Nemoc mi zachránila život

23. května 2018 v 20:50 | Surikata |  POVÍDKY
Bylo mi blbě, jako bych už seděla v letadle. Nade mnou a kolem mě poplují ňadra děsivých oblaků. Bude dout fujara kvílivá, ohlušující vichr bude mlátit do našeho stroje a paf! Hlavu budu mít v oblacích, myslíc na svého neurologa. Bradavky mi ztuhnou jako led, ale ňadrům těchto oblaků žádné bradavky neztuhnou, protože se na nich žádné nenacházejí. Mé tělo volalo: "Zůstaň doma! Neopovažuj se odletět!" Měla jsem v úmyslu akceptovat jeho "výstrahu". Ale - námitky se vždy najdou. Kolik peněz nás to stálo, že si můžu dovolit to zrušit? Mám poslouchat své tělo, respektovat RS, ale nevzdávat se svých cílů a neopakovatelných částí života. Je nezbytné si život i užívat a ne jen přežívat. Ta letenka k "jízdě smrti" měl být vstup do "letu snů", ale bez financí nebude už nikdy žádný podobný let. A na tenhle luxus jsme šetřili několik let, než se na nás štěstí usmálo. Nebo ereska vydá nařízení, že se nikam nepojede. To by jí bylo podobné. Co třeba svázat mi nohy, abych s nimi nemohla hýbat? Motat se jak moták pochop nebo se prostě pozdravit se zemí. Tohle všechno roztroušená skleróza dokáže.
Vypotácela jsem se ze svého lůžka. Motala jsem se kvůli nedostatku tekutin. A to proto, že jsem příliš blila. Po každém napití "kýbl" zvratek. Zdálo se mi, že můj žaludek bude dělat kotrmelce. Kromě toho jsem říhala jak dinosaurus.
Natahuju ruku pro teploměr. Když ho po pár minutách zkontroluji, jsou tam tytéž hodnoty. Ano, dala jsem si ho do podpaží.
Dobře, nalili do mě trochu coly, aby mi srovnali žaludek. Povedlo se jim to. Trošku jsem se i smála. Jo, byla jsem unavená, ale to k eresce patří. Celé ty dvě hodiny můžu odpočívat v letadle.
Zatímco si čistím zuby a plivu pastu do umyvadla, uvažuji, jestli tohle ještě budu moci někdy dělat. Čistit si zuby. Jestli třeba neochrnu na ruce a budu trvalý invalida.
Sedáme do auta a já řídím. Trošku mi začíná brnět rozkrok. Patnáct minut cesty. Za půl hodiny odlet. Lhermittův příznak, ereska si se mnou hraje. Nejsem vzrušená. Ještě nemám, z koho.
Na hale nám kontrolují kufry a konají se všechny formality, nezbytné pro odlet. Jste heračka? Ne, to je k eresce, Copaxone, v pořádku, odleťte. Atd. Davy lidí, smrad zpocených těl pasažérů, jak praží slunce. Deodoranty nepomáhají. Chčije z nás všech pot.
Blbý kecy jedný poťáplý stewardky. Klasika. Co s ní? Ignorovat, zachovat klid. Přece nedám průchod eresce.
Jenže pak přišlo další varování: začala jsem mluvit něco jiného, než co diktovala má hemisféra. Mohla za to blížící se jiná atmosféra? Atmosféra na letišti byla opravdu horlivá. Lidi mluvili jeden přes druhého a do jejich halasu se mísily zvuky právě startovaných letadel. Zaléhaly nám uši, všude hlučno, žvejkám.
Chtěla jsem říct třeba: "Prosím Vás, kdy bude další let do Itálie?" A místo toho jsem řekla letušce: "Vypadáte na pěknou svini." Byla jízlivá; to jsem viděla u lidí přede mnou, jak s nimi "jednala". V jednom kuse na ně totiž furt ŘVALA. Jak slepice, která kvoká na kohouta, opravdu. Lezla mi ta můra na nervy, bolela mě z ní hlava ještě víc. Katastrofa. Strojeně povýšená bárbí. To pak člověka přejde chuť slušně se zeptat.
To byl další signál, abych se pakovala a šla si pěkně podle hesla "nedráždit eresku" zdřímnout do teplé postele - ženská začala být dost hysterická. Musela jsem se omluvit, že jdu blít, a skutečně jsem měla takový pocit. Chtělo se mi z ní zvracet ještě víc.- vypadalo to na další vomitus. Výsledek byl takový, že jsem se ztratila v davu a dotyčná už mě nestihla vyhledat, aby na mě podala žalobu, a k mé nebetyčné smůle mi bylo dovoleno usednout na palubu letadla.
Letěla jsem poprvé...
Ozve se zvuk z reproduktoru.
"Prosíme, zapněte si své bezpečnostní pásy," oznámí kdosi. V tu chvíli se má střeva chovají katastrofálně - vypravím se na velkou stranu, bude to krušné, pozor, i tekuté a občas se to stane každému z nás, když mu něco nesedne, i prezidentovi.
Nadchází úleva, ale nemožnost vstát. Seděla jsem na záchodě, ale odtamtud jsem se už nezvedla. Nohy mě zradily. Odmítaly se pohnout a vykazovaly známky právě probíhajícího relapsu.
Stisknu nouzové tlačítko a přivolám tak stewarda. Mimochodem svítil neskutečným šarmem. Projela mi rozkrokem taková vibrace - Lhermittův příznak, jenž mám k RS. Ale teď to Lhermittův příznak rozhodně nebyl.
"Co pro Vás mohu udělat, madam?" osloví mě tento poskok. Nervy se mi zmítají - a není to od eresky. Alespoň ne teď. To vím určitě. Tenhle pocit zažívám vždy v centru, když je na blízku můj sexy doktor.
"Mám roztroušenou sklerózu." pronesu s podivnou intonací. Snažím se o dokonalou odpověď, ale jeho přítomnost mě znervózňuje. Je to noblesní muž. "A... teď... mám... ataku." Civí na mě tupě. Co je roztroušená skleróza?
Začnu mu, přes jeho nevyslovený dotaz, přeříkávat tu známou formulku. "Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé autoimunitní onemocnění mozku a míchy..." Pak se odmlčím. Chci se nadechnout, zatímco se snažím vybavit si, jak definice pokračuje.
"Slečno, já jsem steward, a ne doktor!" zvolá rychle, využije mého nadechnutí. Co je to ataka, už nestihnu replikovat.
"Tak mi TOHO DOKTORA ZAVOLEJTE! NEŽ SE TO ROZJEDE!" Reproduktory znovu oznámily, že je třeba se připoutat.
"A čím!?" vybuchnu vztekle. "Čím se mám připoutat na záchodě!? Hajzlpapírem? Nechtěl byste mi půjčit svoji kravatu? Abych se jí rovnou třeba uškrtila? Víte, já se sklerózou nechci žít, omezuje mě... Nejde jen o zapomínání, tohle je o něčem jiném... Člověk se stává invalidním, je troskou, ztroskotanej koráb a zřícené letadlo... Tak zavoláte mi konečně tu záchranku!? 155, vy nevzdělanče!" Je mi z toho už špatně. Moje nervy brnkají jako struny na kytaře. Jako kdyby se v mém klíně rozezněly neslyšné akordy, rozvibroval se imaginární hudební nástroj, aniž bylo slyšet brnkání, při absenci zvuku. Podnět k tomu mi dal pouhý pohled na vzrušujícího zaměstnance letecké společnosti.
Noblesní muž chvíli nerozhodně podupává. Je to opravdu nutné? Přemýšlí.
"Paní, tuhle vaší potíž ale mohou přece vyléčit v Itálii... A už zase budete skákat přes kaluže."
"Tak to pr," naštval mě. "My jsme léčeni ve speciálním centru pod dohledem specializovaných neurologů. Italsky se ani neumím dorozumět. Jste padlý na hlavu, když tohle tvrdíte, a já tvrdím, že začnu být hysterická, jestli mi nezavoláte tu záchranku. JE TO AKUTNÍ."
