větu připravil na papír. Můžu ještě vědět, kam jsi ho schoval?"

,,Já přirozeně nikam, ale našel jsem ho v druhém šuplíku."

,,Dobře," zmírnil se Lubor, ,,jsou tu tedy ještě tři šuplíky a všechny prázdné. Teď se podívám, jestli jsi něco nedal zas do těch předchozích dvou. Ne, nic tam není. Je ale ovšem dost možné, že jsi další papíry schoval někam jinam. Ale to je jedno. Ta věta patří mně, nemýlím-li se?"

,,Copak já vím?"

,,Jistěže ta věta patří mně, sebe bys přece odrovnat nechtěl."

,,Nevím, jestli je ta věta míněna tobě, Lubore, ale jedno je jisté: jeden z nás je ve velkém nebezpečí! Přespíš tu s námi? Myslím se mnou a se Simonou."

,,Udělám ti tu radost a přespím tu," odpověděl trochu s výsměchem Lubor. ,,Jde ti přece o život."

,,Satane, jestli tady jseš, dej nám znamení!" zněla Petrova rázná výzva.

Zaslechli zvuk přijíždějící motorky. Najednou oba dva strnuli, když si uvědomili, že šeredný zvuk motoru se dostal až sem, do Petrova pokoje. Slyšeli motorku před sebou, ale vidět nebyla. Lubor se díval strnule na Petra. Zvuk motorky v místnosti trval cca minutu, načež stejně rychle, jako přišel, tak i odešel.

,,Tak už mi věříš?" vyhrkl Petr chvějícím se hlasem.

,,A-ano," odvětil Lubor s tlukoucím srdcem. ,,Petře, ty jsi ho vyvolal ještě dřív, než jsi se stavil pro mě!"

,,Přísahám, že ne!" zajíkl se Petr a bylo na něm vidět, že nelže.

Co se tedy stalo???

,,Podívej se do šuplíků," hlesl Lubor, neboť sám se toho neodvážil.

Se strachem velkým jak Brno přistoupil Petr ke stolu se zásuvkami a otevřel jednu po druhé. V poslední z nich byl papír s ohořelými okraji! A na něm napsáno:

PŘIJEL JSEM Z PEKLA SVÝM MOTOCYKLEM A POSTARÁM SE O TO, ABYSTE ZEMŘELI!

,,Lubore, musíme odtud zmizet!" vykřikl Petr a hnal se po schodech dolů, jak nejrychleji to šlo. Prudce zmáčkl kliku, ale bylo zamčeno! A klíče nikde.

,,Je zamčeno!" vykřikl na Lubora ženoucího se po schodech za ním.

,,Otevři okno!" zařval Lubor. ,,Utečeme oknem!"

Vběhli do kuchyně, kde bylo okno, jímž se dalo bezpečně vyklouznout ven. Ale nešlo otevřít!

,,Prokletej barák!" zaúpěl Petr. ,,Sám ďábel ho proklel!"

,,Pojďmě nahoru, Petře!"

,,Ne, Lubore! Nechci číst další výhružné dopisy!"

,,To budeš muset i tady," řekl Lubor, ukazuje na ohořelý papír položený na sporáku.

Z BARÁKU SE NEDOSTANETE ŽIVÍ. ZEMŘETE OBA VE TŘI HODINY RÁNO.

,,Petře, musíme nahoru! Zavoláme tvým mobilem našim!"

Ale již cestou po schodech našli Petrův mobil roztříštěný na cucky.

,,Jdeme spát!" zavelel Lubor. ,,Jestli mám dnes umřít, zemřu ve spánku!"

Když se však dohrabali nahoru, našli na Petrově posteli další vzkaz:

NEZEMŘETE VE SPÁNKU. ROZŘEŽU VÁS MOTOROVKOU. ZAŽIVA.

Podívali se zaraženě na sebe a strnule klesli v mdlobách k zemi.

O den později se vrátili Novákovi z dovolené. To proto, že je to u moře už nebavilo.

,,Proč je odemčíno?" divila se matka.

Otec pokrčil rameny.

,,Petříku, už jsme tady, kdepak jsi?" zavolala maminka sladce.

Nikdo se neozýval.

,,Pojďme nahoru," rozhodl otec.

Sotvaže otevřeli dveře, ranila je mrtvice. Na zemi ležely kusy dvou zakrvácených lidských těl, vnitřnosti se válely všude okolo. Vzduch byl prosycen pachem krve a benzínem z motorovky. Oba kluci byli snadno identifikovatelní, uši a nos byly uřezány, hlavy oddělené od těla, ale nebylo pochybností, že jsou to oni dva. Vedle nic ležela holka s infarktem, kterou se už nikdy nepodařilo oživit. O kus dál se šklebila zakrvácená motorovka a u ní ohořelý papír. Ten si už rodiče nepřečetli.

A pokud si ho sem tam někdo přečetl, daleko už nedošel, do pár vteřin zhebnul. Těla tady hnila a rozkládala se, a stále se hromadila. Když dosahovala až na ulici, lidé konečně pochopili, že do toho domu nesmějí vkročit.

Dům byl obkroužen mouchami, mrtvoly oblezlé brouky rozkladači, těla pomalu tlela, všude smrad, sousedé se museli odstěhovat, bezďáci nemohli příbytek obsadit.

Ta barabizna byla prokleta dávno již. A dosud prokleta jest. Byl na ni totiž vyslán ďábel. Kdo tam jednou vkročil, nevrátil se.