Říjen 2018

Toulavé srdce

25. října 2018 v 23:24 | Surikata |  POEZIE
Jsem osamělý tramp
s myslí tuláka
ne ten, co jezdí na kemp
a všude huláká.

Když tulák zatouží
po vandru v dálavě,
školní bag odloží
a mizí váhavě.

V myšlenkách,
nohama, to je totožné,
putuje po skalách,
plánuje možné i nemožné.

Chce toulat se lučinou
a z potoků pít,
skrz klády skulinou
do noci bdít.

Chystá se nasednout do auta
a do školy se rozjet;
ten tramp s duší skauta.

Kytaru přehodí přes rameno,
touha po svobodě vyhrála;
jsem to ale vemeno.

Hahaha.

Putování Máchovým krajem

21. října 2018 v 22:37 | Surikata |  SKAUTING
V sobotu 20.10. v 10:00 jsem vyrazila na skvělej vandr po Mělnicku. Busem z Ládví, kam přejeto metrem, jsem si to štrádovala na sever Čech. Tess měla jet se mnou, ale skolila ji nemoc. Táhlo mě to tam, vyjela jsem tedy, i když o den dýl, neboť výprava vyrazila již včera k večeru.

Já to ale jako vždy nestihla. Vždy si myslím, že mám dost času, až se ukáže, jak šeredně jsem se mýlila.

Kvůli překážce na silnici byli cestující nuceni vyčkat. Nalevo ode mě přes uličku busu seděli dva rodiče a chlap s malou holčičkou. Bohužel si nepamatuju všechny její hlášky. V Mělníce jsem v mezičase sešla dolů a shledala, že je tam rybník, kde byly kachny. V neděli jsem zjistila, že jsou tam i nutrie.

K nástupišti 8 přijel spoj do Mšena, jela jsem přes Lhotu u Mělníka atd. Prachy zkasírovali v průběhu jízdy. Všichni vystoupili na náměstí, jen já dementně až na nádraží.

Táhla jsem s sebou zbytečné věci, ale nakonec jsem přeci jen všechny využila. Nicméně, 2 igelitky, které se mi bimcaly přivázané na krosně, nebyl žádnej komfort. Sundala jsem to tedy a viděl mě jeden domorodec a přefikl to nožem. Řekla jsem mu, kam mířím, a on mi nabídl doprovod, nicméně jsem nechtěla čekat 5 min., než doseká zahradu, tak jsem vyrazila a našla onu hledanou modrou. Jdu po ní, ale najednou potkám staršího pána na takové káře a ten mi řekne, že jdu opačně. Vrátím se a potkám jednoho pána, s nímž jdu do Romanova, kde on jde do hospody a já dál k Vyhlídkám a Bludišti. Naši jdou přede mnou. Při cestě s pánem do Romanova potkám pána s károu, kterému říkám, že s nynějším pánem bych to asi nikdy nenašla.

Byly tam krásné skály a scenérie. Pán a paní, atd.

Pak jsem došla do Ráje (okolo takové zebrovité chaloupky, kterých jsme později potkali mnoho).

Když jsem došla do hospody v Ráji, kde byli naši na obědě, nejprve jsem je tam neviděla. Šla jsem tedy na terasu, ale ani tam nebyli. Jdu zpět a náhle je vidím a zvedá se Míla a jde mě přivítat.

Teď teprve jsem si všimla, že mají někteří kolem krku skautský šátek. Představujeme se a všichni jsou moc fajn.

Zvedáme se, na WC doplňujem láhve železovitou vodou, kterou později velice rádi vyměňujeme za lahodnou studánkovou. Wingu hraje na kytaru a my vyrážíme na další cestu. Bohužel mi v krosně zvoní mobil a nebaví mě ji sundavat a mobil típat. Tak jdu a "skřípu zuby" vzteky, že nemám mobil v kapse.

Byl to krásný kraj velkých skal, majestátní přírody a skvělých lidí. Šli jsme na hrad Housku a na takovou skalnatou vyhlídku - "hrad", kde byla jeskyně a v ní trampové. Bohužel jsem zapomněla název. Ale myslím, že se tomu říká prostě "hrad".

Musím říct, že jsem byla pěkně slabá, ufuněná a dost mě to zmohlo. Nejvíc ta tíha na zádech, na kterou nejsem zvyklá. Bohužel jsem těmto věcem už odvykla. A proto musím hodně trénovat, abych se nemusela cítit tak blbě v tomto. Ovšem, nutno říci, že kopec byl vskutku dosti srázný, příkrý, ale já funěla jak medvěd. Dále mě mrzelo, že všechny zdržuju tím, že furt něco na krosně upravuju nebo když chci po Mílovi, aby mi dal napít. Obětavě mi totiž nabídl, že mi pití a ty igelitky bude nosit u sebe, což mi opravdu bodlo a jsem mu za to vděčná.

Na Housce se s námi rozloučil Martin a jel zpět do Prahy, kde měl sjezd vody.

Když jsme dorazili do osady Bílé skály, kdo chtěl, zůstal a sháněl dřevo na oheň, druzí čtyři šli okouknout další možnosti noclehu. Stoupali strašně příkře vzhůru. Krosny jsme měli dole, s krosnou bych tam nešla. Našli jsme takovej druhej kemp, kterej byl pro míň lidí, avšak mě víc oslovil ten "náš". Vyškrábali jsme se opět vzhůru a ještě šli okouknout takovou jeskyni s dírou pro okno. Dolů k našim jsme se vrátili už po cestě a téměř za tmy.

Nalámali jsme větve a najedli jsme se. Jídla. Ne těch větví, samozřejmě ;). Já jsem si opekla buřty. Že se mi "krapet" spálily, tím se chlubit nebudu :).

Po jídle Wingu rozehrál svou kytaru a nocí se nesly tóny našich oblíbených písní. Wingu občas pronesl nějaký zážitek z tábora a po jedné písničce řekl, že se mu ještě nestalo, aby holka zpívala níž, než on :D. Po každé písni vždy nechal kolovat svůj hrnek s kořeněným čajem a s mlékem. Bylo to strašně super a moc mě to bavilo, zpívali jsme do cca 00:15. Závěrem jsme zapěli (na mé naléhání) junáckou večerku. Toho jsme se zúčastnili jen Vlaštovka, Wingu a já.

Spali jsme pod převisy.

Území našeho noclehu byla CHKO.

K ránu jsem se probudila zimou a šla se projít, abych se zahřála. Pak jsem si ještě na chvilku lehla a šla k ohni, kde už ostatní snídali.

Po snídani jsme opustili osadu a vandrovali vzhůru. Šli jsme např. na Kokořín, kam vedly velmi příkré schody. V přízemí jsme zkoukli informační panely a nahoře jsem trošku udělala ostudu skautům, protože jsem se urazila, neboť ta paní neunesla, že si prohlížím různé věci na prodej a nevím hned, kterou si koupit. Tak jsem řekla, že ji nebudu obtěžovat, rozloučila jsem se a šla k našim. Nicméně, poté šli někteří z nás nahoru na věž a já se rozhodla, že půjdu taky. Tak jsem k té paní musela jít znovu, abych si koupila lístek. Nahoře samozřejmě nebylo nic vidět, protože byla mlha :D. Cestou dolů po strmých schodech bylo rozkošné vidět takové malé dítě (nebo děti), které šlo (šly) nahoru. Byli to strašně roztomilí prťousci.

Pak jsme šli do takové hospody, kde jsem si dala pikantní dýňovou polévku. Lepší to bylo s rohlíkem.

Ve Lhotě jsme nastoupili na bus, kterej byl náhradní, takže jsme ho nemuseli platit :).

V Mělníce jsme měli habaděj času na to, abychom se šli podívat k tomu rybníku na nutrie. Chtěla jsem se jich dotknout, ale odpluly moc daleko. Tak jsem šla z jiné strany, abych vyzkoušela, jestli by se daly pohladit. Nevypadaly totiž moc plaše. Sešla jsem k nim dolů a házela jim kousky chleba. Ostatní mě museli ujistit, že "mě to nekousne". Nicméně samozřejmě utekly.

V Mělníce byly 2 možnosti: buď jet do Holešovic, nebo do Ládví. První přijel do Ládví, tak jsme jeli jím.

Když jsme vystoupili, rozloučili jsme se s Jolou, se kterou jsem si dokázala pokecat, i když se anglicky moc vyjadřovat neumím, ale já jsem vlastně špatná konzultantka i v jazyce českém, protože se stydím jako malá holka, a my ostatní jsme se rozešli v metru.

Bylo to strašně super a lituju, že jsem s nimi nejela už v pátek!!!

Padesát odstínů nicoty

17. října 2018 v 14:20 | Surikata |  POEZIE
Padesát odstínů mne
ale pořád jsem to já
to nic, to divné a tajemné

Pohledů pětkrát deset
leč stále to samé
tak trapné, až chce se brečet

Svět nemá začátek ani konec
rozplynem se v zduchoprázdnu
jen smrt je jistá
Nejsem optimista
hraní na něj nezabere
jsem tvor, co jen na oko se směje

To nic, co vidíte vy okolo,
prozření ve mně evokovalo,
že jsem hovno, nic víc
Hovno přikryté hajzlpapírem

Proč jsem jiná než ostatní

12. října 2018 v 21:04 | Surikata
Líbí se mi kovbojové. Proč se s tím tajit? Ráda o nich čtu, miluju westerny. Je mi jedno, že se to u žen moc nevidí. Já jsem prostě taková a jsem za to ráda. Dříme ve mně stále dítě a jsem spokojená.
Nicméně je pro mě těžké cokoli o sobě vykládat. Hluboko ve mně zakořeněnej stud, stydlivost. Pramení to pravděpodobně z toho, že jsem se vždy dost odlišovala od vrstevníků a lidi se mi dost často posmívali. Ale, jak už jsem řekla, své rozdílnosti nelituji.

V noci byla strašná zima a procházely se tam lesby

10. října 2018 v 20:30 | Surikata
  • Včera jsem byla na jedné super akci. Jela jsem poprvé do Prahy sama autem. Chtěla jsem to stihnout, ale kolony, neznalost Prahy atd. mi to samozřejmě zkomplikovaly.
  • Lidé mi poradili. Bez lidí bych byla pěkně namydlená.
  • Bojovka byla super. Pak jsme šli na pivo, já na multivitamínový džus. Holky mi řekly, jak se dostanu k autu.
  • Jenže auto nešlo nastartovat. Proč, když tam plyn ještě byl? Je to snad baterka? Áňa mi nabídla, že u ní můžu přespat, ale myslela jsem, že je jednodušší dáchnout si v autě. Jenže jsem tam málem zmrzla :D. Musím se dát dokupy, aby mi neunikly ostatní akce.
  • Ráno jsem vybrala kontejner na hadry (rozuměj, vzala jsem si pár kalhot a jedno tričko), protože nemám doma v čem chodit. Jela jsem s tím jak blázen z Prahy do školy.
  • Ze školy jsem odešla dřív a frrr zpět do Prahy. Na Smíchovském nádraží v Mollu jsem naplnila 3 petky a tradá metrem k dočasnému útočišti mého auta. Mobil opět vybitej, protože máme ve třídě jen jednu zásuvku. A ta už pro mě nezbyla.
  • Měla jsem jet logicky, kudy jsem přijela, jenže jsem to spletla a myslela jsem, že to dám, když pojedu, kudy jela ta tramvaj. Ťuklá to představa :).
  • Zkrátka, procestovala jsem fárem "celou" Prahu, než jsem našla ten správnej směr. Bez lidí bych to v životě nedala a už se mi popravdě trochu rosily oči, no nakonec jedna chodkyně mi poradila tak, že jsem to pochopila, a jeden řidič mi řekl, že jedu opačně, takže jsem chytla ten správnej vítr.
  • Do Prahy nikdy víc autem.

Návrat k přečteným knihám

7. října 2018 v 21:33 | Surikata |  NEZAŘAZENÉ
Začínám se s láskou vracet ke knihám, které jsem četla v minulosti. Dostaly se mi opět do rukou: buď jsem je získala, dobyla, nebo jsem si je znovu půjčila v knihovně (obecní). Májovky si chci v budoucnu půjčit opět v městské knihovně. Chci být opět knihomol - více času trávit nad knihami než v zajetí internetu... :) Ale to asi do budoucna, protože teď se mi velice úzce přiblížila maturita... Takže se nejvíc zabývám právě jí. :) Více psát... Pracovat na svých snech a dobývat vytčený cíl.

Loni jsem se šla kouknout k maturitám, abych věděla, jak to tam probíhá. Měla jsem totiž zkreslenou představu, že je to strašnej horor, ale záleží samozřejmě i na štěstí, jakou otázku si vylosujete. A velký význam má, zda jste se na to připravili a naučili. Protože ti učitelé jsou na vás hodní a chovají se k vám hezky a protože jsem ty matury viděla na vlastní oči, svitla ve mně špetka naděje. Záleží, zda vám otázka sedne či zda se k ní oklikou prokecáte. Já jsem stydlivý typ, takže u maturity bych se neměla ostýchat víc, než kde jinde. Ostatní mají z matury depky, protože se tam nešli podívat. Já ji do té doby měla také, myslela jsem si, že to prostě nedám, ale když se prostě snažíte, tak snad ze sebe něco vyždímete, doufejme. Oni tam nechtěli jít, protože si myslí, že by to bylo nepříjemné i jim. Ale když to těm maturantům nevadí, tak není důvod tam nejít. Podle mě je potřeba vědět, do čeho jdu.

Stužkovák bude v listopadu. Já jsem se upsala, že tam půjdu :D. Samozřejmě to můžu ještě zrušit, ale snad se překonám :D. Žraní na veřejnosti je sice trošku trauma pro mě, ale co nadělám :D Hlavně, když se dobře nažeru :D. Vybrala jsem si noky :). Chlastík nic pro mě, ale sevření ze mě možná spadne. Myslím jedním menším cucnutím ;). Obecně mám depky na veřejnosti, ale bude tam tak cca 20 lidí, což v porovnání s maturákem snad zvládnu. Jsou to hlavně samé pro mě známé bytosti, tak by nemusel být problém, ale bude.

Na maturák se mi vůbec nechce, definitivně jsem jim řekla, že na to seru. Ale třeba mě to bude mrzet... Oni jsou fakt prima. Ale na rozdíl od stužkováku tam bude několik stovek lidí (hlavně cizích). Nehledě na to, že tyhle typy zábavy nejsou nic pro mě. Ale včera jsem mluvila s tetou a bratranci. Nebudu vám říkat, z čeho mám největší depku, protože je to vážně mega trapné :D Hlavně jste pak všude na fotce a na videích, tak je to ostuda jak Brno ;) Největší můj argument je ovšem, že za jeden trapnej večer nehodlám rozhodit tolik peněz, ale zpětně toho můžu dost litovat. Kolenovrtství se někdy nevyplácí...

Kdybych tam šla, nebyla bych to já.