Povoluje. Nechce mě mít na svou odpovědnost. "Dobře, madam, jdu přerušit odlet, jdu do kokpitu za pilotem, počkejte zde," řekne formálně.
"A kam bych asi tak chodila!?" vybuchnu. "Když mi to nechodí!? Já nemůžu hejbat nohama, jestli jste si toho stále ještě nevšiml!"
Rozpačitě se culil a já mu toužila dát pusu, nebo tomu doktorovi z centra, z kterého mi hrabe.
Spěchá ke dveřím, ale mně stále připadá, jako by se sunul po želvím způsobu. Prdelkou se nakrucuje, takže mě to rajcuje, ale neříkám nic. Nemůžu ho zdržovat, musí okamžitě zastavit pilota, nesmím odletět... Potřebuju infúzi, nemůžu hýbat nohama...
Rychle, rychle spěchá ke dveřím, i když to tak vůbec nevypadá. Pozoruju jeho zadek, čas běží, přemýšlím nad jeho ústy, z nichž pršela sice hloupá slova, ale krásný, melodický hlas. Rychle, rychle, běží čas...
Dveře se za ním zavřely a já jsem osaměla. Konečně jsem si mohla utřít prdel. Spláchla jsem to a šouravě se domotala k umývadlu, abych si umyla ruce, což se mi podařilo. Ale pak jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a najednou jsem ležela na zemi. Nohy mě neudržely.
Někdo zaklepal. Není to on. Kdyby to byl on, neklepal by. Takový on prostě není. Je hezký, ale nevychovaný.
"Dále!" zvolám v naději. Třeba je to někdo jiný než krásný steward, na kterého jsem tu řvala. Ať tak či onak, někdo mi snad pomůže.
Vstoupili matka s otcem a starší sestrou. Ne Copaxone sestrou. Ani RS sestrou. S mojí vlastní biologickou sestrou.
Máma pronáší, že je ráda, že jsem "v pořádku". Jsem sice mrtvolně bílá a studená, ale žiju. Byla jsem dokonale imobilní. "Zase ataka?"
Rezignovaně přisvědčím.
"Škoda, že se ti to stalo zrovna teď," tvrdí táta, ale je rád, že brzy budu v plné péči lékařů. Má o mě přirozený strach. Taky by to mohlo dopadnout hůře. Spadla bych někde na kolejích vlaku nebo do vozovky pod auto a byla bych kaput nebo zmrzačená. "Bohužel musíme odletět bez tebe," pokračuje táta. " ,Doma´ bychom ti byli platní jako mrtvému zimník, budeš několik dní kapat Solumedrol. Kdyby něco, budeme na telefonu a rádi tě uslyšíme."
Byla jsem jim vděčná. Vzali to sportovně. Řekla jsem jim, že je mám ráda. Oni mě také. Řekli mi to všichni. Rozloučili jsme se se slzami v očích, jako kdybychom se už neměli nikdy vidět!
"Opatruj se!" zvolá ještě matka. Doktoři mě nabírají do nosítek. "Pro nás budeš vždycky přítomná!" Ještě jeden poslední dotek. Poplácání po ramenou. Imaginární stewardův dotek na mých stehnech. Poslední mámin pohled do mých očí, než mě odnesli a naložili do erzety. Poslední můj pohled na letadlo, než se definitivně zaklaply dveře od sanitky.
Proč mi připadalo, jako by to bylo naposled, co je vidím?
Protože každé loučení je těžké. A to zvláště, pokud cítíme k druhým lásku a pouto.
Letěli daleko, přes půlku Evropy, do Itálie, za odpočinkem. Moře, které šumí; třpytivá zrnka písku, pěší výlety po pobřeží obklopeném skalnatými útesy a kamínky - takový měl být program. Všude samá voda. - A nebýt mé ataky, mohla jsem si ,užívat´s nimi. Ale opravdu jsem tam mohla být s nimi? Oni tam nikdy nedoletěli...
Ležela jsem na kapačce, v teple, v nemocničním pokoji, krásnej doktor se mihl chodbou kolem dveří, husina na mém těle naskočila jako rtuť v teploměru, brnící rozkrok dával erotické impulzy, chvění v podbřišku a dech jako kdyby se měl každou chvíli rozskočit...
Přemýšlím o krásném lékaři, o umění, jež zmůžou jeho rty, až se střetnou s mými, o rukách, které se přiblíží k mým stehnům. Budou se tam chvíli plížit a zahřívat mé tělo - a pak---
Doktor neklidně přešlapuje přede dveřmi... Konečně se mi chytil na návnadu? To musí být opravdu člověk invalida, aby se do něj doktor zamiloval?
A v tom ten doktor vstoupil. V očích má tragickou předzvěst a zasmušilost. Přijme to jako doktor? Zachová si medický odstup, nebo už je plně v moci tělesné chemie?
Spatře mě, zastavil. Váhal. Má mi to říct hned - nebo až po všech kapačkách? Z toho koukal "jen" další stres.
Rozhodne se, ve tváři splín, ale odhodlanost... Je doktor - musí sdělovat i ošklivé zprávy - pokud možno bez emocí, s odstupem...
Položí mi ruce na ramena, obejme mě a ignoruje můj zrychlený tep. Řekne: "Je mi líto, slečno, ale Let 27 z Prahy do Itálie havaroval... Na vině je náhlá turbulence. Kdybyste neměla ataku, zahynula byste s nimi. Ataka vás... zachránila."
Po tomto sdělení můj zrychlený tep ochabnul. Naopak, téměř se zastavil. Nebyla jsem schopna slova. Hrdlo se mi uzamklo zoufalstvím. Nepopsatelným. V mozku jsem cítila tu vnitřní prázdnotu, když o někoho milovaného přijdeme. "Kdybych teď mohla chodit," řekla jsem mu, oči zalité slzami, "ten let bych si vynahradila - a byl by to let z vašeho okna, pane doktore."
"Je mi líto," objímá mě a tiskne mě k sobě, zatímco pláču... "Pošlu za vámi našeho psychologa a ten vám nasadí antidepresiva, je vidět, že se ereska rozjíždí ve velkém."
Drží mě za tu ruku a já si přeji, aby to byl jen sen, aby mě nikdy za ruku nedržel a má rodina aby tu byla se mnou. Navždycky.

Část 2.


A najednou se vrhám k oknu. Hybnost se vrátila po první kapačce. Silou vůle jsem přes silnou bolest doslova vylítla z lůžka.
Otvírám okno. Ochromený doktor se konečně pohne.
"Stůjte!"
Ignoruji ho, dokořán otvírám okenní křídlo.
"Co to děláte, slečno?!" V hlase má strach, není zřejmě zvyklý na psychopaty.
Tak proč se nepohne z místa? Proč se za mnou nerozeběhne?
Je jak přikovaný...
"Pojďte zpátky do postele! Hergot, co jste to za ženskou! Pojďte sem, malá. Přece musíte mít ještě nějakou rodinu - ne?"
Zaráží mě. Donutí mě k zamyšlení. Možná, ale....
"Já už nechci žít... Stejně mám eresku!"
"Ale někdo má rakovinu, slečno... A víte, že by dal všechno za to, aby tu ještě dlouho byl? Máte aspoň přítele?"
Uvidí bolest v mých očích, řekne chvatně: "Promiňte, měl jsem nevhodnou otázku. To bylo netaktní... Ale - fakt vám další infúze nestojí za to žít?"
Ne, nemůžu zneužít smrt mých drahých pro sebe. To by bylo sobecké. Musím za nimi.
Vylézám na okenní parapet.
Třemi rychlými skoky je u mě. Jeho ruce obepínají můj pas, jak se mě snaží zadržet.
"Slečno, prosím..."
Nachomýtne se zde sestra. Jde zkontrolovat pacienty.
"Sestro, sežeňte psychologa..." instruuje neurolog.
"Jistě," odvětí a vzdaluje se. Oči má vytřeštěné. Odchází, otáčejíc se neustále.
Vnímám jeho ruce, jsou na mých bocích a jsou teplé. Kdy se přiblíží k mým stehnům? Jedině, když se otočím.
"Dotknete se mých stehen, když se otočím?" chce se mi vyhrknout. Místo toho se ovládnu a zůstanu jednou nohou při smyslech. I zde na parapetu jsem jednou nohou stále uvnitř okna a druhá vyčnívá ven. Když skočím, NIKDY se mě už nedotkne, dochází mi. Možná až po smrti. Ale to už nic neucítím.
Jsouc ještě stále v šoku ze smrti svých rodičů a sestry, chystám přesunout zadní nohu k té první dopředu, abych přepadla z třetího patra dolů do ulice.
Ale noha se mi zasekne. Ereska mě opět zachraňuje od smrti.
Sundává mě z okenního parapetu. Hezky voní, jeho deodorant mě příjemně irituje.
Když po mně žádá, abych mu podala ruku, nemůže už mě víc navnadit. Celá se třesu, chvěju vzrušením - cítím teplo ve svém obličeji. Jsme u něj v ordinaci, nikdo tu není, jen já a on... Očima jsme blízko, brečím, přecházíme z osobní zóny do diskrétní...
"Lhermittův příznak nám značně zesílil, vibrace jsou cítit na dotek," říká, zabrán do své práce (To NENÍ Lhermittův příznak, běsní mi v hlavě. Dovolíte? Připadá mi, že se to šíří nahoru a jde to do stehen..."
"A pokračuje to mezi nohama, pane doktore." Mudr. náhle zrůžoví, uvědomiv si význam této informace, ustoupí o krok, nasadí ještě více formální doktorský tón a výraz a řekne: "Netrápí vás to? Protože kdyby vás to trápilo, nebo vás to nějak bolelo, můžu vám napsat žádanku na našeho gynekologa. Může to být infekce, která vám ataku spustila."
"Ne, opravdu se mi to jindy nestává," uvrhnu ho opět do rozpaků.
Náhle se otevřou dveře, vtrhne sem sestra, bez doktora, kde ho zapomněla?
"Sestro, kde máte toho doktora, to už snad trochu přeháníte, na tohle vám není zvědavej ani Santa Klaus...!" rozčílí se. "Kde je ten doktor, pro kterého jsem vás poslal?"
"Psycholog už je na cestě," odpoví sestra, uražena výtkou. "Výtahy jsou zasekané. (Možná je taky jen nadržená). Nedůvěřivě si ji přeměří. "Já jsem šla po schodech," vysvětlí.
"No tak mu běžte naproti, krucinál! Kdo se tady má furt rozčilovat! Padejte dolů a radši sem už vůbec nechoďte, zmizte na lůžkový, ať se už nekonají žádné ,sebevraždy´." Rychle, copak nevidíte, že běží čas!? Mladá paní je v šoku - to je živná půda pro vzejití nové ataky a nárůst invalidity." (Tímhle mě fakt uklidnil).
Pak potupená sestra vklouzla na chodbu (běda, kdyby ho neposlechla!) a okamžik patřil znovu nám, totiž mně jako pacientce RS a jemu jako neurologovi RS centra. Ale přitom to bylo něco víc než jen typická konzultace lékař x klient. Bylo v tom kus neznáma, něco, co slibovalo prožitek silný jako pravý turek.
Chránil se ke mně přiblížit. Nejradši by se vůbec nevracel k předchozí rozmluvě.
"Musíme kontaktovat vaše prarodiče," sdělí mi. "Jaké máte zájmy? Ty jsou dobrou terapií na vaše bolesti, ať už fyzické nebo psychické,jsou záplatou na všechny rány způsobené v této krátké době. Budete teď nějakou dobu v péči psychologa a pod dohledem gynekologa. Po atace, až to bude dobré, si zacvičíte a probudíte neurony opět k životu. Na magnetické rezonanci jste byla kdy? V červnu. Léčba vám funguje, RS máte sedm let (Jo, sedm let už po tobě toužím). Objednám vás na kontrolní magnetickou rezonanci, abychom posoudili postup nemoci a rozesetí v čase a prostoru. Držte se." Jeho ruka se mě opět dotkne. Je to pouhý zvyk, ale pomáhá mi to od traumatu. Jeho doteky jsou ten nejlepší psycholog. Je to mechanický pohyb, jímž uklidňuje pacienty a dodává jim sílu a sebevědomí.
Projížděly mnou takové elektrické vlny podobné těm na moři, ke kterému Let 27 nikdy nedospěl. A kdybych tam seděla, byla bych teď někde rozsekaná jako matka, otec a sestra a jako všichni pasažéři letu, buď venku, nebo v letadle, než z něj vypadli na ostré hrany himalájských hor... Má krev by zasychala jako rudý inkoust a barvila by všechno kolem sebe na rudo.
"Takhle dávám svým pacientům sílu - a vy jste silná osobnost," uklidňuje mě. "Nikdy nepodléhejte skepsi." ( A vášni podléhat můžu? To mi nikdo nezakáže.....)
Opět jsem jak v ohni, mé tělo je jako výheň. Rozdmýchává ji čím dál víc. Jiskry šlehají jako plameny, které olizují hořící dům. Ale tohle je blažený pocit. Ještě chvíli a shořím zapálením. Bojím se, že to na mně pozná, že to bude vidět navenek, jak jsem nadržená.
Řeknu nějaké jiné sestřičce, aby vám změřila teplotu," slíbí mi. Přitom chci, aby mi slíbil něco docela jiného. Chci, aby mi slíbil své rty. Můžou být oázou těch mých. Nechci žádného stewarda, chci doktora, to je titul a je vznešený. Steward je hloupý a neléčí mě s ereskou. Lékař je mým žárem a magnetem.
Toužím se mu vrhnout kolem krku a vrznout si. Tají se mi dech nad tím pomyšlením. Chci schovat svůj jazyk v jeho sladkých ústech. Jsou ještě sladší než jahody, ano, určitě jsou mnohem šťavnatější... Musí být náruživý, každý doktor musí být dobrý milovník a z tohoto muže to přímo vyzařuje... Jiskří mi oči, jsou odrazem mého srdce, které čpí touhou, vášní a emocemi. Zmítám se rozkoší, chci uchopit jeho ruce a vložit je do svého klína, kde se to rozpaluje do běla. Chci zchladit útroby svého rozpáleného těla. Chci, abych lůžko, na něž mě odvede, mohla sdílet se svým lékařem.
A ta představa je stále silnější, prasácké myšlenky vyskakují samy od sebe a já už nechci být sama... Je to chlap mých tajných tužeb, idol mého srdce, kopírka obrazu muže vytvořeného v mé hlavě.
Sekne mu to, bílý lékařský plášť a na něm vizitka, i jeho jméno je pěkné, bílé kalhoty, krátké černé vlasy a dokonalá neidentifikovatelná vůně deodorantu.
Je vzrušující, toužím z něho všechny tyto bílé hadry setřást a přilepit se tělo na tělo. Potopit se celistvě do hříchu. Zapojit každý nerv svého těla, které se nikdy neuzdraví...
Líbám ho, rukama jsem zabloudila okolo jeho krku, držím se ho, tisknu se na jeho prsa a vzrušeně sípám.
"Já - nezlobte se..." odvrací se.
"Já vím, jste ženatej..." drkotám zuby a chvěju se. Silně se chvěju.
"Nejsem, ale..."
"Žádné ale neexistuje..."
"Tady ne... Jsem v práci, jestli vám to nedošlo."
Přerývavě dýchám. "Tak kde?" zoufale pronáším. Jsem v extázi. Lomcuje mnou zimnice, lačním po jeho těle, jdou z něj jiskry.
"Navrhněte něco sama, já nesmím, jsem v práci... Ale až po zaléčení ataky."
"Uf!!!" oddychnu si. Můj dech je slyšet na kilometry. Šutr z mého srdce letí pryč. Propadá se do vzduchoprázdna. Tenké pramínky potu kropí mé tělo - kompletně. Ze zad mi stékají vodopády a usazují se mi v dírce mezi půlkami. Usazují se v mé prdeli.
Ale tohle rozhodně není v prdeli. Tohle bude jistě někde úplně jinde, než je prdel. Jen kousek od prdele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama