Koncentrační tábor Mauthausen a Linz - exkurze

6. května 2018 v 8:13 | Surikata |  KECY
V pátek 27. 4. 2018 jsme v rámci naší školy jeli na jednodenní exkurzi do Rakouska. Já jsem vzala svého kamaráda Kubu z bývalé školy, aby se také někam podíval. A také proto - a to především - protože se stydím. Byl to jeho první výlet za hranice. Já už jsem v Rakousku 1x byla, blízko Lince (Georgen - Gussen) bydlí tátova sestřenice. Jinak jsem v zahraničí ještě nikdy nebyla, tohle byl můj 2. výlet a shodou náhod opět do Rakouska.

S Kubou to bylo na poslední chvíli, napsal mi to, že pojede, ve středu, musel něco řešit ohledně pracáku, takže jsem se za podpory mé skvělé třídy ve čtvrtek s Bambi domluvila. Mě samotnou k tomu museli téměř "donutit", abych jela, nejdřív se na něco přihlásím, ale pak mě vyděsí neznámí lidi a tak. Nakonec nelituju, že jsem jela. A taky byl problém s občankou, protože jsem ztratila peněženku, v níž byla, našla jsem ji v ten samý den, co jsem dělala novou, po příjezdu domů a vyzvedla v onen čtvrtek. Eur jsem měla 45, ale utratila jsem z nich jen 4 eura. S Kubou to bylo nahnuté, a to proto, že jsem mu včas nenapsala o té pojistce, resp. že ji může zaplatit i v SE, nemusí kvůli tomu do PB. Odpověděla jsem mu ve čtvrtek ve 4 hod. odpoledne po příjezdu domů, nikde už nebyli, tak to musel uhradit elektronicky. Jinak by nesměl jet. Přiznám se, že jsem měla depku, že fakt nepojede. Naštěstí jela naše skvělá třídní a 3 lidi ze třídy a celkově ti lidé byli v pohodě, takže jsem překonala depku. Na naši školu chodí inteligentní lidi, kteří proti mně neměli nic :).

Odjezd byl ofiko v 7, ale my měli speciálně přijít o čtvrt hoďky dřív. Já vždycky všechno zkoním, a tak jsme se spíš o tu čtvrthoďku zpozdili. Kuba jel ze SE busem, v PB byl v 6:35. Slíbila jsem mu, že tam budu do 15 min. Na kruháči u Skalky mi volá Bambi, kde jsme. Je 7:03. Řekla jsem, že tam jsem za chviličku. V rozčilení mluvím v jednotném čísle, protože zároveň řídím a jedu poměrně rychle. Dopravní předpisy ignoruji, obec přeletím ve 120 km rychlosti. Na Jiráskách pod hodinami ale Kuba není. Měla jsem se tam s ním sejít. Volá podruhé Bambi a slyší mě, jak říkám, že tam jsem do 2 minut, o čemž se dá asi pochybovat, a tak se Bambi ujistí krátkým "Fakt?" Ujišťuji ji, že ano, a v duchu se divím, že není ani naštvaná. Rychle hodím auto na zákaz a rozbíhám se k busu. Ukáži Bambi OP a naháním Kubu dole. Aby si ukrátil čekání na mě, nestál jen pod hodinami, ale různě tam chodil, teď stál na druhé straně, čekal na zelenou. Nevěděl, kde je ta škola, nezná moc PB. Konečně jdeme do autobusu. Všichni jsou taktní, nikomu nevadí, že odjíždíme téměř v 7:30. Ale své v tom sehrálo i to, že holky ze třídy Kubu viděly, neboť ho znají už ze ZOO, takže na nás zájezd počkal.

Po cestě žáci pouštěli fajn písničky, takže kilometr míjel kilometr v klidné atmosféře hudby. Co se mi líbilo, bylo i to, že zpívali také (Michal David, Ivan Mládek, Kabát,...) Při cestě busem k nám tu a tam mluvil průvodce z cestovky, říkal nám příjemným hlasem, co a kdy bude následovat, atd. Jeli s námi 2 řidiči. Kuba s sebou táhl notebook, aby nám později doma přeinstaloval Windows 10 a zadal kód Key pro Word apod. Jelo celkem asi 43 lidí, včetně maminky a tchýně naší Bambi.

Video o tom koncentráku nám bohužel začali pouštět až na hranicích, takže člověk moc nekoukal z okna, aby nepřišel o ten dokument. Mně ten dokument přišel dost zajímavý, hodně jsem se z něj dozvěděla, odvysílala ho prý ČT, ale název nám neřekli. Pamětníci tam vyprávěli zážitky z Mauthausenu.

Když jsme byli na dosah, řekl nám průvodce, že cesta, kterou projíždíme, byla pro mnohé cestou smrti. Tudy kráčeli vězni z vlaku, z toho transportu. Mnozí zemřeli vyčerpáním, esesáci tudy pak projeli a posbírali mrtvá těla a zavazadla. Zaparkovali jsme a udělali fotku na náspu. Pak šli někteří na WC, někteří si možná i něco koupili, pročež nastala komentovaná prohlídka naším průvodcem. Vešli jsme tou branou a viděli jsme garáže, kde měli Němci svá vozidla, kéž bych si toho pamatovala víc. Bylo to takhle celý kolem dokola.

U schodů, které vedly vzhůru, byl památník (podrobnosti už bohužel nevím). Vystoupili jsme nahoru a šli k takové soše Žida, kde jsme si připomněli písničkáře Hašlera. Průvodce nám barvitě líčil různé zajímavosti a pak nám o něm pustil na jeho počest Nohavicovu písničku. Tím jsme panu Hašlerovi, který zemřel v koncentráku, vzdali čest.

Pak jsme šli k té zdi, kde probíhalo rozdělování. Kdo dostal kalhoty, šel rovnou do pece, kdo i pracovní košili, toho si nechali na práci. Každý den museli pracovat za nelidských podmínek v dolech, nosit teď nevím kolika kilové kameny po těch dlouhých schodech, které jsme neviděli a kam jsme nešli, protože byly v rekonstrukci, sám ten jeden nacista prý jednou jeden kámen nahoru vynesl, aby "dokázal, že to není zas taková fuška". Všechno probíhalo rychle. Dole byly sprchy, ze kterých tekla skutečná voda. Tady je umyli a oholili, sebrali jim zlato, pokud nějaké měli a ještě ho neodevzdali. Je to takový divný pocit, když stojíte někde, kde se děla takováto zvěrstva, a když si představíte, kolik lidí na místě, kde se teš normálně chodí, zemřelo za podmínek naprosto nehumánních.

Dále byly po obou stranách ty baráky, kde bydleli. Byly určeny pro 300 lidí, ale narvat jich tam dokázali i 2000 nebo až 3000. Byla tam kamna a bylo nařízeno v nich v zimě topit, ale po večerce už musela být kamna vymetená. Když jste ztratili jídelní misku, byl to "důvod" k zabití. Když sem přijeli první den, slyšeli zvenku podivné ťukání, jako kdyby pršelo. Pak zjistili, že jsou to mrtvoly, které jsou oknem vyhazovány z baráků. Brzy si na to prý zvykli.... Překvapující bylo, že zde byl i nevěstinec, čili bordel. Chodit tam mohli za nějakej ten průkaz ti vyšší. Byly tam jednotlivé kabinky, každá z oknem (nyní to bylo jako jedna místnost).

Průvodce nám vyprávěl o Češích a jejich osudech, zavedl nás do místnosti, kde prováděl Eichmann své šeredné "lékařské" pokusy, nebo jim píchal smrtelnou injekci do srdce. Osoby tam tedy přišly v domnění, že jsou skutečně na lékařskou prohlídku (všechno tam bylo tak situované), dokonce i při údajném "měření výšky" měli pocit, že je jdou skutečně měřit. Opak byl pravdou; byla v tom zavedena zbraň a dostali tedy kulku do hlavy.

Hodně je tam toho přestavěno, Osvětim je prý víc původní. Pak jsme šli do toho krematoria. Byly tam 2 velké pece, pietní svíčky a po stěnách obrázky obětí. Je to hrozný, když si představíte, kolik lidí tady - a v celém koncentráku - úplně zbytečně zemřelo. Němci měli největší averzi k Rusům, Češi byli co do neoblíbenosti na 4. místě. Zemřeli zde lidé "nepohodlní režimu", Židé, Romové, homosexuálové, atd.

Dozvěděla jsem se zde hodně věcí, které jsem nevěděla. Např. měli na klopách odznaky, zbarvené podle toho, za co jsou uvězněni. Tedy jinou barvu měl např. Žid a jinou homosexuál. Nástupy se konaly řadu let 3x denně, ale pak zjistili, že je pro ně ekonomičtější dělat je jen 2x denně, protože nač dělat nástup, když můžou ještě pracovat a při nástupu jich zase opět nějaký počet odpadne na úkor té práce. Nebo jim dávali salám, který pěkně voněl, a při okusu se zjistí, že jsou to lisované piliny. Já se o tuhle tematiku hodně zajímám, protože je to katastrofální historie, kterou by měl každý znát, i na to skládám básničky a účastnila jsem se jedné literární soutěže, kde jsem sklidila úspěch, celkově je to něco tak strašného, že by se na to nemělo zapomenout.

U východu z krematoria byly takové jakoby "stoly", nebo spíš desky - černé - a bílými písmeny tam stála jména těch, kteří v koncentráku zemřeli. Byly tam i knihy, kde je možné dohledat si předka, před tou místností s pecemi byla ještě výstava různých nástrojů, které se tam používaly (třeba ta injekce, atd.)

Pak jsme jeli do Lince, cestou byly zácpy, koukali jsme na 2. film právě o tomto městě. Tam nám instruktor pověděl o různých pamětihodnostech a zavedl nás na vyhlídku na město, kde bylo muzeum. Šli jsme takovými zajímavými uličkami, které si myslím, že u nás nejsou, prostě takovými pěknými úzkými, pěkné bylo, jak všude jezdili lidé na kolech, bylo to tam jiné, než jsme zvyklí, co se týče provozu, nikde žádné přechody, všude jezdí všechno, a teď nevím, zda tam byly chodníky, ale ty jistě jo. :) Bylo také super, že si nás nikdo nevšímal, divně neprohlížel, prostě pohoda... Do toho muzea jsme nešli, jen jsme tam stáli nahoře a dívali se do daleka. Při cestě do toho muzea mě zaujal párek žhavě se líbajících lidí, přišlo mi to vtipné. Kuba řekl jen: "No jo, tak buď zticha," a to jsem do něj jen jemně šťouchla, abych ho na ně upozornila, a tiše jsem se zasmála.

Byla tam - teď nevím z čeho - taková miniatura města, kde chyběl ten kostel. Učitelé tam do toho kostela, jak jsem pochopila, pak ještě šli, my jsme měli od 15:00 do 16:45 rozchod. Já jsem chodila s Kubou, líbilo se mi, jak zpěvák s kytarou zpívá krásným hlasem pěkné anglické písně. Měl takový pěkný hlas a dole něco na peníze, ale já měla nejmenší keš pětieurovku, což mi bylo líto dávat takový dýško. Nevěděli jsme, co si koupit, všechno bylo drahé, nakonec jsme si dali v Mekáči hamburgery. Kuba platil kartou a zjistili jsme, že se dá domluvit tím, že vlastně ani nic nevykoktáte a stačí, když na vás obsluha mluví anglicky a vy jen přikyvujete, nezmůžete se na slovo :)

Cesta domů mě nebavila, strašná nuda, hrozně dlouhé, ale opět se zpívalo, takže fajn, s Kubou jsme asi měli kecy, které Bambi nepochopila, protože po výstupu před školou, když Kuba zaplatil a poděkovali jsme, Bambi za odchodu řekla: "Příště už určitě pojedete hned a nebudete si vymýšlet, že nepojedete, Kubu můžete vzít zas a teď už jeďte rovnou domů." Co myslela tou poslední větou? Těžko říct...

Jeli jsme tedy k nám, vzala jsem baterku a šli jsme ještě poměrně za světla do lesa. Vzala sem ho na V. skálu, tam jsme si sedli a pokecali, trochu jsme se protáhli, byla už dost tma, a o půlnoci jsme dorazili domů, kde přespal. Druhý den udělal ten Windows, rychle jsem ho odvezla na bus, protože jsme nestíhali, a domů jsem přijela s tetou a sestřenicí, které tím busem přijely.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama