Vrah za stromem

9. května 2018 v 22:19 | Surikata |  BALADY, HORORY
Dálnice byla prázdná, nikde nikdo. Auta zde projedou ve frekvenci 2 za půl hodiny. Místo je jako dělané pro únosy, kort když je večer a tma houstne.

Kolem šumí stromy, v dálce svítí plynová lampa, občas zahouká sýček, někde něco bouchne... Kdo žije okolo dálnic, o tom se moc neslýchává, ten je zapomenut. Pátrají po něm, ale jinde.

Simona jela z Prahy domů do Příbrami - nejspíš píchnutá guma. Auto po úmorném úsilí šoférky ještě v klidu zastaví v odstavném pruhu. Štěstí, že jela poměrně pomalu.

Všude je ticho, ale takové divné. Matoucí. Jako kdyby něco čekalo ve vzduchu. Jako kdyby něco bylo ukryto za těmi stromy... Nějakej stín, nebo si to jen vsugerovává. Ženská jedna bláznivá! Kdy dostane rozum?

Anebo přece? Něco se tam pohnulo. Stín trochu víc vyskočil k ní. Co teď, proboha? Zamknout se v autě? Vyrazí sklo, tady jí nikdo nepomůže...

Ať to zkurvený auto jede! Píchlá duše, to jí ještě teď zcházelo. Jako by nestačilo, že už teď má zpoždění.

Má doma malé dítě a manžela, který se na ni těší. Kolikrát jí říkal, ať změní práci, že tohle dojíždění pozdě v noci domů není nic úchvatného. Varoval ji. Teď si to uvědomila.

Je to jedinej odstavnej pruh, měla štěstí, že dojela až sem.

Teda než ta obluda vyskočí...

"Je tam někdo?" zavolala do tmy.

Nic. Jen ticho noci. Kdyby aspoňv projelo nějaké auto! A pomohlo jí přezout tu pneumatiku! Ona to prostě nezvládne, nemá ani baterku. Nemůže si ani zapnout varovky, protože je kus od auta. A do auta ani nestihne doběhnout. Až se ta příšera za ní rozběhne, bude to mít spočítané.

Ještě, když o tom píšu, mám z toho husí kůži a musím mít rozsvíceno.

"Húúúú - hú..." zahouká kdosi u stromu.

Hraje si na sovu, nebo je to výsměch a zastrašovací gesto. Strašně miluje svého muže. V duchu se pomodlí otčenáš a v mysli se loučí se životem. Ve skrytu duše děkuje za svou rodinu a přeje si, aby manžel se synem byli zdraví, i kdyby ona teď umřela.

A ono jako naschvál prostě nejede ani jedno auto. Má jen cigarety, jen tak může dát případný signál. Počkat. V kapse má píšťalku. Ale je naivní na ni teď zapískat, když nejede žádné auto. A přes hluk motoru někdo těžko uslyší píšťalku.

"Kdo je tam?" pronese do tmy vystrašeně. "Já vím, že tam někdo je."

Dlouhé, táhlé ticho trvající několik sekund, ale jí to připadá jako věčnost. Potřebuje svého muže, který leží doma u televize a těší se, až dorazí domů. Dočká se jí ještě ale?

Náhle ticho prořízl nečekaný hlasitý zvuk. Jako kdyby zařehtal kůň. Pocházelo to od stromu, za nímž stála obluda. Nečekala to, strašně ji to polekalo. Škubla sebou a málem v mdlobách se sklátila, ale ustála to ještě. Ještě nesmí dát vrahovi příležitost. Ještě nesmí všechno "vzdát". Ještě musí zkusit bojovat. Ona, hrdá žena, která v životě tolik dokázala!

Proč u sebe nenosí aspoň blbej nůž? Nebo tak proslulej pepřovej sprej?

"Vím, že tam jste. Já se vás nebojím. Vylezte!" Její pusa říkala úplně něco jiného, než chtěla, ale stejně by jednou ta obluda vylezla.

Začal jí zvonit v kapse telefon. Chtěla se podívat na displej, ale bála se. Ale aspoň ten, kdo volá, uslyší její volání o pomoc. Najdou ji pak mrtvou nebo ji nikdy nenajdou, ale budou vědět, že se jí něco stalo. Že byla v těžké chvíli.

Hořce litovala, že nemůže hovor přijmout.

Avšak vyzvala už zrůdu, aby vylezla, tak si troufne i zvednout telefon.

Rychle ho vytáhne z kapsy kmitne pohledem na displej, přičemž stiskne tlačítko "Přijmout".
"Ano, miláčku? Po - - -" Ale pomoc už říct nestihne, protože její slova jsou najednou uťata.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. května 2018 v 1:00 | Reagovat

Též jsem sklonný ke kanibalismu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama